Květen 2009

Elvenkiiiiiiiiiiiiiing

30. května 2009 v 0:23 | Svip |  Já a zase já
yahooooooooooooooooooooooo,právě jsem se vrátila z Elvenking!!!
páni,jsem docela mimo a hučí mi v uších :D:D:D:D jak by taky ne, když jsme stáli přímo u podia :D:D:D:D

nejprve nás přivítala česká skupina INTERITUS (kde mám mp3???), která se mi moc líbila.byla jsem z nich unešená.zpěvačka Petra měla upe náááááááádhernej korzet!!! jinak jejich oficiálky naleznete tady. poté přišla na řadu skupina Divá Bára, ale na mě osobně nezapůsobili.spíš jsem tam málem usnula (a ještě více ohluchla)...
mno a pak přišli miláčci EVENKING!!!aaaaaaaaaa,miluju je.vyřvala jsem si hlasivky (skoro) a ohluchla,pořád slyším pískot v uchu a už se nepůjdu umejt!!!proč???protoč!!!
mne,oki,Damnagoras (zpěvák), houslista a kytarista si tam se všemi podávali ruce...
a nezapomenutelný zážitek - The Divided Heart - "Your blood is mine," Damnagoras ukázal na mě s Tomášem...jdu se rozplynout...báááááááááááááááááj


(Interitus)

(Divá Bára - převzato z jejich oficiální adresy)

(The Scythe...nádhernej obrázek,nemyslíte???)
Elvenking...já je žeru!!!

Kapitola 24 - Vrať se domů, Inuyasho!

23. května 2009 v 14:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 24 - Vrať se domů, Inuyasho!

Satsuki se na Sesshoumara podívala.
"Jak dlouho už tu vlastně trčíme?"
"Jak to mám vědět? Rok? Dva?" Čas jim plynul jinak. Oba měli pocit, že zestárli.
"Jak to, tedy, že se mi nenarodilo dítě?"
"Jak to mám vědět? Asi to na něj nepůsobí."
"Myslíš, že se odsud ještě někdy dostaneme?"
"Nemyslím."
"Optimisto."
…...................................................................................................................................................
Jenže na zemi, kde nebylo zrcadlo, čas plynul stejně. Inuyasha se bil s Kannou, ale už ho přestalo bavit mlátit do vzduchu, když mu zmizela, tak zaútočil na svého úhlavního nepřítele.
"Teď pro změnu chybí Sesshoumaru! Kde zase je?!" bručel Inu no Taisho.
"Netuším, před chvílí jsem se probral!" odvětil jeho syn a oba sázeli jednu ránu za druhou.
…...................................................................................................................................................
Zatím v zrcadle.
"Už mě to tu nebaví. Je tu nuda," stěžovala si Satsuki.
"Viděl bych příjemnější činnost na strávení času."
"Jako...to ne! Jsem Inuyashovi věrná!"
"Má to cenu, když se odsud nikdy nedostaneme?"
"Ne." Oba naráz zmlkli a...***

Avšak díky tomu zrušili kouzlo a oba se dostali zpátky. Satsuki se chtělo brečet.
"Ty idiote! Proč jsi to udělal?! Tys to věděl!" ječela na Sesshoumara.
"Co to plácáš?! Laskavě se uklidni! Já jdu pomoct těm dvěma!" Ale bylo po boji. Všichni čtyři - Inuyasha, Inu no Taisho, Kanna a Naraku se na ně dívali. Inuyasha odvrátil pohled, otočil se a odešel. Satsuki otevřela pusu. Do očí se jí nahrnuly slzy.
"Nenávidím tě!" vmetla Sesshoumarovi do očí.
"Jo, to je vzájemné!" zavrčel.
"Inuyasho!" Satsuki se za ním rozběhla. "Inuyasho, prosím, počkej!" Polodémon ji ale nechtěl slyšet. Raději vyskočil na nejvyšší strom, co byl před ním, sedl si a přemýšlel. Bylo mu mizerně. Kanna jim ukázala zrcadlo, kde všichni viděli milostnou scénu jeho bratra a jeho milované. Stále se mu to přehrávalo v hlavě.
"Inuyasho!" Satsuki se ho stále snažila najít. Bylo jí jasné, že to všichni viděli. "Inuyasho, prosím, kde jsi?" plakala. Slyšel ji, ale neozval se jí. Hrozně ho zranila a nemohl se jí podívat do očí. Satsuki padla na kolena pod stromem, na kterém seděl, avšak nevěděla to. "Když s tebou nemůžu být, nebudu s nikým!" rozhodla a začala do země vyrývat složité symboly. Inuyasha se podíval dolů a naklonil hlavu na stranu. Chtěl vědět, co to píše, ale jak se naklonil, převážil se a slítl na zem. Satsuki už to však nevnímala. Byla natolik zabraná do kouzla, které jí zbaví života, že si ho nevšimla. Inuyasha ji chytl za obě ruce a zkazil jí kouzlo. Satsuki na něj nepřítomně pohlédla. To mu dalo odpověď - byl jí ukradený. Vstal tedy.
"Gratuluji ti," zašeptal zlomeně a otočil se. Vydal se k odchodu.
"Počkej!" zašeptala.
"Proč? Nechci ti překážet v novém vztahu. Jen mě to moc mrzí, ale čekal jsem, že mě nechceš."
"Ale tak to není!" vyhrkla Satsuki zničeně, "Nevěděli jsme, jak dlouho tam jsem, jestli se dostaneme pryč a běžel tam čas jinak...já tě miluji, Inuyasho."
"Spletla sis jméno, Sesshoumaru se jmenuje," zašeptal, "Sbohem, Satsuki." Šel pryč. "Taky tě miluju," ozval se ještě. Satsuki se však za ním rozběhla a pevně se ho chytila.
"Neopustím tě!"
"To už jsi udělala," zaúpěl polodémon.
"Ne!" vyhrkla zoufale. Padla na kolena. Inuyasha se otočil a se skloněnou hlavou odcházel. Satsuki tedy znovu začala kreslit symboly a do toho mumlala zaklínadlo, které jí zbaví života.
"Nedělej to!" ozval se ženský hlas za ní. Ze stínu vystoupila Izayo a jedním pohybem ruky smetla symboly. Smutně se na Satsuki podívala.
"Proč? Proč ne? Inuyasha mě nechce. A já se mu nedivím. Jsem odporná!"
"To není pravda. Inuyasha tě miluje celým svým srdcem, ale že jsi poslechla Sesshyho mu ublížilo," vysvětlila.
"Ale já...mysleli jsme, že už tam jsme několik let a že už se nikdy nezachráníme, a tak nějak...to přišlo samo. Lítost, strach, nejistota…"
"Měla bys mu nechat čas," řekla jen a pomohla jí vstát, "Pojď, půjdeme do sídla a tam si promluvíte. Nejdřív s ním promluvím já, ano?"
"Stejně mě nebude chtít…" Sklopila pohled, ale poslechla.
"Ale bude. Miluje tě a lásce neporučí ani on." Usmála se na ni a vedla ji pryč z lesa. Satsuki jí moc nevěřila. Čekala, že ji Inuyasha odmítne, nebude s ní chtít mluvit, bude ji chtít zabít…"
…..................................................................................................................................................
Když dorazili do letního sídla, po Inuyashovi nebylo ani památky, což bylo divné i princezně. Zavřela oči a přemýšlela, kde by mohl být. Z dálky se k nim blížili Inu no Taisho se Sesshoumarem. Ten sebou prudce škubl a chtěl se vypařit, avšak jeho psí otec ho nenechal.
"Nikam!"
"Pryč!" Satsuki se nevyjadřovala. Po tvářích jí tiše tekly slzy a přemýšlela, jak se princezně vypařit a zabít se.
"Satsuki, ty taky nikam nejdeš! Musíme najít Inuyashu. Nebyl s vámi?" obrátila se Izayo na svého manžela.
"Kdepak. Myslel jsem, že je s tebou." naštvaně pohlédl na Sesshoumara. Ten se stáhl.
"Já vím, je to moje chyba."
"To je!" vyštěkl jeho otec. "Jestli si Inuyasha něco udělá, vracíš ho zpátky!"
"Najdeme ho," rozhodla Izayo. Zavřela oči, sepla ruce a nechala kolem sebe zářit modrou energii. Snažila se ho vypátrat, ale bez šance.
…..................................................................................................................................................
Uběhly dva dny od té doby, co šli na Naraka. Inuyasha se stále neukázal, což Satsuki trápilo. S nikým nemluvila, jen se užírala sama. Přestávala projevovat city. Byla jako hadrová panenka. Ani Izayo s ní nedokázala pohnout - byla totiž na tom stejně. Nedokázala Inuyashu nijak vypátrat a unavovaly ji hádky Inu no Taisha a Sesshoumara. Právě teď škrtla čtyři čárky na zdi a bylo to pomilionté, co se spustila další hádka.
"Jo, je to moje vina, ale nemusíš mi to furt opakovat! Už toho mám dost! Kdybys tam s ní uvíznul ty, co bys dělal? Taky by ses s ní vyspal, ale ne, ty musíš být ten chytrý a dokonalý démon!"
"Sklapni, Sesshoumaru! Měl by ses chovat aspoň trochu normálně!"
"Mi radíš ty?!"
"Jo!"
"Ty, kvůli kterému jsme se s Inuyashou málem zabili? Mlč ty!"

"Nemůžu za to, že vás tvoje matka proklela!"
"Můžeš! A mlč už!" Princezně už pomilionté ruply nervy a pomocí velice jednoduchého zaklínadla jim zalepila pusu.
"Můžete se chovat normálně oba dva? Tím, že na sebe budete řvát, se můj syn nenajde! Jste jako zabednění démoni, kterým na ničem nezáleží, ale to nejste, tak se tak laskavě nechovejte, jasné?! Mám vás dost!" zaječela a vyšla ze sídla. Rozhodla se si udělat procházku. Satsuki se zrovna chystala na cestu do vesnice. Vzala si svých pár věcí a vyšla z domu. Ani se neohlédla a vydala se na cestu. Necítila se mizerně, necítila se nijak. Princezna si jí všimla a věděla o její cestě. Jelikož ji nebavilo koukat na italskou domácnost alá házení nádobí z oken, rozhodla se ji doprovodit do vesnice. Satsuki nic nenamítala. Jako v mátohách šla před princeznou.
"Poslyš, Satsuki," začala tmavovláska. Satsuki na ni pohlédla.
"I já se o Inuho bojím, vím, jak se cítíš, ale nesmíš věšet hlavu a doufat, že se ti vrátí. Jistě měl důvod odejít. Ale vždy se vrátí."
"Hm…" odpověděla dívčina. Slyšela Izayo dobře, ale jakoby z velké dálky. Princezna to tedy vzdala a šly dál do vesnice. Byli tam přibližně za půl hodinky. Satsuki nikoho nevnímala, jen prošla do své ložnice, kde padla na postel a rozplakala se. Izayo si smutně povzdechla a vydala se za starou Satsuki. Ta seděla na kraji lesa a hleděla na nebe. Princezna si k ní přisedla.
"Stále nic? Ani zmínka o něm?"
"Bohužel. Co Satsuki?"
"Myslím, že je na tom stále hůř. Už ani nemluví. Aspoň že jí, pije a spí, jinak by se zhroutila. Dohlédneš na ni? Já se vrátím do sídla a budu dál doufat."
"Kdyby něco, pošlu zprávu."
"Děkuji, Satsuki." Izayo se usmála a odešla. Cestou viděla, jak někam jdou Inuyashovi přátelé - Sango, Miroku, Shippo a Kirara přeměněná do šelmy. Vydala se k nim.
"Stalo se něco?" Sango se uklonila.
"Princezno! Jsem ráda, že jste tu. Měla byste jít s námi!"
"Pročpak, Sango? Co se stalo?"
"Shippo, řekni to ty!"
"Našli jsme Inuyashu!" vyhrkl a skočil Mirokovi na rameno. Izayo vytřeštila oči.
"Skutečně? Kde je? Je v pořádku? Prosím, kde je?"
"To ví jen Shippo, ten ho našel," řekl Miroku. Princezně přišla k liščímu démonkovi a políbila ho na čelo.
"Na co tedy čekáme?" otázala se Sango a všichni se vydali na cestu.
......................................................................................................................................................
Satsuki vyšla z domu a šla k jezírku. Přišla k němu a podívala se na jeho hladinu. Roztáhla ruce a zaklonila hlavu. V ten okamžik zadul silný vítr a shodil ji do vody. Nebylo hluboké moc, avšak jak dopadla na dno, praštila se do hlavy o kámen a ztratila vědomí. Jedna služebná však šla zrovna podávat jídlo mladičké Satsuki a jakmile viděla, co provedla, vytáhla ji z vody a zavolala pomoc. Avšak Satsuki už pomoci nemohla. Dívka nedýchala a ani její srdce netlouklo.
"Satsuki, Satsuki, probuď se!" šeptal jí jemný mužský hlas. Znala ho až moc dobře. Byl to Inuyashův hlas. Jeho hlas se stále přibližoval a byl silnější. Na Satsukininých rtech byl cítit jemný tlak - krásný tlak - polibek. Ihned na to však přišlo kruté poznání, že ji Inuyasha přeci nechce. Ublížila mu. Neměla pro co žít, a tak se vzdala svého života. Jenže co se nestalo. Izayo byla velice zkušená čarodějka, stejně tak Satsukinina babička. Spojily síly a povedlo se jim ji vrátit zpět do tohoto světa. Hned, jak otevřela oči, ji někdo popadl do náruče a pevně objal. Dívka se kolem sebe smutně rozhlédla.
"Asi nejsem mrtvá, co?"
"Ne, nejsi," ozval se znovu Inuyashův hlas. Jelikož měla Satsuki mokrý obličej, vše bylo rozmazané. "Lásko moje, cos to provedla?" Satsuki si protřela oči a vyklepala vodu z uší.
"Inuyasho? Aha, takže je to jen sen. Inuyasha mě nenávidí."
"Co? Proč bych to měl dělat? Proč bych tě měl nenávidět?" zeptal se, "Já tě přeci miluju a ty to víš. Tedy asi jsem ti to nedal dost najevo, protože jsi...no...to je jedno. Já zase půjdu."
"Ne! Nikam nejdeš! Tohle je můj sen, tudíž ty tu se mnou zůstaneš, dokud se neprobudím!"
"Ale ty nespíš. Jsi vzhůru."
"Ale…" Satsuki se kolem sebe rozhlédla. "Já to nechápu. Mám být mrtvá. Chtěla jsem být mrtvá. Chtěla jsem se zbavit té bolesti a prázdnoty...i když tu jsem nakonec stejně necítila. Nic jsem necítila…"
"Víš o tom, že tvoje babička a moje máma umí čarovat? Jen tak se tohoto světa nezbavíš."
"Ale…" Satsuki vhrkly do očí slzy. "Má cenu žít, když už nikdy nebudu moci být šťastná? Když tě již nikdy nebudu mít?"
"Proč bys chtěla mě? Miluješ mého bratra," zašeptal zlomeně. Satsuki mu vlepila facku.
"Za co to bylo?" otázal se smutně.
"Jak můžeš tvrdit, že ho miluji?" otázala se nešťastně, "Ano, jsem pitomá, ano, jsem slabá, ano, jsem odporná a ano, spala jsem s ním, ale nikdy jsem ho nemilovala a ani milovat nebudu!"
"Tak proč jsi to udělala? Víš, jak moc to bolí? Všichni jsme to viděli. Ukazovala to Kanna. Já bych tomu nevěřil, kdybyste se k tomu nepřiznali."
"A ukazovala také, co se dělo před tím?"
"Ne. To jsme ještě bojovali s Narakem."
"Když jsme se do toho pitomého zrcadla dostali, snažili jsme se dostat ven, ale nijak to nešlo. A když jsme si uvědomili, že jsme lapeni navždy...zkus si tam být sám! Čas tam běží jinak! To, co ti tady připadá jako minuta, tak tam to vnímáš jako rok. Jeden lidský rok!"
"Ale to na situaci nic nezmění," zašeptal, "myslel jsem, že si mě chceš vzít a být se mnou do konce života, ale asi to vypadá, že bys to se mnou nevydržela. Navíc, i kdybyste se nedostali ven, nemusela jsi s ním nic mít, bylo to z tvé vlastní vůle a to mě moc bolí. Já chápu, že bys raději démona než polodémona, je silnější, hezčí a tak dále, ale mohla jsi mi to říct…"
"Ale...ale..." Satsuki zabořila hlavu do dlaní. "Zabij mne! Inuyasho, prosím, zabij mne, protože tohle já nesnesu! Raději bych, kdybys mne nenáviděl, protože si to zasloužím. Jsem jen ubohá husa, co jde do postele s každým. Zabij mne, ať se zbavíš své bolesti! Raději totiž zemřu, navždy do tebe zamilovaná, než abych zemřela jako bezcitná hadrová panenka." Polodémon tohle nemohl poslouchat. Pevně ji chytl a vroucně ji políbil. Dobrých pět minut se od ní odmítal odtrhnout.
"Miluju tě, lásko a nikdy, slyšíš? Nikdy bych ti neublížil. Nechci ti ubližovat, protože si to nezasloužíš. Řekneš mi prosím, koho tedy chceš?"
"Inuyasho," zašeptala překvapeně, "chci tebe a nikdy jsem nechtěla nikoho jiného. A ani nikdy chtít nebudu."
"Ani nevíš, jak to moc rád slyším." Vzal ji do náruče a šel s ní do zrekonstruovaného hradu. Satsuki ho objala.
"Ale chceš ještě ty mě?" zeptala se, když už byli sami.
"Samozřejmě, lásko. Také proto jsem se vrátil. Chyběla jsi mi." Dívce vhrkly slzy do očí. Nebyla si jistá, od čeho jsou.
"Inuyasho!" zašeptala jen.
"Ano?" zeptal se a odnesl ji k sobě do ložnice. Velice opatrně ji položil na postel a svalil se vedle ní. Přerývavě oddechoval. Schoulila se do klubíčka.
"Mrzí mě, že jsem ti tak ublížila."
"V pořádku. Stejně jsem na to zapomněl. Bojoval jsem s Narakem." Prudce si sedla a pohlédla na něj.
"A?"
"Je po něm. A po mně skoro taky." Teprve teď si Satsuki všimla, že je její milovaný těžce zraněný.
"Inuyasho!" vykřikla vyděšeně, "Zůstaň ležet!" Nedbala na své vyčerpání a rozběhla se pro různé mastičky. To jí ale polodémon nedovolil.
"Už jsem ošetřený. Nestrachuj se!" zašeptal něžně, "Zůstaň u mě, prosím."
"Hned jsem zpátky!" a jak řekla, tak udělala. Ani ne za půl minuty byla zpátky. "Nehýbej se, ošetřím si tě sama!"
"Ale já už jsem!" bránil se.
"To nevadí. A mlč, nebo dostaneš pusu!"
"V tom případě budu mlít pantem, dokud mi pusa neupadne." Usmál se na ni. Satsuki mu nejistě úsměv opětovala. Avšak jen takový slabý. Odvykla se smát. Inuyasha zavřel oči a vyčerpáním usnul. Celé dva dny jen hledal Naraka a bojoval s ním. Satsuki mu tedy v klidu ošetřila rány. Potom se zvedla a šla si sednout na balkón.

Kapitola 23 - Léčka

22. května 2009 v 22:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 23 - Léčka

Izayo se posadila na verandu a vesele si prozpěvovala. Z dálky viděla, jak se k ní přibližují Inuyasha se Satsuki. Vedle Izayo si sedl její manžel. Usmál se na ni.
"Tak copak, babičko?"
"Zpívám si, dědečku." Vyplázla na něj jazyk.
"A copak si zpíváš?"
"Písničku."
"To bych nepoznal!" řekl ironicky.
"Tak proč se tak blbě ptáš?" Usmála se.
"Já se blbě ptám?!" Zakroutil hlavou.
"Samozřejmě. Zpívám si o nás dvou."
"Ach tak."
"Podívej, támhle jde náš zamilovaný pár. Mluvil jsi se Sesshym o té Kikyo?"
"Ano. Je jí posedlý." Princezna se sladce zasmála.
"Mladá štěněčí láska."
"Ano. Ačkoliv Sesshoumaru není zas tak mladý."
"To ne, ale stejně...nejsem si jistá, zda někdy děvče měl. Je chladný."
"Chladný a téměř bezcitný. Takový jsem býval také."
"Ale přeci ne tolik. Roztál jsi velice rychle." Usmála se na něj a zvesela do něj drkla.
"Ale za to přeci můžeš ty!"
"Kdepak!" Drkla do něj trochu víc, takže slítl na zem. Avšak stačil se ji chytit a stáhnout ji na sebe.
"Hej! Tohle jsem neměla v plánu!" Snažila se mu vykroutit, ale nešlo jí to. Stále se na něj vesele usmívala. Démon ji pod sebe přetočil a hravě na ni zavrčel.
"Co teď uděláš?"
"Nevím. Ale užívej si, dokud můžeš. Za týden totiž už tu nebudu." Náhle mírně posmutněla.
"Budeš. O to se postarám." Políbil ji a znovu na ni zavrčel. Věděl, že to na ni působí, stejně jako když ji líbá na krku.
"A-ale...jak to chceš udělat?" zeptala se roztřeseně, "Počkej, už jsou tu. Nech si to na jindy!" zašeptala a jemně ho od sebe odtrhla. Její muž pohlédl na svého syna a poté na svou ženu pod sebou.
"Ahoj, Inuyasho, Satsuki, už jste tu. Co tak brzy?"
"Pardon, my jen projdeme, nebudeme rušit," usmál se lišácky Inuyasha, mrkl na ně a zašel do sídla.
"Vidíš, už tu nejsou!" usmál se Inu no Taisho na svou ženu a láskyplně ji kousl do krku.
"Tak a je ze mě upíří pes!" Usmála se na něj princezna.
"Ano, to je."
"Páni! Takže budu ve dne spát a v noci vzhůru. Dobrou!" Uvelebila se mu v náruči a dělala, že spí.
"To tedy nebudeš." Začal ji lechtat na bocích.
"Nejsem lechtivá," zašeptala.
"Ale jsi." Vzal ji do náruče a roztočil se s ní.
"Nejsem." Zasmála se a roztáhla ruce, takže to sem tam vypadalo, že létá. Odnesl ji dovnitř a prohrábl jí vlasy.
"Kampak mě neseš?" zeptala se zvědavě.
"Uvidíš." Umlčel ji polibkem.
"Mám se bát? Nezapomeň, nesnaž se mě oklamat, ovládám magii," upozornila ho.
"Nemusíš se bát." Donesl ji do nejvyšší věže a zamkl za nimi dveře.
"Ale, ale, copak?" Posadil ji na lůžko a ukázal jí z okna západ slunce. Izayo posmutněla.
"Tak už jen šest dní," zašeptala nepřítomně.
"Ale no tak, lásko, nemysli na budoucnost." Políbil ji na čelo.
"Jakou? Vždyť já žádnou nemám." Polibek mu vrátila a lehla si. Svého milého si stáhla vedle sebe a stulila se mu do náruče - jako kdysi před několika lety.
"Ale budeš mít." Prohrábl jí vlasy.
"Skutečně? Jakou? Ani mou vnučku nebo vnuka nikdy neuvidím. Tedy jen seshora."
"Pst!" Umlčel ji polibkem. Princezna se nechala svým manželem okouzlit a bylo jí jedno, co následovalo. Psí démon ji poté spící zanechal ve věži a vydal se za svými dvěma syny. Oběma řekl, že s nimi musí mluvit a šel s nimi do kuchyně.
"Půjdeme zabít toho…Naraka? Všichni společně!"
"Samozřejmě!" Inuyashovi se rozzářily oči. Pak se ale zarazil. "Počkejte prosím chvíli. Pokud uslyšíte jekot a tříštění nádobí, nedivte se, asi se pohádáme...zase," řekl s povzdechem a odešel do kuchyně, kde byla jeho láska Satsuki. Satsuki se na Inuyashu usmála.
"Tak, copak tři hlavní psi vymysleli?"
"Prosím, posaď se, lásko," vybídl ji, "Moc tě prosím, nerozčiluj se a nic neříkej, dokud nedomluvím, ano?"
"Neděs mě!"
"Víš, nejsem si jistý, jestli znáš polodémona jménem Naraku, ale je to silný polodémon. Ještě se ani mně ani bratrovi nepodařilo ho zabít, proto jdeme já, bratr a otec do boje s ním. Vlastní klenot zvaný Shikon no Tama, chceme ho získat a oživit mrtvé. Proto bych si hrozně moc přál, abys zůstala v bezpečí ve vesnici s Kaede a ostatními, dokud se nevrátíme. Moc tě o to prosím, lásko. Pokud budeš v nebezpečí, omezí to moje schopnosti a šanci Naraka porazit, protože budu chránit tebe a neútočit na Naraka. Je to skutečně nebezpečné a já tě nechci ztratit," vysvětlil. Satsuki chtěla protestovat, ale pak si uvědomila, čí život by byl také v sázce. Položila si ruce na břicho.
"Slibuji," špitla po chvíli, "Ale ty mi slib, že na sebe dáš pozor! Že budeš opatrný!"
"Děkuju ti, lásko moje. Slibuji, že na sebe budu dávat pozor, ale ty mi slib totéž." Jemně ji chytl za ruce a klekl si před ní. Dívka přikývla. Jemně ho políbila. Polodémonovi se rozzářily oči. Usmál se na ni.
"Tak...zítra tě odvedu do vesnice a až se vrátím, staneš se mou ženou, chceš?"
"Co kdybychom se vzali už dnes? Nemusí to být velká svatba, já jen…" Nejistě na něj pohlédla.
"Jen?"
"To je jedno."
"Prosím, řekni mi to. Pokud se máme vzít, měli bychom si důvěřovat a nemít mezi sebou žádná tajemství."
"Já jen...může se stát cokoliv, a tak...chtěla bych se stát tvou ženou ještě dnes."
"Ty myslíš, že...to nepřežiju?"
"Neříkej to!"
"Ale myslíš si to."
"Tak to není!" bránila se Satsuki.
"No dobrá. Tak tedy, do vesnice se vrátíme ještě dnes, zítra bude svatba a potom půjdeme zabít Naraka, souhlasíš?"
"Ne. Svatba bude ještě dnes!"
"A-ale...musí se to připravit a zapadlo slunce, takže by musela být v noci. Než tam dojdeme…"
"Jistě, jistě, tak to řekni rovnou!" zavrčela a utekla.
"Po-počkej! Co jsem řekl? Lásko, vrať se!" Vyběhl za ní. Satsuki mu však utekla pryč. Jak utíkala, narazila na někoho, koho neznala a jehož aura jí naháněla hrůzu. Před ní se zjevil muž, zahalený v bílé kožešině. Satsuki se rozšířily oči.
"Ale copak, Satsuki, Inuyasha tě snad nechce? Nechce si tě vzít?" Satsuki se málem zastavilo srdce.
"Jak o mně víte?"
"Vím o tobě všechno," řekl muž tajuplně, "Pokud bys chtěla, mohu zařídit, aby si tě Inuyasha vzal."
"Kdo jste?" otázala se.
"Jmenuji se Onigumo. Jsem obyčejný smrtelník, který si vytrpěl mnoho, a stále nedosáhl svého. Proto raději pomáhám druhým," představil se. Satsuki se na něj nejistě podívala.
"Onigumo? To jméno mi něco říká!"
"Je to možné. Je mnoho lidí se stejným jménem." Usmál se na ni. "Tak, chceš tedy, abych si promluvil s Inuyashou?"
"Já...ano."
"Výborně. Ještě dnes si s ním promluvím. Mimochodem, gratuluji k dítěti. Nejsem si ale jist, jestli svého otce pozná." Než stačila cokoli říct, Onigumo ji omráčil a v náruči ji odnesl pryč.
.....................................................................................................................................................
"Nenašel jsem ji!" řekl Sesshoumaru svému bratrovi o několik hodin později. Tohle polodémon slyšet nechtěl.
"Kde může být?!" zakňučel, "Nechci, abych ji našel mrtvou nebo vůbec nenašel!"
"Pojď, najdeme ji!" Sesshoumaru ho táhl někam, kdo ví kam, avšak na místo, kde Satsuki narazila na Naraka. Inuyasha začenichal a zastavil se.
"Počkej!" zašeptal, "cítím tu Satsuki. Její vůni poznám, ale…"
"Naraku!" doplnil ho Sesshoumaru.
"Přesně!"
"Jdeme pro otce!" zavelel Sesshoumaru. Inuyasha přikývl a rozeběhl se s bratrem do letního sídla pro svého zploditele. Už tam na ně čekal.
"Našli jste?"
"Jo, má ji Naraku!" zavrčel polodémon.
"Tak na co čekáme?"
"Na tebe, otče," zašeptal Inuyasha a všichni tři se společně vydali za Narakem.
......................................................................................................................................................
Satsuki ležela uprostřed nádvoří, svázaná a bezmocná. Právě se začala probírat z omráčení, avšak bolest hlavy byla natolik silná, že si nedokázala vzpomenout na žádné kouzlo, jímž by si pomohla. Tu se u ní objevily dvě ženy. Jedna byla maličká a na první pohled vypadala jako stěna. Měla bílé vlasy, stejně bílé šaty a v rukách držela opětně bílé zrcadlo. Druhá žena byla skoro o polovinu vyšší, její červeně barevné kimono zářilo v zapadajícím slunci a tmavé vlasy měla pevně stažené do drdolu. Z očí a rtů byla poznat nepřátelská grimasa.
"Podívejme, kohopak to tu máme, Kanno! Neřekla jsi mi, že budeme mít hosta." Satsuki se na ni nechápavě podívala. Škubla s provazy na rukách, ale k ničemu jí to nebylo.
"Chtěla jsem, ale Naraku chtěl, abys ji viděla sama. Jmenuje se Satsuki," zašeptala dívenka v bílém velice matným hlasem. Druhá dívka na Satsuki pohlédla se směsicí pohrdání.
"Satsuki říkáš? A tuhletu si vybral Inuyasha?"
"Ano. Je hezká, ale hodila by ses k němu lépe."
"Já vím." Kagura si zamávala vějířem před obličejem a svůdně zamrkala.
"Naraku přichází," zašeptala Kanna a stočila své černé oči ke dveřím hradu, který se tyčil za nimi. Kagura nechala šaškování a pohlédla také tím směrem. Nenávist jí projela tělem tak silně, až měla chuť zabít ho holýma rukama.
"Proč na mě, Kaguro, tak nenávistně hledíš? Nelíbí se ti naše nová pomocnice a moje nastávající?" zeptal se.
"Nastávající?" vyhrkla Kagura. Satsuki se rozšířily oči hněvem. Zaprskala nějakou kletbu, avšak její slova byla utlumena šátkem.
"Copak Satsuki? Šátek na tvých krásných rudých jako krev rtech se ti nelíbí? Je to začarované." Naraku se zlověstně usmál. Satsuki opětně jen něco zaprskala. Muž vytáhl chapadlo ze své hrudi ukryté pod opičí kožešinou a vzal Satsuki kolem pasu. Přitáhl ji k sobě.
"Kanno, byla bys tak hodná a oddala nás?" Satsuki se rozšířily oči. Začala kolem sebe kopat a snažila se dostat se z pout.
"Ale, ale...to se mi nelíbí!" Praštil Satsuki do hlavy, až ztratila vědomí - opětně.
"Nech ji být!" ozval se něčí křik. Sesshoumaru nad tupostí svého bratra protočil oči. Měli plán a on to zkazil. Inuyasha vytáhl Tessaigu a přetrhl Narakovo chapadlo, které jej poutalo se Satsuki. Svou milovanou vzal jemně do náruče a skočil s ní ke svým příbuzným. Inu no Taisho kývl na svého syna.
"Jdeme společně, Sesshy!"
"Ano, tati!" rozběhli se. Jak se dohodli, Inuyasha odvedl Satsuki do bezpečí. Jindy by protestoval, že chce bojovat též, ale byl v sázce její život.
"Kaguro, Kanno! Zastavte Inuyashu!" zavelel Naraku. Kolem Kagury se objevil větrný vír a hned na to se objevila vedle Inuyashi.
"Ale snad nám nechceš utéct z bojiště?!" provokovala.
"Táhni k čertu!" zavrčela Satsuki.
"Lásko, nepřetěžuj se!" Posadil ji na jeden pařez blízko a postavil se Kaguře. Přitom stále pošilhával, jestli je Satsuki v bezpečí. Satsuki ho poslechla. Avšak zavřela oči a začala soustředit svou sílu do svých rukou. Brzy se jí v nich začala objevovat energická koule, plná té nejčernější magie. Satsuki ji nikdy nechtěla použít, ale věděla, že pokud někdy přijde ta správná chvíle, je to tahle. Inuyasha se na ni otočil.
"Co to...děláš?" zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo, protože si přestal dávat pozor a Kaguřin útok tanec draka ho zasáhl. Polodémon odlétl několik metrů a zůstal nehybně ležet. Satsuki prudce otevřela oči a seslala kouli na Kaguru. Ta se ani nestačila bránit. Koule ji pohltila a uvěznila ji uvnitř.
"Co je to?!" ječela Kagura.
"Vysaje to z tebe tvou energii, sílu, ale i život," odpověděla Satsuki. Její čokoládové oči pomalu měnily barvu do krvavě rudé. Kanna se rozhodla Kaguře pomoci, proto čekala na její další útok. Satsuki se krutě usmála. "Už jí nepomůžeš!" Přimhouřila oči. Naopak Sesshoumaru a Inu no Taisho společně řezali do Naraka. Vysílali jeden útok za druhým, šli společně, ale nic.
"Potřebujeme Tessaigu! Inuyasho!" zaječel Sesshoumaru, ale marně. S jeho bratrem to vypadalo tak, že stále nehnul ani brvou. Satsuki si toho všimla.
"Inuyasho!" vykřikla a vrhla se k němu, "Inuyasho, prosím, prober se!" Polodémon by velice rád slyšel její hlas, ale měl smůlu. Satsuki se odhodlala k jedinému, co udělat mohla. Začala pronášet obtížné kouzlo, aby mu dala svou sílu. Ani to však nepomohlo. Satsuki zabořila hlavu do jeho hrudi a vyděsila se. Inuyasha nedýchal. "Ne! To ne! Sesshoumaru!" zaječela na jeho bratra. Sesshoumaru se tam přiřítil, jakoby na něj pustili hladovou myš.
"Co se děje?"
"Udělej něco! Zachraň ho!" naléhala Satsuki.
"Je mi líto. Tenseiga umí zachránit pouze mrtvé."
"Vždyť je mrtvý!" štkala Satsuki. Kanna využila jejich nepozornosti.
"Podívejte se sem," zašeptala těsně vedle nich a strčila jim pod nos zrcadlo. Satsuki ji poslechla, avšak Sesshoumaru byl pozorný a nevěřil jí. Kanna mu tedy podkopla nohy a oba je vtáhla do zrcadla.
"No super. Jak se odsud dostaneme?" zahudroval Sesshoumaru.
"Když rozbijeme to zrcadlo!" vyhrkla Satsuki.
"A jak to asi chceš udělat?"
"Nevím."
"Neumíš vdechnout Inuyshovi život?"
"Ne. Je to zakázaná magie, nikdy jsem se ji neučila."
"Aha."
"Navíc, i kdybych to dokázala, musel by být tady a ne zůstat tam."
"Super. Takže nemáme jedinou šanci?" zabručel Sesshoumaru.
"Asi ne."
"No tak to je vážně super!"
…..................................................................................................................................................
Mezitím se Inuyasha probral - kouzlo zapůsobilo. Kanna byla k němu zády a sledovala souboj Inuyashova otce s Narakem, proto toho Inuyasha využil. Vzal Tessaigu a zaútočil.

Kapitola 22 - Nový přírůstek

22. května 2009 v 18:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 22 - Nový přírůstek

Lidská tmavovlasá princezna otevřela po několika hodinách své tmavé oči. Usmála se na svého milovaného muže ležícího vedle ní. Psímu démonovi zářila jantarová očka. Natáhl ruku a zlehka se dotkl jejího nahého těla, stále ještě pokrytého kapičkami potu. Izayo se zvedla na loket.
"Jak ses mi vyspal?" Usmála se. Natáhla se a vtiskla mu dlouhý polibek, po kterém jeho oči prosily.
"Naprosto úžasně. Nejlépe za posledních šedesát sedm let, během nichž jsem nespal." Prohrábl jí vlasy. "A co ty má nejdražší princezno?"
"Prosím, neříkej mi princezno. Přece víš, že to nemám ráda. Nebo jsi to za tolik let zapomněl?" zasmála se.
"Nezapomněl." Políbil ji na rameno. "Jen jsi strašně rozkošná, když se čertíš." Žena zčervenala a zachumlala se pod deku. Muž to vzal jako výzvu a zmizel pod dekou také.
"Ale copak, copak? Neříkej mi, že se červenáš!"
"Červenám. Vadí?" Usmála se.
"Kdepak. Jen jsi strašně moc rozkošná a svůdná." To ji porazilo. Zčervenala jako jahoda a mlčela. Stulila se mu do náruče.
"Ale, ale, copak se červenáš?" Zvedl si její tvář k sobě a zamilovaně ji políbil. Polibek mu oplatila a vylezla z postele. Natáhla na sebe jeho kimono a vyběhla se smíchem z pokoje. Skončila v koupelně. Inu no Taisho zůstal v posteli a přemýšlel. Po chvilce se Izayo vrátila ve stejném kimonu, akorát vyčerpaná a svěží. Posadila se na kraj postele a pohladila svého milého po čele. Inu no Taisho její ruku chytil a objal ji. Nasál její vůni.
"Krásně voníš."
"Byla jsem se koupat."
"Ano, to poznám. Máš pronikavější vůni, než kdy jindy. Vrátíš mi kimono?"
"Ne, nevrátím. Je mi v něm příjemně." Políbila ho na tvář.
"A jako já mám chodit v čem?" otázal se.
"V mém kimonu. Líbí se ti, sám jsi ho vybíral."
"To ano, ale pouze na tvém krásném drobném teplém těle." Izayo zčervenala a postavila se.
"Půjdu se podívat po synech."
"Půjdu taky!" Trvalo mu jen okamžik, než se oblékl. Poté vzal svou ženu kolem pasu a společně šli najít oba bratry. Dole už to vonělo čerstvým jídlem. Nakonec se Inuyasha rozhodl nechat Satsuki pod svými ochrannými křídly, takže byla s nimi dole. Jen spatřila princeznu, hluboce se uklonila.
"Vítej mezi námi, Satsuki. A neklaň se mi, prosím!" Usmála se Izayo.
"Jak si přejete, princezno," usmála se Satsuki.
"Pokud mě tu už nepotřebujete," začal Sesshoumaru.
"To nikdo neřekl, Sesshy."
"Vystačíte si i beze mě, tak bych si šel lehnout."
"Takže jsme udělali pracně jídlo a ty si ani nevezmeš?" začal mírně soptit bratr.
"Vezmu." Sesshoumaru si tedy sedl ke stolu.
"No tak, Inu, uklidni se!" usmála se na něj Satsuki.
"Já jsem v klidu." Dostala pusu a všichni si sedli ke stolu. Všichni kromě Satsuki. Ta ještě dodělávala něco s přílohou.
"Přeji všem dobrou chuť!" Inuyasha ji vzal do náruče a posadil do klína.
"A ty co? Budeš papat!"
"Ale no tak, Inu…" Snažila se bránit Satsuki. Marně. Inuyasha se na ni zazubil a dál ji krmil. Satsuki u všech hledala pohledem pomoc. Nedostalo se jí však, proto to musela vzdát. Inuyasha jim s úsměvem poděkoval a dál svou milovanou lásku krmil. Satsuki se mu tedy pokusila vykroutit ze sevření. "Já prasknu!"
"Nepraskneš!" vyhrkl polodémon. Pak pokračoval: "Potřebuješ to kvůli našemu miminku. Mimochodem," obrátil se na rodiče, "budete dědečkem a babičkou." Usmál se. Inu no Taisho špatně polkl a zakuckal se. Sesshoumaru jen protočil oči a praštil otce do zad. Jelikož byl jeho mladší bratr potěšen svým plodem, úplně zapomněl, že rodiče mohou reagovat jinak. Aspoň tedy otec. Izayo se totiž rozzářily oči a rty se jí zkřivily do úsměvu.
"To vám moc gratuluji, děti moje," řekla nadšeně. Šťouchla svého muže do ramene, aby se také vyjádřil.
"I-i já!" vyhrkl a znovu se zakuckal. "Ach jo, Inuyasho, tohle mi nedělej! Málem jsem se udusil!" mrkl na něj démon.
"Omlouvám se! A...máte radost?"
"Samozřejmě! Konečně uvidím malé capartě! To bude poprvé v mém…" Ozvalo se neurčité odkašlání ze strany Sesshoumara. "Od doby, co se narodil tady Sesshy!" opravil se psí otec, brzy dědeček. Inuyasha se pousmál. Na chvíli se zamyslel. Poté si ale uvědomil, že se mu stále Satsuki snaží dostat ze sevření, tak ji znovu a opět zásoboval svým i jejím jídlem.
"Inuyasho, dost! Jestli toho nenecháš, uteču ti!" vyhrkla mírně naštvaně.
"Ne!" vyděsil se polodémon a okamžitě ji přestal krmit. "To bys mi skutečně udělala?"
"Kdyby na tom měl záviset můj život, tak ano!"
"Ne! Proč? Copak ti...dělám něco špatného?"
"Ano, krmíš mě k prasknutí!"
"Ale vždyť to potřebuješ!" bránil se.
"Ale ne k prasknutí!" Satsuki využila jeho nepozornosti k tomu, aby se zvedla. Polodémon ji tedy s povzdechem pustil.
"Ale zůstaneš tu se mnou, že jo?"
"Co myslíš?"
"Právě že nevím."
"Copak bych od tebe mohla odejít, ty moje hravé štěně?" Inuyashovi se rozzářily oči. Zvedl se, objal ji kolem pasu a roztočil se s ní.
"Ani nevíš, jak moc tě miluji, lásko moje."
"Ale vím. Mnohem méně než já tebe!" Vyplázla na něj jazyk.
"To ale není pravda," zakabonil se.
"Ale je." Sladce se usmála.
"Není a nehádej se se mnou nebo do tebe nacpu ještě dezert, který jsme s bratrem udělali. Nemám pravdu, Sesshoumaru?" Pousmál se Inuyasha na svého staršího bratříčka.
"Ale jistě," odpověděl ledabyle Sesshoumaru. "A neruš, jím!"
"No tak pardon, vaše lordstvo!" zašklebil se Inuyasha, "Pokud nás omluvíme, musím si se Satsuki promluvit." Mrkli na sebe s otcem a polodémon odešel se svou přítelkyní.
"Kam jdeme?" zeptala se Satsuki zvědavě.
"Pst! To je tajemství," zašeptal jí do ucha a usmál se. Vedl ji z domu pryč. Satsuki se k němu přitulila.
"Aha."
"Hned se to dozvíš, lásko moje." Po chvilce cesty vytáhl hedvábnou červenou látku a zavázal jí oči. "Prosím, na nic se neptej, jen se nech vést."
"Tak...dobře."
"Děkuju, lásko." Vtiskl jí polibek na čelo. Vedl ji lesem. Když ho přestalo bavit ji upozorňovat na každý kořen, vzal ji něžně do náruče, přitiskl si ji k sobě a nesl ji. Satsuki se k němu přitiskla a zavřela oči, což stejně nebylo vidět.
.......................................................................................................................................................
Inuyasha postavil svou lásku na zem. Rozvázal jí oči.
"Páni!" vydechla Satsuki překvapeně. Její milenec ji dovedl doprostřed lesa - nejkrásnějšího místa v Japonsku. Přímo před nimi se tyčil velký vodopád, jehož voda se tříštila o krásné kameny pokryté tenkou vrstvou mechu, kolem byly liány, které působily dojmem závěsu či opony. Mechu a trávy zelenější než cokoli jiného tu bylo víc než dost. Satsuki se na Inuyashu otočila, v očích slzy neskutečného štěstí.
"Tady je to úžasné!"
"Líbí se ti tu?" otázal se nejistě.
"Je to tu nádherné!"
"Skutečně?" Vzal ji kolem pasu, zvedl do vzduchu a roztočil se s ní. "Lásko, chci ti říct jednu věc…" začal. Satsuki se na něj usmála. Nepřerušovala ho.
"Chci ti říct, že tě hrozně moc miluju," zašeptal jí do rtů. Satsuki ho objala.
"Já ti také musím něco říct."
"Povídej, poslouchám."
"Miluji tě víc než ty mě."
"Tak to bych se hádal, lásko moje nejmilovanější." Znovu se s ní zatočil, až skončili na zemi. Inuyasha ji opatrně položil do mechu, lehl si vedle ní na bok a pohladil po tváři. "Jsi překrásná, víš o tom?" Satsuki zčervenala.
"To si myslíš ty. A víš, co si myslím já?"
"Že to je pravda si určitě myslíš!" řekl vítězoslavně.
"Myslím si, vlastně ne, vím, že milejšího, silnějšího, roztomilejšího a celkově lepšího muže jsem získat nemohla." Teď zčervenal její milenec. Opřel si hlavu o ruku a usmál se na ni.
"Lhát ti moc nejde. Copak by tomu řeklo naše malé miminko?" Opatrně si položil hlavu na její břicho a poslouchal "nic".
"Ale já nelžu!" vyhrkla Satsuki, "A moc neprovokuj!" podrbala ho za ouškem.
"Čím provokuju? Tímhle?" Pohladil ji po bříšku. "Víš, jak se na toho tvorečka našeho těším? Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by existovala žena, co by milovala mě a chtěla mi porodit dítě." Pak se mu rozzářily oči. "Páni, já předběhl Miroka! A on to ještě neví. Chachá!"
"C-co? Jak předběhl?" zeptala se nechápavě. Položila mu ruku na tvář a jemně ho políbila na rty.
"Víš, znám Miroka dlouho, putuje s námi, kam až moje paměť sahá a vždycky, když jsme vešli do vesnice plnou dívek, od každé dostal facku, když se jí zeptal, zda by mu porodila dítě. Nejdřív to bylo pro nás potupné, ale už jsme se zvykli. Navíc teď má Sango, která ho fackuje nejčastěji," vysvětlil a usmál se.
"Ach tak. Ano, budeme mít malého čtvrtdémonka," usmála se na něj šťastně. To mu zazvonilo v uších.
"Satsuki…" zašeptal toužebně. Probudil se v něm psí pud, který se snažil udržet. Povedlo se díky tomu, že myslel jen na svou lásku k ní a ne k vlastnímu uspokojení. Satsuki si však všimla, že se něco děje. Také díky tomu, že měla zvláštní pocit.
"Copak se děje, štěně moje?"
"Ne. Vůbec nic." Laskavě se na ni usmál s něžností v očích. Satsuki si položila hlavu na jeho hruď. Tudíž Inuyashu překulila pod sebe.
"Moment, já poslouchal miminko…" zašeptal a trochu znervózněl. Jelikož měla ruku položenou mírně pod břichem, vzbuzovalo to v něm hormony.
"Ano, já vím. Ale já teď poslouchám tvoje srdce."
"Skutečně? V tom případě bych ti měl oznámit, že toto moje srdce bije jen pro mou lásku. Jen a jen pro tebe, lásko moje překrásná."
"Tvá láska má chuť se jít zahrabat."
"N-ne! Nikam! Proč?!"
"Abys neviděl, jak jsem červená."
"Ale víš, jak roztomilá jsi, když se červenáš? Jsi jako rozkvétající růžička."
"Růže má kořeny v zemi. Napodobím ji!"
"Ne. Růže překrásně voní, je červená, krásná a jemná...přesně jako ty růžičko moje."
"Inu...štěňátko moje hravý!" Podrbala ho pod bradou.
"Copak?"
"Slintáš."
"Já? Kde? Jo ták. ty myslíš, že visím pohledem na mé lásce?"
"Ne, poslintal jsi mi kimono."
"Neposlintal! Já neslintám!" ohradil se a naoko se urazil.
"Ne?" podivila se Satsuki a ukázala na své kimono.
"Ne! Neslintám!" Svalil ji pod sebe a zamilovaně ji líbal.
"Slintáš!" stála si za svým Satsuki. Zapřela se a shodila ho pod sebe. Vyplázla na něj jazyk.
"Nene!" Překulil ji pod sebe a posadil se jí obkročmo na kolena, zaklínil ruce a sladce políbil. Satsuki mu drze pohlédla do očí.
"Tlačíš mě!"
"Co? Čím? Kam? Promiň!" Pustil ji a čekal, co řekne. Satsuki se posadila a usmála se.
"Vrátíme se?"
"Pokud chceš. Jen...nechceš si to tu ještě prohlédnout? O tomto místě nikdo neví, aspoň co já vím." Podíval se na kraj místa, kde byli, a spatřil překrásnou laň. Zacpal Satsuki jemně pusu, když chtěla něco říct. "Pst! Podívej se!" zašeptal a ukázal na tvorečka, který se hladově pásl. Satsuki se rozšířily oči údivem. Opřela si hlavu o Inuyashovo rameno.
"Je překrásná, že? Takováhle zvířata už najdeš jen málokde," zašeptal a s úsměvem pozoroval jelena, který ke své družce přišel a jemně ji olízl. Dívka přikývla. Opatrně vstala a pomalým krokem se vydala ke zvířatům. Jelen na ni pohlédl svýma nádhernýma očima plnýma vědění, otevřel tlamičku a vydal tichý zvuk, který v Satsukiných uších zněl jako ukolébavka. Polodémon zůstal sedět, aby zvířata nevyplašil, ale nebojácná laň se rozhodla k němu vydat. Satsuki už jelena hladila po nádherné zlatavé hlavě. Usmála se na Inuyashu. Ten se jen sladce pousmál a podíval se na laň, která mu zvědavě očichávala ouška. Jemně ho za něj chytla a zatahala. Jelen vydal další hrdelní zvuk a spolu se svou družkou odběhli. Hned nato se kolem Inuyashi a jeho milenky objevil snad celý les živých tvorů. To asi král lesa jelen se rozhodl seznámit své přátele se svými novými. Inuyasha se postavil a přešel k Satsuki. Usmál se na ni.
"Tak tedy...líbí se ti tu?"
"Ano, strašně moc." Satsuki ho jemně políbila.
"A chtěla bys tu ještě zůstat a...seznámit se?" Natáhl ruku, kam mu přistálo malé ptáče. Dal ho Satsuki na rameno a usmál se. "Sluší vám to spolu." Dívka zčervenala.
"Asi ano, chtěla."
"To je dobře. Hodně zvířat se lidí bojí, ale tebe zřejmě ne."
"Možná proto, že jsem tu s tebou, štěňátko."
"To není pravda, lásko. Bez tebe by tu zvířata nebyla."
"Nehádej se!"
"Tak...posaď se, ať tě nebolí nohy. Navíc potřebuješ pohodlí."
"Inu, jsem těhotná, nejsem nemocná!" usmála se dívka.
"No a proto ty a děťátko potřebujete pohodlí. Nemám pravdu?" otázal se lesního obyvatelstva. Jelikož spustili nadšený jásot, měla Satsuki smůlu. Poznala to, tak tedy poslechla. Začínala se na ní projevovat únava. Polodémon se posadil a svou lásku si opřel o sebe. Ptáci se vznesli a hodily na ně květiny, které utrhly. Satsuki zívla a téměř ihned usnula.

Kapitola 21 - Všude dobře, doma nejlépe

22. května 2009 v 12:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 21 - Všude dobře, doma nejlépe


"Já jsem vedle? Tak mi někdo vysvětlete, co se tu děje, že rodiče ožívají a bratr mi bere oko!" zabručel, posadil se a čekal. Izayo si k němu dřepla.
"Za mé oživení může tvoje kamarádka Sango a za otcovo Sesshy." Inuyasha si odfrkl.
"Víte co? Jdu domů!" Sesshoumaru se otočil a odcházel. Hned se kolem něj objevila bariéra - dílo Izayo. Překvapeně na ni pohlédl a čekal na další její reakci.

"Tatínku, byl bys tak laskavý a vysvětlil synovi, proč nemůže pryč?" Sladce se na svého milovaného usmála. Inu no Taisho na ni zamilovaně pohlédl.
"Sesshoumaru, teď nemůžeš odejít! Musíte si vše s Inuyashou vyjasnit!"
"No jistě, jistě! Mně stačí, že jsi tu a můžeš mu chránit život. Já o to nestojím!"
"Sesshy, neodporuj otci!" vyhrožovala Izayo. Seslala bublinu k zemi. "Slib mi, že neutečeš a pustím tě." Sesshoumaru nakrčil nos.
"Jak si přeješ, mami." Princezna se usmála a pustila ho. Otočila se na svého syna, který v tureckém sedu žárlivě vrčel.
"Taky si vzpomínáte, jak jsme se tu všichni poprvé sešli?" zeptal se Sesshoumaru rodičů. "Myslím my tři, Inuyasha ještě nebyl zplozen."
"Ach jo, vzbuďte mě, až se dovzpomínáte k mému skvělému narození," zavrčel polodémon, opřel se o stěnu sídla a zavřel oči. Izayo si sedla vedle něj, z druhé strany Inu no Taisho a vedle Sesshoumaru.
"Já si pamatuji, jak byl Sesshoumaru šťastný, že se narodíš, Inuyasho." Teď byla řada na lordovi, aby si odfrkl.
"To musel být jiný Sesshoumaru, tenhle se mohl těšit akorát na to, jak by mě týral psychicky i fyzicky, zesměšňoval mě a zbavil se mě." Povzdechl si.
"Ale no tak, Sesshy, neříkej mi, že jsi mu opravdu tak ubližoval?!" zeptal se Inu no Taisho káravě. Sesshoumaru si začal pískat.
"Tsss! Ani to nepřizná. Jsi rozmazlenec!" zavrčel Inuyasha. Izayo je oba chytla za ruce. Zavřela oči a tiše něco říkala. Inu no Taisho ji ale zastavil.
"Hej a co já? Na mě nezapomínej!"

"Já na tebe nezapomínám, ale tohle kouzlo se tě netýká. Jen našich synů." Usmála se na něj, políbila ho na tvář a pokračovala v magii. Inu no Taisho tedy vstal.
"Jdu nám připravit ložnici. Tihle dva si to jen tak nevyřeší a já nechci ztratit čas tím, že na sebe budou ječet a já to budu poslouchat." Princezna skončila se svým kouzlem, které ale moc nepomohlo. Proti dávnému prokletí svých synů toho moc nezmohla. Sesshoumaru svou nevlastní matku objal.
"Máš hlad, mami?"
"Ne, nemám." Podívala se na Inuyashu, který si mnul pravé oko. "Inu?"
"No?"
"Co se stalo?"
"Už mám konečně oko zpátky." Pousmál se.
"To jsem rád...bratříčku."
"Aby ne, když to je tvoje vina...bratříčku..." řekl tiše s menším odfrknutím. Izayo je oba vytáhla na nohy.
"Tak...jdeme najít tatínka."
"A nešel do ložnice? Bývalo to jeho oblíbené místo. Tedy...hlavně když jsi tam byla s ním." Inuyasha si odkašlal, aby překryl odfrknutí. "Tak jdeme?"
"Jistě." Sesshoumaru naznačil Izayo, že by měla jít jako první. Pak se naklonil k Inuyashovi. "Nevím, jak ty, ale nechtěl bych vidět nahého otce."
"To já taky ne, byl by to stejný děs jako vidět nahého tebe." Inuyasha na něj vyplázl jazyk a následoval svou maminku.
"Náhodou, já mám tělo perfektní. Na rozdíl od tebe, mého malého nevyvinutého bratra." teď na něj vyplázl jazyk on a do toho zakoulel očima. Inuyasha měl co dělat, aby se mu neudělalo nevolno. Raději vstoupil do sídla, kde dlouho nebyl. Svého otce našli v ložnici, jak vybíral nějaké jiné kimono pro svou ženu Izayo. Princezna k němu přišla a pousmála se.
"Copak děláš?" otázala se a zvědavě mu nakoukla přes rameno. Inu no Taisho se otočil a přiložil k ní modré kimono.
"Vypadá to perfektně!"
"A k čemu?" Překvapeně zamrkala a prohlédla si kimono.
"Ke společné večeři. Chlapci nám něco připraví, mám pravdu?!" Sesshoumaru raději neodporoval.
"A-ale…" začal Inuyasha.
"Ale? Máš s tím snad nějaký problém?"
"No, to ne, ale...rád bych řekl Satsuki a ostatním, kde jsem, aby mě nehledali…" vysvětlil.
"Neboj se broučku, řekla jsem to Satsuki...telepaticky." Izayo se mile usmála.
"Tele...cože? Jaké tele? Kde?" Inuyasha se kolem začal rozhlížet. Sesshoumaru ho chytil za kimono.
"Ty jsi tele! Tak pojď!" a táhl ho do kuchyně. Rodiče obou bratrů jen viděli, jak Inuyashovy nohy vlají za starším synem. Sesshoumaru ho v kuchyni pustil na židli.
"Takže, když už nás donutili udělat jim večeři, máš v plánu, co jim dáme k jídlu?"
"Jídlo pro ninji!" vyhrkl nadšeně jako malé štěně.
"A to se dělá jak?" povytáhl obočí starší bratr.
"No...to bych musel zpátky. Kupuje se to v Kagomině době."
"Aha. Tak to asi padá." Polodémon smutně sklopil ouška. Jeho nadšení bylo pryč.
"Tak tedy...špagety. A to taky v tomhle starým baráku bude neprošlé jídlo?"
"Jo, to nevím. Kdyžtak ulovíme nějakého králíka."
"Králíka? Chudinka, na co ho chytneš?"
"Na tebe."
"Cože?!" vylítl mladší bratr a přilepil se na strop. Psí lord se rozesmál. To ho vyvedlo z míry ještě víc.
"Ty...ty se umíš...smát?" zeptal se překvapeně.
"Samozřejmě, že ano. Jen jsem za posledních...hodně let neměl důvod se smát."
"Jakto? To tě ten skřet ani malá holčička nerozesmáli?"
"Ne, Rin ani Jaken mě nerozesmáli."
"Tak to tě upřímně lituju. Já se sice taky moc nesměju, ale když jsem v partě, je s nimi legrace. Občas. Vlastně často."
"Ach ano, zajisté. Poslyš, Inuyasho, měl by sis dávat pozor, na tu svou krasotinku. Je sice silná, ale je to žena, moc krásná žena...ne, že by byla můj typ, to samozřejmě ne."
"A to si mám jako začít s mužem? Je žena, překrásná žena a bude mou ženou, nechci ji ztratit." Sesshoumaru od něj uskočil.
"Já si s tebou nic nezačnu!"
"To ani nechci. Díky, ale s bratrem, ještě k tomu s takovým chladným…brrr!"
"Já nejsem chladný! Naopak!"
"Zajisté. A já jsem bílý vlčák."
"Těší mě, bílý vlčáku!"
"Taky, velká tlapo!"
"Malý štěně!"
"Velký tesáku!"
"Uvrčené psisko!"
"Nanicovatý vlčátko!"
"Jsem pes!"
"Nejsi!"
"A co jsem? Netopýr?"
"Ne! Jsi...jsi...špagety! Mňam!"
"Já? Já nejsem k jídlu!"
"Ne? Ale já mám hlad!"
"Tak se najez! Ale ne mě!"
"Ach jo! A co tu je? Nemůžeme do vesnice, kde jídlo je?"
"Tady je taky! Je tu…" Sesshoumaru otevřel skříňku, z níž se vyvalilo plno prachu. Rozkašlal se. "Zkažené maso, pokryté pavučinami a silnou vrstvou prachu!" Zavřel skříňku a otevřel jinou. "Hodně scvrklé ovoce." Otevřel poslední skříňku. "A nějaké nevím co, taky staré."
"Fuj! Jdeme!"
"Tak dobře, uvrčené malé štěně!"
"Grrr!" Bratr se zvedl a odešel z místnosti. Tedy pokoušel se o to. Narazil totiž na rodiče. Přesněji řečeno do nich vrazil, takže vznikla velká hromada psích kostí.
"Otče, matko, mám návrh. Vy dva se vrátíte do ložnice, kde si spolu...je mi jedno co a my vám s Inuyashou dojdeme pro jídlo, ano?"
"My ale nebyli v ložnici!" bránila je Izayo. Inuyasha se postavil na nohy a pomohl i jim.
"To nevadí, ale jídlo je tu tak akorát pro Totosaie a Myougu, takže jdeme nějaké sehnat!" Popadl svého staršího bratra a pádili pryč. Princezna jen pokrčila rameny a zahleděla se do jantarových očí svého muže. Ten si ji k sobě přitáhl a dlouze ji políbil.
"Tolik jsi mi chyběla, má lásko. Dlužím ti poděkování."
"Za co, drahý?"
"Že jsi je zbavila toho prokletí."
"Ale ano, aspoň trochu. Máme teď na sebe chvíli čas. Co takhle pokračovat tam, kde jsme před lety přestali?" Démon si ji vzal do náruče a usmál se na ni.
"A kde jsme skončili, můj milovaný démonku?" usmála se.
"Měli jsme v plánu holčičku," připomněl jí šeptem.
"Aha." Zarazila se. "To ale asi nepůjde."
"Já vím, ale…" Vyšel z ní z kuchyně. "Chci tě, má lásko."
"Ale já skutečně nemůžu."
"Lásko, nenutím tě mít dítě. Ani jeden ho již nemůžeme mít."
"Ty můžeš," namítla.
"Jsem také mrtvý. Ale nechme toho!" Roztočil se s ní. "Konečně můžeme být spolu. Ani nevíš, jak jsem po tom toužil!"
"Ty ale mrtvý už nejsi." Usmála se na něj.
"Pst!" Přiložil jí prst na rty a zamilovaně ji políbil. Princezna už tedy nic nenamítala a nechala se odnést do ložnice.
Inu no Taisho ji tedy odnesl do postele, zbavil ji oblečení a...***
…………………………………………………………………………………………………
Lesem se mihotaly dvě stříbrné šmouhy. Tyto dva fleky představovaly bratry, kteří se ze zvláštního důvodu, i přes hádky a boje, usmířili. Nyní mířili do vesnice, kde chtěli najít jídlo pro sebe a své rodiče. Sesshoumaru se zastavil.
"Do vesnice nejdu!"
"Proč ne?" zeptal se jeho mladší bratr.
"Znáš můj přístup k lidem, ne?"
"No...pravda. Tak já tam zajdu…" nedořekl, uslyšel totiž volání mířené na jeho adresu. Z lesa vystoupilo děvče, které bylo pro Inuyashu víc než cokoli jiného. Satsuki se k němu rozběhla a padla mu do náruče.
"Jsi celý?" zeptala se. Polodémona to překvapilo.
"A-ano, jsem. A ty? Nestalo se ti nic?" Začal si ji prohlížet, jestli někde nemá zranění.
"Kdepak. Jsem naprosto v pořádku." Satsuki mu vtiskla polibek na tvář. "Bála jsem se o tebe!"
"Však já o tebe taky. Počkej...ty se na mě nezlobíš? Nebudeš na mě ječet?" vyhrkl překvapeně.
"Měla bych? Inuyasho, co se děje? Stalo se něco?"
"Ne, ale...vždyť vždy, když nechci, abys byla v nebezpečí, tak se na mě zlobíš a ječíš na mě. Jsi vůbec Satsuki?" zapochyboval.
"Už jsme se myslím pohádali dost. Nemám na hádky náladu."
"A jsi to skutečně ty?"
"Jak tě přesvědčím?"
"Víš, co jsme dělali předešlý den, když jsme se vzbudili?" Satsuki zčervenala.
"A-ano. Vím." Úkosem pohlédla na Inuyashova bratra, který se se zavřenýma očima opíral o strom. Polodémon se usmál.
"A co to bylo?"
"No...totiž...ehm...no..." Satsuki si rozpačitě namotávala pramínek vlasů na prst. Přistoupil k ní, vzal ji jemně za bradu.
"Povídej, lásko moje," zašeptal jí roztouženě do vlasů. Satsuki ho objala.
"Milovali jsme se…" špitla mu do ouška co nejtišeji.
"Správně. A víš ty co?"
"Nevím."
"Jak jsem tě stále chránil a nechtěl, aby ses dostala do nebezpečí, tak...to mělo nějaký svůj důvod," začal. Satsuki se na něj tázavě podívala.
"Ale já přeci vím jaký." Usmála se.
"Jaký?" podivil se.
"Nechtěl jsi, aby se mi něco stalo. Pořád zapomínáš, že já se o sebe postarám."
"To také. Nejen tobě, ale i..." Nedokázal se vymáčknout. Hrozně se bál její reakce.
"Ale i? Inuyasho, o čem to mluvíš?"
"Ale i...naše...naše dítě, které nosíš," vymáčkl se konečně polodémon a odvrátil pohled. Satsuki otevřela pusu a nebyla schopna odpovědět. Jen velmi pomalu jí docházelo, co jí Inuyasha řekl. Její mlčení ho zranilo. Věděl, že dítě nechce. Jeho jiskra v očích zhasla.
"Promiň, Satsuki. Je mi líto, že se to stalo, pokud ho nechceš, tak to chápu," zašeptal zklamaně.
"Po-počkej. Co to povídáš? My dva...spolu...?" zeptala se nevěřícně.
"Teď jsem ti to přece řekl." Satsuki mu padla do náruče a dlouze ho políbila. Tohle Inuyasha nečekal.
"Satsuki?" zeptal se překvapeně.
"Ano?" Satsuki na něj pohlédla s očima třpytivýma od slz štěstí. Její slzy si ale špatně vyložil.
"Proč pláčeš? Já vím, že tě to mrzí, ale s tím jde ještě něco dělat…" Začal bránit svou výkonnost.
"Ale mě to nemrzí, ty hlupáčku!" Usmála se na něj. "Jsem jen strašně šťastná."
"Proč?" podivil se.
"Protože tě miluju!"
"Já tebe taky, lásko moje." Šťastně ji objal, chytl kolem pasu a roztočil se s ní. Jejich veselí přerušilo zívnutí a následná rána. Sesshoumaru se svezl po kmeni stromu na zem. Inuyasha si povzdechl.
"A to jsem myslel, že ho tohle divadlo bavilo." Sesshoumaru otevřel jedno oko.
"Co jsi říkal, štěně?"
"Ty nespíš? Tak vstávej, jdeme pro jídlo!" Vytáhl ho na nohy.
"Kam jdete?" zeptala se Satsuki.
"Za rodiči. Otec byl oživen, jak jsi viděla a matka taky, ale jelikož zmizí, musíme zničit Naraka a dostat Shikon než zmizí."
"Aha. Tak to hodně štěstí. Já si jdu odpočinout."
"A nenamáhej se, ano? Nechci, aby se vám dvěma něco stalo. Jste to nejcennější, co mám." Políbil ji na rty a usmál se.
"Neboj se. Jdu spát." Oplatila mu polibek a otočila se.
"Už můžu otevřít oči?" zeptal se ze země Sesshoumaru.
"Samozřejmě, proč bys nemohl?" Inuyasha zakmital oušky a nechápavě naklonil hlavu na stranu. Sesshoumaru tedy oči otevřel a vstal.
"Nechtěl jsem, abyste si mysleli, že vás snad šmíruju."
"V pořádku," usmál se Inuyasha, "Tak, doprovodíme Satsuki do vesnice, vezmeme jídlo a půjdeme."
"Něco vám připravím sama." Usmála se na oba bratry. Sesshoumaru pokrčil rameny.
"Já do vesnice nejdu."
"Ale jdeš!"
"Nejdu!"
"Jdeš a nehádej se! Pokud chceš být s Kikyo, jak jsi tvrdil, zvykni si!"
"Na koho štěkáš, štěně?"
"Na tebe! Tak pojď nebo zapustíme kořeny." Vzal Satsuki do náruče a čekal na lenochoda = Sesshoumara.Sesshoumaru založil ruce na prsou a neochotně se za nimi vydal do vesnice.

2. výročí

17. května 2009 v 21:13 | Svip |  Já a zase já
tak pod tímhle slovem so většina lidí představ í něco jako výročí toho,jak dlouho jste spolu s přítelem,manželem...ale ne.já slavím jiné.přibližně před dvěma lety jsem si začala psát s Jun Tao,kamarádkou,za kterou bych dýchala (jako za všechny opravdové),kamarádkou,bez které bych tu už dnes nebyla.vlastně skoro hned se z ní stala moje nejlepší kamarádka a ačkoliv se toho hodně změnilo,pořád je jednou z mých opravdových kamarádek a já jsem moc ráda,že ji znám.takže tenhle víkend padl na oslavu a dnešní den na výrobu dortu :D:D:D až se vrátím dom a přetáhnu fotky,dám je sem :D:D:D (to mě bude Jun milovat :D:D:D) každopádně jsem moc ráda,že tě mám,my little twiney.be the same,like you're


Animefest 2009

17. května 2009 v 21:03 | Svip |  Já a zase já
je to týden, co se v Brně konal Animefest. jak Svipucha, tak Yami-chan se na něj vydaly a takhle to dopadlo...

Nic není nemožné,ale ne všechno je možné

4. května 2009 v 23:10 | Svip |  Já a zase já
co tím chci říct??? já ani nevím. vím jen, že mi hrabe. nevím, co mám dělat, co si myslet, co cítit... svět se mi bortí a já ho nedokážu zachránit. nemůžu... nejsem schopná... a ačkoliv bych tomu obětovala život, má to cenu??? má cenu chtít zachránit něco, co je dávno ztraceno??? nemá... ale přeci jen... naděje je pořád. malé světélko ve tmě... i když spíše tmavé svělo... zatmění... aaaaaa, hrabe mi, nevnímejte mě, protože to nemá cenu... já sama se nevnímám. teď se půjdu odebrat do Hypnovy říše a mohu jen doufat, že vyslyší mé prosby... a já doufám...

Takžeeeeeeeee

2. května 2009 v 1:02 | Svip |  Já a zase já
abych to shrnula...jedu uschnout ke kámošce do Budějek,kže tu nebudu.Navíc se tam "shodou náhod" (náhody nejsou,vše je předem určený Osud,který nelze změnit) koná akce "Za čarodejnice", kterou si nesmím nechat ujít :D:D:D proto tam vlastně jedu.A proč uschnout???Zamyslete se,jakej debilní den byl včera.Ano,správně,první máj...Ale co,neuschla sem doteď,neuschnu ani dál:D:D:D:D Mno nic,až se zejtra vrátím jakože kolem...hm...někdy večer, tak sem snad dám i další kapitolu...už je napsaná i poslední, jen se jedna musí upravit a pak to sem přijde. Kže báj, jdu chrnět. Vstávám v pět...