Březen 2009

Kapitola 20. - Souboj psích titánů

23. března 2009 v 18:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 20. - Souboj psích titánů



Sesshoumaru stál nehybně a hleděl na narůstající modrou záři. Vyčkával. Nebyl si jistý, zda všechno proběhlo správně, dokud před ním nestanul ten, koho volal. Když k němu otočil svou tvář, Sesshoumaru poklekl.
"Vítej!"
"Proč jsi mě zavolal zpátky?" zeptal se oslovený. Z jeho hlasu nešla vycítit jediná emoce. "Vstaň!" Sesshoumaru tedy vstal.
"Musel jsem to udělat! Bez tvé pomoci tvůj syn nepřežije!"
"Můj syn? Kterého máš na mysli?"
"Mého bratra, Inuyashu."
"Inuyashu?" Inu no Taisho udělal krok blíž ke svému synovi. Jeho pohled však padl na dveře, v nichž se krčilo malé děvčátko.
"Lorde Sesshoumaru, kdo to je? Vypadá jako Vy!" neubránila se. Vylezla z úkrytu a poklonila se oběma démonům.
"Rin!" Sesshoumaru nehnul ani brvou. Inu no Taisho na ni tázavě pohlédl.
"Netušil jsem, že máš slabost pro tak mladé smrtelnice!" utrousil. Sesshoumaru zaskřípal zuby.
"Tak-to-není!" usekával každé slovo.
"Ne?" podivil se démon, "Takže ji tu držíš, jako potravu?" Sesshoumarova trpělivost přetekla. Tasil Tokijin a zaútočil na otce.
"Zmlkni!"
"Ale, ale, myslíš si, že se ti neubráním?" obratně uskakoval každému výpadu. Rin vypískla a schovala se za Jakena.
"Dost se toho změnilo!" vrčel Sesshoumaru na otce.
"Ale tvá vznětlivost ne. To tě Izayo nenaučila se ovládat?"
"Matka je mrtvá!" Tato slova démona zarazila, jeho syn ho tedy zasáhl. Přimhouřil oči. Aniž by to na něm někdo poznal, vydýchával se.
"Mrtvá?" zopakoval po něm Inu no Taisho vyděšeně, "Jak? Kdy?"
"Pozeptej se svého syna!" zamumlal Sesshoumaru a odešel. Inu no Taisho napůl seděl, napůl ležel na zemi, opíral se o ruce a zmateně za Sesshoumarem hleděl.
.......................................................................................................................................................
"Tak to je asi celá historie o mně...řekneš mi ty něco o sobě?" otázal se polodémon po svém dlouhém vyprávění. Satsuki se k němu tulila a usmívala se.
"A co bys chtěl vědět?" oplatila mu.
"Například...prozradila bys mi, kolik mužů jsi přede mnou měla?" Satsuki to zaskočilo. Zčervenala a zabodla pohled do země.
"Myslela jsem, že to víš."
"Nevím. Nikdy jsi mi nic neřekla."
"Nikoho jsem před tebou neměla."
"Aha. No...je to maličko poznat. Nevadí ti tedy, že budeš vdaná za prvního...muže?"
"Jak to myslíš, že je to poznat?" zeptala se nejistě.
"No...jsi taková...jak to říct....nesmělá, nezkušená, až roztomilá." Přejel jí nosem po tváři a usmál se.
"Omlouvám se," špitla.
"Za co?"
"Za to, že jsem taková."
"Já jsem moc rád, že taková jsi. Odpovíš mi tedy?"
"Jestli mi to vadí? Proč by mi to mělo vadit?"
"Nevím. Chceš polodémona?"
"Chci tebe."
"No...to myslím," zasmál se.
"Tak vidíš." Usmála se. Polodémon zakmital oušky a otočil se. Stála tam jeho maminka Izayo. Satsuki přimhouřila oči a nejistě se na ni podívala. Inuyasha se zvedl.
"Mami? Kde jsi byla včera v noci?" Princezna překvapeně zamrkala.
"V pokoji, který mi připravila jedna ze služebných a kde jsem přespávala. Proč? Stalo se něco?" Satsuki zavřela oči a zívla.
"V pořádku, lásko? Jsi hodně unavená?" zeptal se polodémon starostlivě. Poté se podíval na svou maminku. "No...nevím, jestli o tom něco víš, ale někdo mi vzal ze včerejška večer Černou perlu."
"Nejsem unavená. Možná trošku," zamumlala Satsuki. Inuyasha ji vzal do náruče a podíval se na Izayo.
"Jak to myslíš? To's necítil, že ti ji někdo z oka bere?" zeptala se.
"Ne, nepamatuji si z večera vůbec nic. Vzal ji zřejmě Sesshoumaru, že?"
"To nevím. Je pravda, že po Perle touží, ale nevím, jestli ji vzal on."
"Byla jsem s Inuyashou celou dobu a nikdo kromě Vás, princezno, za ním nešel. Netvrdím, že jste ji vzala Vy, to samozřejmě ne, ale je možné, že se za Vás někdo vdával." Tmavovláska pozvedla obočí.
"Já jsem za Inuyashou nebyla." Zamyslela se.
"Ale ano, byla. Někdy uprostřed noci."
"V tom případě jsem to skutečně nebyla já. Vím, že jsem si povídala s tvou babičkou a šla jsem spát. Nepamatuji se, že bych za Inuyashou šla."
"Tady něco skutečně nehraje! Asi navštívím svého staršího bratříčka!" zavrčel Inuyasha s odporem.
…………………………………………………………………………………………………...
Sesshoumaru stál u jezera a koukal na vodní hladinu. Oči měl přimhouřené, tělo napjaté a dýchal nepravidelně. Chtěl se otočit a jít do hradu, avšak někdo tomu zabránil.
"Zastav se!" vykřikl jemu známý hlas. Sesshoumaru se otočil a pohrdavě se podíval na svého polovičního bratra.
"Inuyasha!" řekl jen.
"Řekni mi pravdu!" vyhrkl, když zabrzdil necelých deset metrů od něj. Sesshoumaru na něj tázavě pohlédl.
"Tak za prvé, nerozkazuj mi! Za druhé, nevím, o čem to mluvíš, nečtu ti myšlenky. Za třetí, pojď to vyřešit do hradu!"
"Ne! Řekneš mi to teď a tady!"
"Inuyasho!" ozvalo se z lesa. Právě vyběhli Miroku, Sango, Shippo, Kirara a Izayo. Inuyasha je ale ignoroval.
"Řekni mi, ukradl jsi Perlu?!" Sesshoumaru povytáhl obočí.
"Nevím, o čem to...jo ták. Stále mě obviňuješ, že jsem ti vzal Černou perlu!"
"Vím, že v tom máš prsty ty!" zavrčel.
"Já?" zeptal se Sesshoumaru nechápavě. Poté se zachvěl. Cítil přicházet někoho, koho přivolal ze světa mrtvých. Cítil přicházet svého otce. Inu no Taisho brzy stanul po jeho boku.
"Izayo!" vydechl překvapeně, "vůbec ses nezměnila." Oslovená vytřeštila oči.
"Inu no Taisho…" zašeptala. Inuyasha zakmital svými oušky. Ohlédl se na matku.
"To je...můj otec?" zeptal se. Princezna kývla. Syn se tedy otočil zpátky a změřil si svého otce, kterého nikdy neviděl, od hlavy k patě. Inu no Taisho pohlédl na Inuyashu.
"Inuyasho?" zeptal se nejistě. Sesshoumaru ustoupil o krok zpátky. Jelikož mu nikdo nevěnoval pozornost, otočil se a odcházel.
"Po-počkej! Ty se vrať! Ještě jsem s tebou neskončil!" křikl za ním Inuyasha. Sesshoumaru pouze mávl rukou.
"Co se mezi vámi dvěma stalo?" zeptal se Inu no Taisho.
"Sesshoumaru ukradl Inuyashovi Černou perlu z oka," odpověděla Satsuki.
"Černou perlu? Co je to?" Satsuki pokrčila rameny.
"To by měl vysvětlit Inuyasha. A nedívej se na mě tak! Snad sis nemyslel, že se mě zbavíš? Řekla jsem ti to dost jasně!" Inuyasha zavrčel.
"Satsuki, říkal jsem ti, abys zůstala v bezpečí! Jdi k ostatním!" Když nehnula ani brvou, vzal ji do náruče a postavil ke Kiraře. "Ať ti nikam nezdrhne, dobrá?" Podíval se na Kirara. Satsuki se naštvala. Aniž by Inuyasha stihl zareagovat, pohltila ho do bariéry.
"Ještě nejsi můj manžel, abys mi mohl rozkazovat!" zaječela. To polodémon vůbec nečekal. V bariéře se na ni otočil.
"A to znamená, že tě nechci chránit?!" křikl na oplátku.
"Já se o sebe postarám sama! Zvládla jsem to šestnáct let, tak to zvládnu i teď!" Miroku k ní tiše přistoupil.
"Satsuki, nemá cenu se s ním hádat, je tvrdohlavý, ale chrání tě a myslí to dobře. Nechtěla bys ho pustit, než ho udusíš?" zeptal se jen tak mimochodem a ukázal na bariéru, kde už byl Inuyasha na všech čtyřech a lapal po dechu. Satsuki se vyděsila a ihned ho z bariéry pustila. Stříbrovlasý polodémon se prudce nadechl. Ignoroval Satsuki a otočil se na svého bratra.
"Vrať mi tu Černou perlu! Bez ní bys nemohl otce dostat zpět...oživit ho!" zakřičel.
Sesshoumaru se tedy otočil a vracel se k němu. Pomalu a dával najevo svou nelibost.
"Drahý mladší bratříčku," začal, "je sice hezké, že jsi zapojil mozek, ale udělej mi laskavost a sklapni!"
"Proč? Tohle se týká i mě! Proč jsi otce oživil?! Aby ti vzal Shikon nebo bojoval místo tvé nevymáchané huby?!" zavrčel drze.
"Važ svá slova, Inuyasho!" zavrčel Sesshoumaru nepříčetně.
"Na co? Stejně to dopadne stejně! Tak nežvaň kraviny a vysvětli mi to!" Sesshoumaru vztekle zavrčel a rychle zaútočil na bratra. Tak rychle, že to Inuyasha nepostřehl, avšak Satsuki ano. Postavila se před něj a uzavřela Sesshoumara do bariéry.
"Okamžitě mě pusť!" zavrčel Sesshoumaru vztekle.
"Ani nápad!" Tím ho naštvala ještě víc. Začal do bariéry sekat Tokijinem a snažil se z ní dostat. Satsuki však nepolevovala.
"Pusť ho Satsuki! Chci se s ním bít sám!" Vzal ji do náruče a rychle s ní skočil do bezpečí. Tím ji vyrušil v kouzlení a bariéra zmizela.
"Kaze no Kizu!" vyhrkl majitel meče zničení a směřoval útok na svého bratra. Sesshoumaru se tomu s přehledem vyhnul. Sekl po něm Tokijinem, avšak Satsuki znovu zaútočila a tentokráte oba bratry chytila do bariér. Tentokrát však v nich měli dost vzduchu.
"A musím s tebou souhlasit, děvče!" To se do toho vložil otec obou mladíků. "Sesshoumaru, ale i ty, Inuyasho, oba zostuzujete mou krev! Uvědomujete si to?!" Inuyasha by něco odsekl, ale místo toho mlčel. Izayo přešla ke svému muži a zadívala se mu do očí.
"Nemohou za to!" zašeptala, "Jsou prokletí tvou bývalou ženou…." Inu no Taishoovi se z hrdla vydral jakýsi zvuk, nejvíce připomínající vrčení.
"Satsuki, pusť je, prosím. Musíme si promluvit...jak to říct...jako rodina," oslovila děvče princezna a pousmála se. Satsuki se na ni tázavě podívala.
"Pokud se pokusíte ublížit si, zavřu vás znovu a už vás nepustím, rozumíte?!" Sesshoumaru si odfrkl.
"To bude těžký, ale snad jo," povzdechl si jeho mladší bratr. Satsuki je tedy pustila. Na okamžik zavřela oči. Oba synové přišli k rodičům. Najednou se objevila bariéra kolem všech čtyř a vznesla je do vzduchu. Rozplynuli se jako pára nad hrncem. Satsuki se vyčerpaně podívala na ostatní a upadla do bezvědomí
.......................................................................................................................................................
Bariéra s rodinkou smrtelníků, démonů a polodémonů se objevila v letním sídle, kde začalo jejich společné žití. Tu ochrannou bublinu měla na svědomí jediná ženy, která s nimi byla. Sesshoumaru se kolem sebe rozhlédl.
"Vůbec se to tu nezměnilo," zašeptal. Inu no Taisho se pousmál.
"Staral ses o to dobře, synu!"
"Ani jednou jsem tu nebyl!" namítl Sesshoumaru. Inu no Taisho se tedy obrátil na Izayo.
"Na mě vzhlížíš proč? Já zemřela šest let po tobě," obhájila se.
"A byla jsi tu mezi tím?" otázal se.
"Bydleli jsme tu...po tvé smrti až do mé. Dál nevím." Smutně se podívala na oba syny. Mladší dělal neviditelného a rozhlížel se kolem sebe. Jak však překvapeně zjistila, Sesshoumaru tam nebyl. Ten už byl uvnitř, ve svém pokoji a vzpomínal.
"Jak se ten…grrr...odtud dostal?! Budeme tu viset dlouho?!" zavrčel Inuyasha a vytáhl Tessaigu. Už už chtěl zaútočit, ale bariéra zmizela. Inu no Taisho na něj pohlédl.
"Uklidni se, synu!" Neposlechl ho.
"Proč bych měl? Mám snad důvod?"
"Ano to máš!" zahřměl Inu no Taisho.
"Nemám! Jak myslíš, že mi je, když vidím svoje znovuoživené rodiče po X letech, kteří se nechali zabít?! Mám skákat radostí do stropu nebo být naštvaný nebo co? Skoro vůbec vás neznám, tebe vůbec!"
"Myslíš, že jsem měl na výběr! Obětoval jsem svůj život, abyste ty a tvoje matka mohli žít!"
"Měl jsi mě raději nechat zemřít!" zavrčel. Vešel do sídla za Sesshoumarem. Inu no Taisho k němu přišel a dal mu pěstí, až Inuyasha upadl.
"Laskavě si uvědom, že nejsi na tomto světě jediný! Kdybych nechal zemřít tebe, zemřela by i Izayo!" Izayo ho chytla za paži.
"Nech toho, prosím! Je to pořád tvůj syn!" vyhrkla. Inuyasha si setřel krev, která mu tekla ze rtu, a postavil se.
"Ano, je to můj syn! Ale ví to on?" Obrátil se na Inuyashu. "Jak vůbec můžeš něco takového říct?"
"Co? Že jsem musel tolik let žít sám, přežít mezi démony, aby se nesnažili polodémona zabít? Snést pomluvy a urážky, posměchy, zjišťovat svou minulost o vás, když ani jednoho z vás neznám? Tys to neprožil, nevíš, jaké to je! Jsi čistokrevný démon, já jsem poloviční bastard!" vyhrkl. Tolik let tohle v sobě dusil a konečně mohl říct, co cítí ke svým rodičům. Inu no Taisho na něj vytřeštěně zíral. Nevěděl, co na tohle odpovědět. Hluboce ho to zranilo.
"No? Jak bys tohle obhájil? Kdybys žil, nestaral by ses o mě! Byl bych ti jedno, maximálně bys mi řekl, ať se tomu postavím!"
"Jak tohle můžeš říct? Jsi můj syn! Nemohl jsem se o tebe postarat, což mě mrzí, ani nevíš, jak moc! Ale nikdy bys mi nebyl jedno! Nikdy! Ať jsi démon, člověk, či polodémon, stále jsi můj syn! Moje krev!" Do hádky se vložila Izayo, která tohle nemohla poslouchat.
"Nechte toho oba dva! Pojďme dovnitř, najdeme Sesshoumara a všechno si řekneme V KLIDU!" rozhodla.
"Nemusíte mě hledat!" ozvalo se za nimi. Inuyasha se otočil.
"Co ti trvalo tak dlouho?"
"Sklapni!" zavrčel na něj Sesshoumaru. Bratr protočil oči v sloup, posadil se na zem do tureckého sedu a založil ruce do rukávů - jako vždy.
"Tak co budeme řešit? Docela rád bych šel."
"To já taky. Mám ještě něco v plánu s..." nedořekl.
"S? S kým?!" Inuyasha nastražil uši a poslouchal. Sesshoumaru uvažoval, zda mu stojí za to odpovědět. Pokrčil rameny.
"S Kikyo." To polodémona dostalo na nohy.
"Takže ona vzala Černou perlu! Co kdybys mi ji konečně vrátil, sotva na to oko vidím!" zavrčel.
"Myslíš si, že jediné, na co myslím, je Černá perla? Bože, Inuyasho, nemusím myslet jen na něco, co se týká tebe. Jsou i příjemnější věci." Odmlčel se.
"No a co? Neměl jsi mi ji brát!" Sesshoumaru ho však nevnímal.
"A činnosti také, zajisté!" Matka obou synů si povzdechla.
"Nehádejte se! Jsem mezi živými pár hodin a už mě bolí hlava! Sesshy, vrať mu tu perlu a ty Inu nesopti!"
"Já ji ale nemám!" hájil se Sesshoumaru, "Jakmile jsem ji použil, zmizela."
"Cože? Takže do konce života neuvidím?! To je tedy hnusný!" zavrčel polodémon.
"Myslel jsem, že se ti vrátila do oka. A vůbec, řekni si té své...tamté ať ti pomůže. Kouzla ovládá dost!"
"Té své? Není moje! Už dávno ne, miluju Satsuki."
"A o kom si myslíš, že mluvím?"
"No...o Kikyo…" zarazil se. Sesshoumaru zavrčel.
"Na tu si nároky nedělej!"
"Proč? Co s ní máš?" vylítl na nohy Inuyasha.
"Myslel jsem, že už není tvoje?!"
"Není, ale copak ty miluješ smrtelnice? Mně říkáš, jak hluboko jsem klesl, že dávám srdce smrtelnici a sám miluješ kněžku, které jsem podlehl já?"
"Ano, správně."
"Ty...ty...parchante!" Vytáhl Tessaigu.
"Uklidni se, Inuyasho! Dneska jsi plný zloby!"
"A ty se mi divíš? Jsi jen rozmazlený démon, co si myslí, že je veškerá moc jenom jeho a my se mu podrobíme! To se zatraceně mýlíš!" vyhrkl jeho bratříček.
"Inuyasho, Inuyasho, Inuyasho! Zase jsi vedle! Tak zaprvé, nejsem rozmazlený. Zadruhé, nemyslím si, že všechna moc je moje. Zatřetí, mlč, ať se odsud dostaneme!"
"Já jsem vedle? Tak mi někdo vysvětlete, co se tu děje, že rodiče ožívají a bratr mi bere oko!" zabručel, posadil se a čekal. Izayo si k němu dřepla.
"Za mé oživení může tvoje kamarádka Sango a za otcovo Sesshy." Inuyasha si odfrkl.
"Víte co? Jdu domů!" Sesshoumaru se otočil a odcházel. Hned se kolem něj objevila bariéra - dílo Izayo. Překvapeně na ni pohlédl a čekal na další její reakci.

Kapitola 19. - Otázky a odpovědi

23. března 2009 v 12:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 19. - Otázky a odpovědi


Polodémon proběhl les a prudce zabrzdil. Před ním stála jeho bývalá láska. Kikyo. Položil si ruku na svůj meč zničení a přišel až k ní.
"Kikyo!" zavrčel. Kikyo se otočila a pohlédla na svého milovaného. Setřela si slzy.
"Inuyasho? Ty si ještě pamatuješ moje jméno?"
"Jistě!" Odfrkl si.
"Myslela jsem, že jsme se usmířili!"
"To ano, dokud jsi mi málem nezabila tu, kterou miluji!" Kikyo na něj ublíženě pohlédla.
"Není to tak dlouho, co jsme se setkali, tehdy v noci, pamatuješ se na to? To ses choval, jakobych já byla ta, kterou miluješ."
"Odpusť, ale naše láska už dávno pominula. Od té doby, cos zemřela poprvé. Myslel jsem, že tě miluji, ale miloval jsem Kagome, Ta mi zlomila srdce a já se zamiloval do Satsuki. Ty ji nenávidíš, proto tě předem varuji, že už k sobě nemáme žádné pouto, a kdybys jí ublížila, jsem schopen ti ublížit já!"
"A že tys ublížil mně, na tom nesejde viď? Jistě, jistě, jen všichni ubližujte Kikyo, ona je přeci mrtvá! Ale já nejsem mrtvá! Sesshoumaru mě vrátil. Jsem taková, jaká jsem bývala. A mám city! City, které mi zraňuješ!" křičela na něj, "City, které mi každý zraňuje." To už zašeptala a bezděky si sevřela levé předloktí.
"Už to nejsi ty. Ta smrt se na tobě hodně podepsala. Sloužíš Sesshoumarovi. Ta Kikyo, kterou jsem miloval, by zůstala mrtvá, než aby někomu sloužila. Teď mi řekni pravdu, kdo mi vzal Černou perlu? Moje matka, Sesshoumaru, nebo ty?" Kikyo mlčela.
"Myslíš si, že mám na výběr? Chtěla jsem zůstat živá, abych mohla být s tebou! Jen kvůli tomu jsem ho nechala, aby mě využíval!" zašeptala nešťastně, "A proč? Úplně zbytečně. Měl jsi mi dát už tehdy najevo, že mě nechceš!"
"Nechtěl jsem ti ublížit," zašeptal polodémon s pohledem upřeným na srpek měsíce.
"Ale udělal jsi to." Inuyasha sklopil pohled.
"Sbohem, Kikyo," zašeptal a vytratil se do lesa.
"Vrať se! Inuyasho, okamžitě se vrať!" ječela za ním Kikyo. Polodémon ji ale neslyšel. Spíše nechtěl slyšet. Běžel co nejdál. Doběhl až do své vesnice, kde narazil na reinkarnaci té, kterou dříve miloval. Kagome seděla u jezírka a koukala do něj s kamínky v rukách.
"Mám do tebe skočit? Nemám do tebe skočit?" Po každé otázce do něj hodila kamínek. To Inuyasha slyšel. Přišel k ní a hodil všechny kamínky, které držela, do jezírka.
"Kagome, co tu blázníš?" zeptal se mírně podrážděně - ještě z hádky s Kikyo. Kagome se na něj sladce usmála.
"Ulehčil jsi mi to. Stejně jsem do něj chtěla skočit."
"Kagome, šli jsme do vesnice ke Kaede, proč ses vytratila? Pojď, půjdeme za nimi." Vytáhl ji na nohy, Kagome se podívala na jejich ruce. Inuyasha vyprostil své ruce ze sevření jejích a pousmál se.
"Tak pojď."
"Poslyš, Inuyasho, přemýšlela jsem," začala Kagome.
"O čem?"
"O nás."
"Jsi si jistá, že někdy bylo nějaké "my"?"
"Ty to vlastně ještě nevíš, co?"
"Co nevím?"
"Že můj děda je ve skutečnosti tvůj strýc."
"Cože?!" Polodémon vytřeštil oči. "Jakto?!"
"Tvá maminka Izayo je starší sestra mého dědy." Inuyasha nevěděl, co na tohle říct. Sedl si tam, kde před chvílí seděla Kagome a díval se do vody. Kagome si sedla vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Jak dlouho to víš?"
"Od té doby, co jsme sem všichni přišli."
"Aha." Sklopil pohled. "Takže jsme příbuzní?"
"Trochu nadšení, hm..co vlastně jsi? Prabratranec?"
"Pra...bratranec? Co to je za slovo?" podivil se.
"No...jsi vlastně bratranec mojí mamky. To je, že její táta je tvůj strýc a tvoje maminka je její teta."
"Aha. Je v tom pořádný zmatek. Víš, nerad to říkám, ale jsem rád, že jsi s tím Hojem. Když jsme my dva příbuzní a navíc můžeš být ve své době, je to pro tebe mnohem lepší."
"Ale já s ním nejsem! Vrátila jsem se sem, abych mohla být s tebou, už jsem ti to říkala."
"Ale bude lepší, když budeš s ním. Navíc miluji Satsuki," zašeptal.
"To jsem si všimla." Kagome se otočila. Oči se jí na okamžik nepatrně rozšířily. Spatřila totiž tu, o níž se zmínil. Satsuki běžela vesnicí a plakala, takže si těch dvou nevšimla.
"Tak tedy...jdeš se mnou zpátky do vesnice?" zeptal se, "Musím si se Satsuki promluvit."
"Nemohl bys o ní aspoň na chviličku přestat mluvit?" vyhrkla zoufale.
"C-co? Já?" zeptal se nechápavě, "Kdy já o ní naposledy mluvil?"
"Minulou větu!"
"A předtím?"
"Mluvíš o ní celou dobu a mě už to rozčiluje! Pořád jenom Satsuki, Satsuki, Satsuki! Sakra není jediná na světě, jsme tu taky my ostatní, ne?!"
"Nemyslíš, že jsem se dlouho zabýval tebou, jí nikdy? Dnes mi málem zemřela, ale ostatní byli v bezpečí."
"Vážně? Souta tam byl s ní!"
"O něm jsem nevěděl. Byl jsem pro černou perlu, kterou mi někdo vzal z oka. A já pořád nevím, jestli to byl Sesshoumaru, Kikyo nebo moje máma."
"A co když to nebyl nikdo z nich?"
"Tak kdo tedy?"
"Co když to byla právě ta tvá milovaná Satsuki? Pořád jste spolu!"
"Cítil bych to. A neobviňuj ji nebo začnu já obviňovat tebe!" Inuyasha se zvedl a postavil se naproti ní. "Ty proti ní nemáš žádnou moc! Nemáš důvod ji nenávidět, protože ti nic neudělala!" zavrčel. Kagome se také postavila.
"Přebrala mi muže, kterého miluji. Tomu říkáš ŽÁDNÝ DŮVOD?"
"Nikoho ti nepřebrala! My dva jsme spolu nikdy nechodili! Nic mezi námi nikdy nebylo! Pokud jsi mě milovala, neměla jsi být s ním! Můžeš si za to sama!"
"Víš, jak je těžké s tebou vydržet? Jsi pořád jen hrozně protivný a nepřátelský! Už od samého začátku! To já tě osvobodila z toho spánku a málem jsi mě zabil! Měla jsem od tebe utéct, ale já se s tebou sem vrátila a snášela všechny tvoje nálady! Tak jsem jednou chtěla zjistit, jaké by to bylo, kdybych byla s někým z mé doby, to je to takový prohřešek?!" Inuyasha se zarazil.
"Nikdo tě nenutil se mnou být! Mohla jsi klidně odejít!" vyhrkl, "Nepotřebuju nikoho, zvládl bych Shikon najít sám. Kdybych ale věděl, že žije někdo, komu na mně záleží, hned bych se choval jinak. Ty nevíš, jaké to je být polodémonem, nevíš, jaké to je odmalička vyrůstat bez jakékoli lásky, bez toho, aby se mě někdo nepokusil zabít! Tak mi ale potom neříkej, že jsem takový, jaký jsem!"
"A já ti snad nedávala najevo, že tě mám ráda? Dávala! Ale jsem holka a čekala jsem, že třeba první vyjádříš své city ty! Ale ne, pan nedotknutelný si musel zachovat svou masku ubohého a neposkvrněného chudáčka, kterého nikdo nechce!" Tohle Inuyashu ranilo.
"Běž domů, tady už tě nic nedrží," zašeptal zlomeně. Vzal jí střípky Shikonu no Tama, aniž by to zaregistrovala. "Vezmi svou rodinu a běž domů," zopakoval. Kagome na něj vztekle koukala.
"Že mě tu nic nedrží?!" vyštěkla.
"Správně! Jdi domů a nevracej se!" zavrčel vztekle a odběhl pryč. Cítil v očích slzy, ale nenechal je ztéct. Nikdy neplakal. Kagome se otočila, ale nemínila ho poslechnout.
.......................................................................................................................................................
Sango se zastavila před Mirokem.
"Tak co? Našel jsi ji?"
"Ne. Ani stopa. Kirara ji necítí?"
"Ne. Sakra, Inuyasha nás zabije!"
"Ale nezabije, najde ji sám."
"To doufám." Polodémon vtrhl do vesnice, rozběsněný jako hyena.
"Kde je Satsuki?" vyhrkl, "Musím s ní mluvit!" Kdyby nevyslovil poslední větu, myslel by si Miroku, že Inuyasha ví o Satsukinině úprku.
"Víš Inuyasho...ona..."
"Já ti říkala, že ji neuhlídáme!" vložila se do toho Sango. "Je mi to líto, ale použila na mě magii v nestřeženém okamžiku."
"Ksakru! Já ji asi přetrhnu!" zavrčel a rozeběhl se, kam ho napadlo. Naštěstí to byl správný směr.
.......................................................................................................................................................
Satsuki ležela schoulená u hrobu své matky a plakala. Byla nešťastná a zároveň i naštvaná na Inuyashu. Nejvíc ji ale bolelo to, že i přese všechno, co mu řekla, ji zase nechal samotnou a odešel si, nejspíš bojovat. Ten, na kterého myslela, byl blíž, než si dokázala představit.
"Lásko," zašeptal. Satsuki sebou škubla. Uslzeně na něj pohlédla.
"Nech mě být!"
"Satsuki...nech mě to vysvětlit!"
"Co chceš vysvětlit? Nech mě být! Nebudu se s tebou bavit! To tě tak strašně baví mě trápit? Jinak si to totiž nedovedu vysvětlit!"
"To není pravda!" vyhrkl zoufale.
"Tak proč jsi to udělal? Proč?" Satsuki zakroutila hlavou a skryla tvář v dlaních. Inuyasha ji chytl za zápěstí.
"Protože jsem musel. Chci, abys byla v bezpečí. Lásko moje, vezmeš si mě?" Satsuki se mu vyškubla.
"Tak ty jsi musel? Tak ty jsi musel? Nic jsi nemusel! Měl jsi tu zůstat se mnou a ne si jít někam kdo ví kam! Jak si myslíš, že mi sakra bylo, když jsem zjistila, kde jsem? Hm? A když jsem zjistila, kam jsi šel! Myslela jsem, že snad strachy zešílím, ale pak jsem si uvědomila, že ti na mně asi nezáleží, když jsi musel odejít." Polodémon jen odvrátil pohled. Tohle nechtěl.
"Ani nevíš, jak moc mi na tobě záleží. Kdybych byl obyčejný smrtelník a šel do války, taky bys byla naštvaná?"
"Co myslíš?" odsekla.
"Takže byla," povzdechl si.
"Jestli je to vše, mám ještě dost práce!" Otočila se k němu zády.
"Lásko, počkej, já…" Zaťal ruce v pěst. "Tak tedy dobrá. Nechci tě do ničeho nutit. Chápu, že mě chceš zabít, tak to udělej, nejsem proti, pro mě život nic neznamená. Navíc po dnešku je mi vše jedno," zašeptal. Smutně se na ni zahleděl. Chtěl jí aspoň naposledy pohlédnout do očí, ale byla k němu zády, takže nemohl. Satsuki mu však vyhověla. Otočila se a vlepila mu facku.
"Ty hlupáku! Myslíš si, že bych byla šťastnější, kdybys zemřel? To jsi fakt nic nepochopil?!" Inuyasha sklopil pohled. Otočil se.
"Ty myslíš, že by se tu našel někdo...kdokoli...jediná osoba, pro kterou bych něco znamenal? Všichni mě nenávidí, tak co...proč bych tu měl být? Už i ty mě nenávidíš, tak proč tu mám být? To mi řekni!" Satsuki si setřela slzy.
"Neřekla jsem, že tě nenávidím!" zašeptala a utekla. Vydal se za ní. Doběhl ji.
"Satsuki, počkej, já...moc se omlouvám. Nechtěl jsem ti nijak ublížit nebo něco podobného, já jsem prostě takový, že od sebe každého odrazuju nebo naopak ho chci až moc chránit. A tebe chci chránit, protože jsi to nejdůležitější v mém životě. Za tebe bych položil mnohem víc než svůj bezcenný život." Vzal její tvář do dlaní s neuvěřitelnou jemností a natočil si ji ke své. "Miluji tě, lásko moje," zašeptal. Vtiskl jí zamilovaný polibek na její rudé rty, pod kterými doslova roztál. Satsuki se mu sice nejdříve snažila vytrhnout, ale pak to vzdala. Objala ho a zabořila mu tvář do hrudi.
"Tohle už mi nedělej, slib mi to! Já chápu, že se o mě bojíš, ale já o tebe také. Nikdy nevíš, co se může stát a i tebe mi můžou zabít!" zašeptala zoufale, "Proto mi slib, že mě příště nebudeš někde nechávat, že mě vezmeš s sebou! Dokážu se o sebe postarat, to přece víš!"
"Vím, ale stejně. Jsi smrtelník, jedno zaváhání nebo jedna nepozornost a může mi tě někdo zranit. Když mě někdo zraní, mám to skoro hned zahojené a ubráním se, ale už neubráním víc osob s takovou jistotou, rozumíš mi?" Pohladil ji po vlasech.
"No a co, že jsem smrtelník? Kdybych byla muž, nikdo by se o mě nestaral a nebál, tak to nedělej!"
"Ale nejsi muž. Jsi mnohem krásnější, něžnější, drobnější, chytřejší a...jak to říct...nevinnější. Kdokoli mi tě může vzít a to já nechci. Lásko moje, vezmeš si mě?" Klekl si před ní a políbil ji na ruku.
"Inu, už jsem ti přeci řekla, že ano," špitla. Klekla si také a objala ho.
"Já vím, jen chci vědět, zda to ještě platí." Zvedl se. "Takže...teď půjdeme do vesnice a já si něco zařídím…" Všiml si jejího naštvaného pohledu. "Ne, nejdu bojovat. Je to ohledně svatby." Satsuki také vstala.
"Tak dobře. Ale už mě dneska neopouštěj!" Přitulila se k němu. Polodémon si vzal svou budoucí nevěstu do náruče a rozeběhl se s ní do vesnice ke Kaede, kde už čekali ostatní na jejich příchod. Satsuki raději zavřela oči.
"Inu, nemohl bys běžet pomaleji?" zašeptala prosebně.
"Tvé přání je mi rozkazem, princezno!" Políbil ji na čelo a šel normální chůzí.
"Děkuji." Satsuki se nějak povedlo dát mu pusu na tvář. "Vyprávěj mi něco o sobě!" zašeptala.
"A co bys chtěla slyšet? Docela nerad o sobě vyprávím. Hlavně, co se týče mé minulosti."
"Něco, co o tobě nevím. Chci tě co nejvíc poznat, chci o tobě vědět všecko všecičko."
"A to by mělo být co? Moje míry nechceš, že ne?" zasmál se.
"Hmmm...ne, to nemusíš. Ale prostě všechno. Cokoliv tě napadne."
"Stále nevím, co chceš vědět. Něco konkrétního, prosím."
"Tak třeba…" Satsuki se začervenala. "Ne, raději ne."
"Copak? Povídej, odpovím ti!" naléhal. Zajímalo ho, co ji napadlo.
"Tak...dobře." Satsuki se nadechla. "Už jsi někdy s nějakou dívkou....však víš, co myslím," zamumlala.
"No...nevím. Co máš na mysli?" Skutečně ho nic nenapadalo.
"Dívku jsi už určitě měl, že ano?" Inuyasha se zastavil. Překvapila ho tato otázka. Kývl a dál mlčel. Satsuki si odkašlala a nebyla si jistá, zda má pokračovat. Jelikož ji to ale zajímalo, donutila se. "A už jsi s ní strávil noc?" Málem ji upustil, když otázku vyslovila. Totálně zrudl.
"N-no...vlastně...ne," přiznal se.
"A-aha." Satsuki přemýšlela. ,Tak tohle bylo...trapné. Ale stejně...myslela jsem, že nějaké zkušenosti má. To to dopadne, začínám se bát. Já jsem tak pitomá!'
"Myslela sis něco jiného, že?" zeptal se po chvíli ticha. Znovu se dal do chůze.
"Myslela."
"Já ale takový nejsem. Navíc jsem s ní nebyl dlouho. S Kikyo. Zemřela mi a potom už to nebylo ono. Byla oživena z hlíny, prachu a kostí. Už to nebyla ona," zašeptal.
"Co myslíš tím takový?" zeptala se mírně zmateně. Pohlédla mu do očí a donutila ho zastavit.
"Jako každý muž. Nechci ženu vlastnit nebo ji využívat, či si užívat. Já ji chci milovat. A to celým svým srdcem, protože nechci znovu zlomené srdce."
"Víš, Inu, ty na mě působíš dojmem muže, který už má něco za sebou. Takže tím padá další moje otázka."
"Jaká?"
"Kolik máš dětí." usmála se.
"CO?!" vykřikl, "J-já? A nějaký děti?! Kde bych je vzal?! Kdo by se mnou chtěl dítě, prosím tě!" Satsuki se tvářila, jako že tam není.
"Tak třeba já," špitla tak tiše, že ji ani netopýři nemohli slyšet. Avšak když netopýři ne, tak Inuyasha ano. Překvapeně se na ni podíval.
"Co jsi říkala?" zeptal se dychtivě. Doufal, že se nepřeslechl a zopakuje mu to. Satsuki na něj nejistě pohlédla.
"Já bych s tebou dítě měla ráda." usmála se, ale radši odvrátila pohled, aby neviděl, jak je rudá. Po těchto slovech zastavil a zíral na ni s mírně otevřenou pusou.
"Skutečně? Ty bys...chtěla? Chtěla bys dítě s polodémonem, jakým jsem?" Neodvažoval se tomu uvěřit.
"Ano, chtěla bych s tebou mít dítě. Ale pokud ty nechceš…" Umlčel ji něžným polibkem.
"Jistěže bych chtěl. Jen ne teď, jsi na to ještě moc mladá. Kolik ti vlastně je? Myslím, že už jsi to říkala...šestnáct?"
"Bude mi sedmnáct." Satsuki ho podrbala za oušky. Inuyasha se poškrábal na hlavě.
"Aha. No vidíš, kolik toho o tobě nevím. Ale budeme mít spoustu času si o tom povědět víc."
"To je pravda. Tak mi teď o sobě všechno pověz!" vyzvala ho.
"Proč?" zakňučel, "Já o sobě nerad mluvím."

"Ale pokud se máme brát, měli bychom toho o sobě vědět co nejvíc, ne?"

"Ale stejně toho o sobě nevím moc ani já...co bys chtěla vědět?"

"Všechno. Počínaje tvým dětstvím, cos dělal, co máš rád, co naopak nemáš rád, co všechno už jsi prožil, kolikrát ses…" odmlčela se.

"Kolikrát jsem se?" zajímalo ho.

"Kolikrát ses se svým bratrem pral."

"Proč tě to zajímá?"

"Já nevím. Prostě o tobě chci vědět všechno, tak vyprávěj!" Polodémon ji chytl něžně za ruce a zastavil se. S úsměvem ji políbil a vzal do náruče. Doběhl až k malému jezírku, kde se posadili.
"Tak tedy…" začal.


Kapitola 18. - Návštěva psího lordstva

23. března 2009 v 6:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 18. - Návštěva psího lordstva




Miroku se zastavil.
"Ehm…Inuyasho? Ty víš, kudy?" otázal se nejistě a rozhlédl se kolem sebe. Všude byly jen stromy, stromy a stromy.
"Jistěže vím, co to je za otázku?" osopil se na něj polodémon naštvaně.
"A všiml sis, že tudy jsme šli asi před pěti minutami?" zeptala se Sango nejistě. Inuyasha zavrčel a ignoroval je. Začenichal a tentokrát ho pach svého bratra udeřil do nosu velmi intenzivně.
"Tudy!" Sango se podívala na Miroka a pokrčila rameny. Polodémon a jeho přátelé vyrazili správným směrem k polodémonovu bratrovi. Sango běžela vedle Miroka a kousek vzadu.
"Poslyš, Miroku, myslíš, že Inuyasha opravdu ví, kudy běžíme?" zeptala se tichounce, aby ji zmiňovaný nemohl slyšet.
"Myslím, že na stý pokus už ano," přitakal mnich a usmál se. Sango přikývla.
"Stejně mi to ale přijde zvláštní…"
"Co ti přijde zvláštní? Podle mě už se to všechno zamotává."
"Proč by stál Sesshoumaru za tím, co se stalo Inuyashovi?"
"Protože chce Černou perlu."
"Ehm...aha." Mnich se zasmál a pokračoval v běhu. Sango najednou byla nucena prudce zabrzdit, aby nenarazila do Inuyashi, který rovněž zastavil.
"Co to vyvádíš?" zeptala se mírně naštvaně.
"Jsme tu!" zašeptal.
"Páni!" Sango se při pohledu na rozlehlé panství Inuyashova bratra rozšířily oči.
"Nejsme tu proto, abychom to obdivovali!" vyhrkl naštvaně. "SESSHOUMARU!!!" zakřičel na celé panství. Sango si zacpala uši.
"Příště mluv ještě tišeji! Neslyším ani slovo!" Polodémon jen něco zamumlal, ale jeho křičení nebylo nadarmo. Lord se skutečně uráčil zvednout pozadí a vyjít ze svého hradu ven. Majestátně kráčel přes své pozemky a nedal najevo své rozčarování. Zastavil se přímo před skupinkou přátel.
"Inuyasho! Říkal jsem si, že slyším tvůj milý hlásek. Copak tě ke mně přivádí? Zastesklo se ti snad po mně?"
"Ne, ale po mé Černé perle v pravém oku už ano! Okamžitě mi ji vrať!"
"Nechápu, o čem to mluvíš!"
"Grrr!" Inuyasha přišel ke svému staršímu bratrovi a zahleděl se mu do očí. "Nehraj to na mě! Já tu perlu cítím! Máš ji v kapse, chytráku!" Sesshoumaru zalovil v kapsách.
"Nemám." Pohlédl mu do očí. "Ale musím uznat, že by se ti ta Perla měla vrátit, vypadáš ještě víc, jako hlupák, než obvykle." Povzdychl si. "Pokud mě však omluvíš, nemám na programu s tebou bojovat. Slíbil jsem mámě, že ti neublížím." Začenichal. "Co to…" Oči se mu rozšířily. "Kočka!" vyhrkl. Inuyasha se otočil.
"Kiraro!" Sesshoumaru si smutně povzdychl.
"Mělo mě napadnout, že patří k vám. Škoda, to z ní svačinka nebude. Mějte se!" a zmizel. Naopak Kirara skočila Inuyashovi na rameno a mňoukala.
"Copak?" Vzal ji do náruče a všiml si jedné věci. Kolem krku měla šátek s papírkem.
"Je tam nějaký vzkaz!" Sango ho opatrně vymanila z šátku.
"Přečti to!" řekl Miroku. Sango přikývla. Jakmile však začala číst, vyděšeně otevřela pusu a vytřeštila oči.
"To-to snad ne!"
"Co?" vyhrkli oba mladíci.
"Inuyasho, tvůj dům…Satsuki…" Sango se zlomil hlas. Polodémon jí vzal papír, ale potom jí ho vrátil. Zčervenal.
"Přečti to prosím nahlas."
"Tvůj dům začal hořet a Satsuki…" Sango zakroutila hlavou. "Vysekala z toho sebe i Soutu, ale pak se zhroutila a neprobírá se." Inuyasha zařval tak, že to bylo slyšet snad i v jeho vesnici, takže věděli, že Inuyasha už to ví. Jen čekali, kdy se vyřítí červená skvrna a začne ječet, co se stalo. Stalo se tak. Jen jedna jediná osoba to neslyšela. Satsuki. Byla stále v bezvědomí a veškeré pokusy probrat ji, se nezdařily. Polodémon se přiřítil do vesnice, rovnou k ní. Ležela na zemi, u ní Souta a jeho rodina. Inuyasha se posadil k ní.
"Mohli bychom ji zkusit probrat kouzlem, až přijde i Izayo," navrhl děda. Inuyasha si ji vzal do náruče a dlouze ji políbil. Zoufale doufal, že by to mohlo vyjít. Netušil jak, ale povedlo se. Dívka se sice neprobrala, ale začala se jí vracet barva do tváře. To mladíka uklidnilo. Políbil ji na čelo a přitiskl si ji něžně k sobě.
"Lásko moje…" zašeptal. Satsuki zalapala po dechu a rozkašlala se. Když zjistila, že je v něčí náruči, vyděsila se a snažila se dostat se pryč.
"Lásko, neboj se...to jsem já…" zašeptal jemně. Satsuki se na něj vyděšeně podívala.
"Inuyasho?"
"Šetři slovy. Odpočívej!" Pohladil ji po čele. Satsuki ho však nemínila poslechnout. Namísto toho mu vlepila obrovskou facku.
"Tohle už nikdy nedělej!" zavrčela. Polodémon sklopil pohled.
"Omlouvám se." Satsuki přikývla a přitiskla se k němu.
"Nestalo se ti nic?" zeptala se.
"Ne. Jak je tobě?"
"Už líp." Pohlédla mu do očí. "Hlavně mě teď neopouštěj, ano?"
"Neboj se, už tě neopustím." Satsuki ho objala.
"Mrzí mě, že jsem nedokázala zareagovat rychleji."
"Nemá tě co mrzet, mohl jsem za to já."
"To je taky možnost." Satsuki zavřela oči. "Ale šla po mně."
"Kdo?"
"Kikyo!" zašeptal Souta. Inuyasha vytřeštil oči.
"Nikam nechoď!" zamumlala Satsuki.
"Nikam nejdu," zašeptal, "Ale s ní si to vyřídím!" Dívka otevřela oči.
"Podívej se na mě!" špitla. Polodémon vyhověl. Něžně jí pohlédl do očí a políbil ji na čelo.
"A teď se přestaň na chvíli zaobírat čímkoliv, kromě nás dvou."
"Proč? Chci si to s ní vyřídit!" vyhrkl.
"A nemohlo by to počkat? Navíc, na jejím místě bych udělala totéž."
"Jak to myslíš?"
"Taky bych se chtěla zbavit někoho, kdo mi přebral přítele."
"Ale vždyť...já s ní nechodil. Dříve ano, ale potom už ne."
"A přestala tě milovat?"
"To nevím," přiznal.
"Tak vidíš. Žárlí na mne."
"Ale houby s octem." Usmál se a políbil ji,
"Myslím, že bychom spíš měli vyřešit jiný problém."
"Jaký?"
"Co se podařilo zachránit z tvého domu?" Inuyasha se ohlédl.
"No...nic moc. Ale hlavní je, že jsi v pořádku ty." Satsuki se posadila.
"To ale není pravda. Hlavní je, že se nic nestalo tobě." Pokusila se vstát, ale na to neměla dost síly. Toho si polodémon všiml. Vzal ji do náruče.
"Nikam lásko moje. Odpočívej!"
"Ale jo, vykoupat se. Mohl bys mě pustit? Je ze mě cítit kouř!"
"A kde? Dům je zničený. I když možná…" Usmál se.
"Ajaj, bojím."
"Neboj!" Políbil ji.
"Bojím. Co máš v plánu?" Mladík se otočil na ostatní. "Prosím, zjistěte škody, pak mi to řekněte." Rozeběhl se se Satsuki pryč. Doběhl s ní k malému jezírku, kolem kterého byla nádherná příroda. Postavil ji na zem. "Tady se můžeš vykoupat, voda je teplá, počkám na tebe kousek odtud. Kdyby se něco dělo, zavolej mě!" zašeptal a políbil ji na čelo. Potom odběhl. Satsuki zakroutila hlavou. Potom vlezla do vody a ponořila se.
Asi po deseti minutách se rozhodla, že vyleze. Něco si však uvědomila. Namočila si i veškeré svoje šaty, aby je vyprala.
"Ehm…Inuyasho?" houkla nesměle. Inuyasha hned přiběhl.
"Co se...promiň!" vyhrkl a skočil za strom.
"Mohl bys mi půjčit košili?" zeptala se rudá jako rajče.
"Jasně, ale...proč?"
"Um...protože...proto..." Satsuki kreslila na vodní hladinu kolečka.
"No?" Inuyasha si sundal červenou košili a čekal.
"Protože moje věci jsou mokré," odmlčela se a pak dodala: "Což víš, protože ses nejméně jednou otočil. A nezapírej, viděla jsem tě!" Tentokrát zrudl Inuyasha.
"T-to není...pravda!" vyhrkl. Položil košili na břeh a celou dobu se díval jinam.
"Promiň," zašeptal a zase se schoval za strom. Satsuki vylezla, oblékla si jeho košili a přešla k němu. Chytila ho za ruce.
"Je to pravda." Dala mu pusu na nos. "A děkuju."
"Za co? A pravda to není."
"Za košili."
"Aha. Nemáš zač." Jemně ji objal kolem pasu a zamilovaně políbil. "Miluji tě." Usmál se.
"Já tebe taky." Položila si hlavu na jeho hruď a poslouchala tlukot jeho srdce. "A stejně ses otočil," zamumlala.
"Nene!" vyhrkl, "Dobře, možná na vteřinku. Když ale ty jsi tak překrásná…" Začal se rozplývat. Satsuki povytáhla obočí.
"Já?" zakroutila hlavou. "Lháři!"
"Jsi."
"Neprovokuj!" Chytila ho za ruku. "Pojď, budeme ti muset přizpůsobit pokoj v babiččině domě."
"Nevadí." Políbil ji a vzal ji do náruče. Popadl oblečení Satsuki a šel s ní pryč.
"Postav mě na zem!" zaprosila.
"Proč?"
"Protože chci jít po svých!"
"To máš smolíka lásko." Usmál se.
"Hej! Zrada!" Satsuki se pousmála.
"Copak tě napadlo?" zeptal se nejistě.
"Tohle." Satsuki mu vjela rukama do vlasů a začala si hrát s jeho oušky. Polodémon v duchu trpěl. Netušila, co tohle s ním dělalo. Zastavil, postavil ji na zem a sundal si její ruce z oušek. Obě ruce jí něžně zlíbal. Satsuki na něj upřela smutný pohled.
"Tobě se to nelíbí?"
"To jsem neřekl. Ale teď na tohle nemáme čas. Chci najít Kikyo a vyřídit si to s ní. Ty zatím půjdeš s Kaede a ostatními do bezpečí a..." Na tváři mu přistála obrovská facka. Zasažené místo začalo červeně blikat jako semafor ukazující červenou.
"Myslela jsem, že tohle jsme už probrali!" zavrčela Satsuki. "Ale jak je vidět, tak jsi to nepochopil. Řeknu ti to tedy takhle - nehodlám se už více rozdělit! Když ty někam půjdeš, nechci slyšet žádné 'ty tu zůstaneš!' protože bych tě stejně neposlechla, rozumíš?!"
"A-ale...já..." Muž si položil ruku na tvář, aby ho facka tolik nepálila. Měla sílu, to musel uznat. Sklopil pohled. "Ale já tě chci chránit, Chci, abys byla v bezpečí, abychom spolu mohli v klidu žít. Pokud tedy chceš," vysvětlil. Vzhlédl k ní. "Moc tě miluji a nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo."
"Řeknu ti to tedy takhle, když jsi mě nechal zavřít do té věže, nedokázala jsem se na nic soustředit, jen jsem musela myslet na tebe a na to, jestli jsi v pořádku. Snažila jsem se nepřipouštět si ten strach, který jsem cítila, snažila jsem se nepanikařit. To proto jsem nezareagovala dost rychle. Raději budu někde s tebou, než abych se zase nechala takhle hloupě porazit." Tohle si Inuyasha nikdy neuvědomil. Nikdy nezažil, že by na něj někdo myslel natolik, aby se přestal soustředit. Jemně ji chytl za ruce.
"Lásko, podívej se na mě!" zašeptal. Satsuki se mu podívala do očí. Zamrkala.
"Prosím, nechci tě vystavovat nebezpečí. Nepřítel brzy přijde na to, že mi na tobě záleží a půjde po tobě - tím mě zraní nejvíc. Vím to, stává se to často, ale já nechci, aby ti kdokoli cokoli udělal. Prosím," zašeptal naléhavě.
"Nenechám tě jít samotného, na to zapomeň!" Ruce se jí roztřásly.
"Proč ne?" Satsuki otevřela pusu.
"Teď jsem ti to vysvětlovala!" Podívala se do země. Z očí jí steklo pár slz, které však Inuyasha přes její vlasy nemohl spatřit. Ale cítil je. Cítil je svým vyvinutým čichem jakožto správný "pes".
"Podívej se na mě!" Satsuki zakroutila hlavou. Polodémon si v duchu povzdechl. Vzal její drobnou krásnou tvář do dlaní a zvedl si ji ke své tváři.
"Prosím, neplakej, nemám rád dívčí slzy. Obzvlášť ne u někoho, koho moc miluji a chci ho chránit." Setřel jí slzy.
"Tak mě neopouštěj!" Satsuki ho pevně chytila za kimono. "Nebo si tě k sobě připoutám!" Rozhlédl se kolem sebe. Něco ho napadlo.
"Lásko, něco ti ukážu, chceš?" Nejistě na něj pohlédla.
"Podle toho, co to bude."
"Něco, co se ti bude líbit." Usmál se. Vzal ji do náruče a vyskočil s ní na nejvyšší větev stromu, který dosahoval obrovské výšky. Sedl si, opřel se o kmen stromu a svou lásku si schoval do náruče.
"Přesně takhle na tebe myslím. O své krásné lásce při západu Slunce," zašeptal a ukázal do dálky, kde se slunce uchylovalo ke spánku. Satsuki byla ráda, že nevidí, jak je červená. Schoulila se mu v náruči a objala ho.
"Už mě neopouštěj, ano? Nechci o tebe nikdy přijít, nikdy! Miluji tě!" špitla mu do hrudi. To ho zahřálo u srdce. Ani nevěděl, zda mu to někdy řekla nebo si to jen nepamatoval, ale byl rád, že to slyšel. Vtiskl jí polibek na čelo.
"Odpočiň si, lásko, potřebuješ to!" Satsuki zakroutila hlavou.
"Ne. Tuhle chvíli si chci zapamatovat." Usmála se na něj a dala mu pusu na tvář.
"Dobrá tedy...máš hlad?"
"Ty ano?"
"Ne, jen jestli nechceš něco k jídlu," vysvětlil.
"Nechci." Usmál se na ni. V očích měl malé jiskřičky. Byl s ní moc rád, nechtěl o ni přijít. Sundal si i bílou košili a přehodil ji přes ni, protože viděl, jak se klepe zimou. Ze slunce už skoro nic nezbylo.
"Možná bychom se měli vrátit. Takhle mi brzy zmrzneš." Usmála se na něj a políbila ho na tvář.
"Kdepak. Chci být s tebou sám. Počkej tu chvilku, ano?" Opatrně ji opřel o kmen a zajistil ji, aby nespadla. Poté seskočil ze stromu. Satsuki se lehce naklonila, aby na něj viděla. Zmateně za ním hleděla, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak si povzdychla, opřela se a zavřela oči. Inuyasha byl za chvíli zpátky a našel svou milou, jak sladce podřimuje. Usmál se, vzal ji do náruče a rozeběhl se s ní do vesnice. Udělal to nepozorovaně a jemně, aby ji neprobudil. Ve vesnici ji předal Sango, aby ji ochránila. Vzala ji tedy na Kiraru a šli do Kaedeiny vesnice. Sango naznačila Inuyashovi, že s ním chce mluvit, takže maličko zpomalili.
"Jak je na tom?" zeptala se ho a kývla hlavou k Satsuki.
"Nic vážného se jí nestalo, ale byl bych rád, kdybyste ji z vesnice nepustili. Chci si to s nimi vyřídit, ale Satsuki se mi tam nesmí plést, jinak to využijí ve svůj prospěch. Nechci o ni přijít."
"A víš jistě, že ji dokážeme zadržet? Není jednoduché přemoci někoho, kdo ovládá pro nás neznámou magii."
"Proto tu máme Kaede a Miroka. Jako jednou zapečetili mě, zapečetí ji. Aspoň doufám. Kdyby se pokoušela utéct, tak se jí prosím snaž vysvětlit, proč za mnou nesmí. Tebe poslechne spíš," řekl tiše a pohledem ji prosil.
"Dobře. Budu se snažit, ale neslíbím ti to."
"Děkuji, Sango. Jsi skvělá," poděkoval polodémon.
"Jak jsem řekla, nic jsem ti neslíbila. Ale ty mi něco slib!"
"Co by to mělo být?"
"Vrátíš se živý a následky si poneseš sám!"
"Ehm...jasně!" vyhrkl. Zasmál se. Sango si povzdychla.

Kapitola 17. - Požár a hon za Perlou

23. března 2009 v 0:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
VAROVÁNÍ!!! tato kapitola obsahuje hvězdičkovou scénu.je označena,takže pokud nechcete, nečtěte ji,pak ale nechci slyšet kritiku,já vás varovala!!!


Kapitola 17. - Požár a hon za Perlou





Polodémon otevřel oči. Nic si nepamatoval, věděl jen, že má u sebe Satsuki - své světlo v temnotě. Usmál se a políbil ji. Nemohl si však pomoci a začal líbat celé její nádherné tělo něžnými, sladkými a opatrnými polibky. To Satsuki probudilo. Jemně ho zarazila.
"Dobré ráno, miláčku. Jak ses vyspal?" Přitulila se k němu a nechala své ruce putovat po jeho těle, až narazily na jeho ouška. Začala si s nimi hrát. Inuyasha zavrněl.
"Nádherně. A ty, lásko moje největší?" Satsuki se pousmála.
"Moc ne. Roztahoval ses, chrápal jsi, málem jsi mě shodil z postele a celou noc jsi mě tlačil do zad…"
"Do zad?" podivil se, "Čím? Pokud chceš, vynahradím ti to." Jemně jí prohrábl vlasy.
"Jak bys mi to chtěl vynahradit?" zeptala se nejistě a chytla ho za ruce. Políbila ho na ně a zamrkala.
"Můžeš dneska spinkat celičký den. Chceš se vdávat za novu a ten je za chvíli, takže dneska budu připravovat," vysvětlil a promnul si pravé oko. Dívka zakroutila hlavou.
"Nene. Dneska budeme celý den spolu. Můžeme se jít podívat do vedlejší vesnice. Prý tam dělají nádherné šperky a korále. Prosím, prosím…"
"Dobře, pro tebe všechno, lásko. A koupím ti šperků, kolik jen budeš chtít."
"Nemusíš mi kupovat žádné šperky! Mně stačí, že budeš se mnou." Satsuki si ho k sobě přitáhla za korále a vtiskla mu vášnivý polibek.

***
"Sice ty korále nenávidím, ale teď mi nevadí." Usmál se na ni a zablokoval ji pod sebou. Neodolal a začal ji zamilovaně líbat. Po chvilce se odvážil trochu víc a rozvazoval její sněhově bílé kimono na spaní. Čekal, kdy mu přiletí facka. Satsuki se zarazila. Nevěděla, co má dělat, tak to nechala na něm. Přeci jen, Inuyasha vypadal, že už má něco za sebou.
"Lásko?" začal nejistě, "pokud nechceš, řekni mi to, já přestanu. Tohle je jen na tobě."
"Pst!" Satsuki ho zarazila a políbila ho. "To je moje odpověď." Pro polodémona to byla tedy výzva a povolení. Políbil ji na čelo a usmál se.
"Ale kdybys skutečně nechtěla nebo se ti něco nelíbilo, řekni mi to, ano?"
"Ano a už mlč!" Satsuki se vzepřela a přetočila ho pod sebe. Zajela mu rukama do vlasů a podrbala ho za oušky. Na to Inuyasha zavrněl.
"Tak ty bojuješ, jo? To se ti nepovede!" zavrčel hravě a přetočil ji zpět pod sebe. Jeho dívka se ani nenadála a kimono už bylo rozvázané, napůl sundané.
"Přeci sis nemyslel, že se vzdám bez boje?!" Usmála se a hravě na něj vycenila zuby.
"Vzdáš! A hodně rychle," rozhodl, vtěsnal se jí mezi kolena těmi svými a pokračoval v mazlení s jejím překrásným tělem. Satsuki ho však znovu povalila pod sebe. Jelikož Inuyasha spal jenom v kalhotách, měla usnadněnou práci.
"No moment, holčičko! To by nešlo!" Zavrněl jí do ucha a vtiskl jí několik polibků na krk. Postupně se posouval níž.
"Co by nešlo?" zeptala se roztřeseně. Zapřela se a už byl pod ní. Prsty mu přejížděla po vypracované hrudi. Chytl ji za ruce a obě je políbil.
"No to tvoje svádění. To můžu jenom já." Vyplázl jazyk, vykulil oči a zafuněl jako lokomotiva. Satsuki se rozesmála.
"Tak to jsi na omylu, moje malé rozkošné štěně!"
"Nejsem." Zamilovaně ji políbil a překulil pod sebe. "Tak a nepustím!" vyhrkl odhodlaně. Její kimono odlétlo z postele na zem. Satsuki zamrkala a zčervenala. Skousla si prst. Polodémon pochopil.
"Mám přestat?" zeptal se. Nechtěl, ale hormony mu v tom zabránily a začal si ji hladově prohlížet.
"N-ne, to ne, já jen...stydím se. Ještě nikdy mě nikdo takhle neviděl. Kromě babičky, samozřejmě."
"Aha…" Přehodil přes ni deku a vlezl si k ní, takže ji neviděl nahou. "Je to lepší?" zeptal se nejistě. Satsuki se na něj omluvně podívala.
"Omlouvám se."
"Za co?"
"Za všechno. Za to, že jsem nezkušená, že jsem…" Inuyasha ji ale zarazil dlouhým polibkem plným lásky k ní.
"Neomlouvej se! Ty myslíš, že já jsem zkušený? Nic si nevyčítej, ano?" Usmál se na ni a pokračoval v polibcích a něžných pohlazeních. Satsuki nezahálela a prozkoumávala jeho tělo. Zasypávala mu hruď polibky, jela níž a rozvázala mu kalhoty. Inuyashovi se rozšířily panenky, když ucítil její ledové ruce na svém choulostivém místě. Prohnul se a zaťal drápky do deky. Satsuki se stáhla a nejistě se na něj podívala.
"Ublížila jsem ti?"
"Ne, jak jsi na to přišla? Jen to bylo...nevím, jak to popsat...příjemné." Usmál se na ni a políbil ji na její vyvinutou hruď. Začal si jazykem pohrávat s jejími bradavkami. Satsuki otevřela pusu a tiše vzdychla. Její ruce zamířily k jeho ouškám.
"V pořádku lásko? Nevadí ti to?" zašeptal roztouženě.
"N-ne! Po-pokra…čuj!" zašeptala. Vyhověl jí. Jeho polibky se vášnivě stupňovaly, stejně tak teplota těla. Bylo celé rozpálené. Satsuki na tom byla stejně. V očích jí žhnula vášeň, jakou v nich Inuyasha nikdy neviděl. Věděl, že může, že má volnou cestu. Miloval ji, proto by jí nerad ublížil, ale věděl, že bez menší bolesti se to obejít nemohlo. Nejistě se jí zahleděl do očí.
"Mohu?" Satsuki se na něj nechápavě podívala. Přikývla a políbila ho.
"Děkuji ti, lásko moje. Miluju tě!" zašeptal jí do ucha. S co největší opatrností do ní pronikl, ale jen lehce, a čekal na její reakci. Satsuki opravdu menší bolest cítila, skryla ji však tak dokonale, že to na ní Inuyasha nepoznal. Přitáhla si ho a roztřeseně ho políbila.
"Smím pokračovat?" otázal se nesměle, "Nebolí tě nic?"
"Smíš." Políbil ji tedy a pomaličku se v ní začal pohybovat. Satsuki se prohnula a šeptala jeho jméno. Tím ho dostala do varu. Jemně zrychlil a zaměstnával svými rty ty její. Satsuki cítila, že brzy dosáhne vrcholu blaha. Její milenec to poznal a pokoušel se ji následovat. Povedlo se a oba se dostali až na vrchol. Satsuki přerývaně oddychovala a tiskla se k němu.
"Myslela jsem, že mě chceš nechat spát," usmála se provokativně.
"Také že ano. Můžeš." Mile se na ni usmál, políbil ji na čelo a přehodil přes ně deku. "Tak spinkej, lásko. Mimochodem…" Zčervenal až za ušima. "Byla jsi skvělá," zašeptal jí do ucha a zavřel oči. Usnul. Satsuki ho však neslyšela, protože byla v říši snů také.

***
…...................................................................................................................................................
Satsuki otevřela oči. Inuyasha ležel vedle ní a stále spal, ruku položenou na její hrudi. Usmála se a jemně dala jeho ruku pryč.
"Inu, miláčku, vstávej!" zašeptala a políbila ho. Tím však docílila jedině toho, že na hrudi ucítila jistý pohyb. To jeho ruka si našla svůj domeček a odmítal ji odtud dostat. Satsuki zčervenala. "Inuyasho, prosím…" zamumlala. Polodémonek zakmital svými oušky a pootevřel jedno oko. Protáhl ho a zase zavřel. Pak pootevřel druhé, zopakoval předešlou akci a zavřel krám. Satsuki to tedy vzdala. "Inuyasho, okamžitě dej tu ruku pryč!" zaječela. Jmenovaný se lekl, vylétl z postele a přitiskl se na strop.
"Co je?! Hoří?! Kde?! Kdo?! Co?! Jak?! S kým?! Proč?!"
"Sláva, dal jsi tu ruku pryč!" usmála se. Omotala kolem sebe deku a vstala. "A neudělej díru do stropu, ano? Máme jen jeden." Inuyasha tedy slezl a přišel k ní.
"Nešlo probudit jemněji? Jsem unavený." Padl na postel a zachumlal se do deky.
"O to jsem se snažila." Satsuki se oblékla. "Tak, já půjdu."
"Kam?" zeptal se vyděšeně a vstal. Nějak se mu zatmělo před očima, tak si zase sedl. ,Ksakru!' Satsuki ho pevně objala.
"Co se stalo?" zeptala se vyděšeně, "Není ti nic?"
"Ne, jen…" zarazil se, "mám něco v oku?" zeptal se a podíval se jí do očí. Prstem si ukazoval na pravé oko.
"Je takové...jakoby...mnohem světlejší. Počkej, přinesu ti zrcadlo." Vstala a zmizela. Během minuty byla zpátky. Inuyasha, už oblečený, si od ní zrcadlo vzal a vytřeštil oči. Vstal, upustil zrcadlo, takže se rozbilo.
"Satsuki, byl tu večer někdo?"
"Ano. Tvá matka. Ty si na to nevzpomínáš?"
"Ne. Kdy tu byla? Byla sama?" ptal se dál, když ji chytl za ramena.
"Au! Inu, to bolí!" vyhrkla, "Nevím. Usnula jsem. Proč? Co se stalo?"
"Promiň!" vyhrkl a pustil ji, "Někdo mi vzal Černou perlu! Jak je to možné? Vždyť by mě to probudilo!" říkal zoufale.
"Černou co? Nemohl bys přestat mluvit v hádankách?"
"Černá perla. Perla, ve které je hrobka mého otce. Hrobka v perle, perla v mém oku...je...pryč!" Sedl si a tupě koukal z okna. Satsuki ho objala.
"Myslíš, že to byla tvá matka?" zeptala se nejistě.
"Ne. Ta by to neudělala. Buď ji někdo ovládl, ale pochybuji, je silná...nebo se za ní někdo vydával…SESSHOUMARU!" vyhrkl. Satsuki ho pustila a šla si stoupnout k oknu.
"Myslíš, že by něco takového udělal?"
"Jistě. Usiluje o Tessaigu, můj život i perlu...určitě to byl on. Nejednou se o ni pokoušel." Přišel k ní a zezadu ji objal kolem pasu. Satsuki stiskla jeho ruce.
"Jak jsi na tom?" Stále se dívala z okna.
"Nevidím na to blbý oko!" zavrčel. Políbil ji na čelo. "Lásko, počkáš tu na mě? Jdu svému "bratříčkovi" nakopat zadek."
"Ne, to tedy nepočkám! Půjdu s tebou, ať chceš nebo ne! Mohl bys mě potřebovat. Nakonec, nevíš, jestli to byl opravdu on. A pokud ano, jistě v tom není sám."
"Lásko, já nechci, aby se ti něco stalo...prosím, zůstaň tu!" zašeptal.
"Nenechám tě jít samotného!" Otočila se, položila mu ruce na hruď a pohlédla mu do očí. "Nedokázala bych tu jen sedět a čekat. Stejně jako bys to nedokázal ty, nemám pravdu?" Inuyashovi po obličeji přejel smutný pohled.
"Promiň, lásko…" zašeptal, "Stráže!" zavolal a ti hned vešli do dveří. "Odveďte ji do věže a zamkněte ji! Nesmí se za mnou vydat! A zacházejte s ní jemně, jinak si mě nepřejte!" Stráž vzala Satsuki kolem paží. Inuyasha se postavil na parapet. "Jemně!" zopakoval a vyskočil z okna. Satsuki se za ním vztekle dívala.
"No počkej, toho budeš litovat!" křikla za ním. Pak se nasupeně nechala odvést, ale už vymýšlela plán. Polodémon to slyšel, ale nemohl nic dělat. Doběhl za Mirokem a ostatními. Sango na něj tázavě pohlédla.
"Inuyasho? Vypadáš rozčileně. Pohádali jste se?"
"Ne, ale podívej!" ukázal na svoje pravé oko. Miroku se k němu přiblížil a podíval se mu do oka.
"Kde ho máš?" Sango si přikryla rukou pusu.
"Sesshoumaru," řekl jen, "Jdete se mnou?"
"Samozřejmě!"
"Tak jdeme! Dřív, než mi zmizí i druhý oko a nic neuvidím!" pousmál se Inuyasha a vyrazili na cestu.
……………………………………………………………………………...................................……………………...
Sesshoumaru stál u okna a čekal. Najednou si nebyl jistý, zda to, co dělá, je správné. Ačkoliv mu Izayo nevěřila, nechtěl, aby Naraku Inuyashu zabil, původně ho totiž chtěl zabít sám, ale když zjistil pravdu, rozmyslel si to. Chtěl získat Černou perlu, aby mohl vrátit zpátky svého otce, který by Naraka porazit dokázal. Ale skutečně mu Perla stála za nenávist Izayo?
Lidská princezna vkročila na území hradu lorda Sesshoumara. V rukách pevně svírala Černou perlu. Stejné barvy byly i její oči. Na cestě do pokoje lorda potkala kněžku Kikyo. Kikyo na sobě nedala znát, že by kněžku ovládala. Věděla, že udělala chybu, když se tak napůl vzepřela Sesshoumarovým příkazům a donutila Izayo, aby Perlu přinesla. Kikyo totiž měla nakázáno seslat na Izayo kouzlo zapomnění, které by jí rozhovor o Černé perle vymazalo z paměti. Kikyo však nechtěla brát Inuyashovi Perlu sama. Věděla, že by ji nezískala, proto tedy ovládla Izayo. Tušila, že za to bude potrestána, ale udělala to proto, aby Sesshoumarovi vyhověla.
"Slečno Kikyo, zde máte to, po čem toužíte," zašeptala "loutka". Podala jí Černou perlu. Kikyo zakroutila hlavou a otevřela dveře.
"To on je tvůj pán!" řekla přísně. Izayo zaklepala a vešla do Sesshoumarova pokoje.
"Zde máte perlu, lorde," zašeptala. Sesshoumaru se na ni otočil.
"Pojď sem!" zašeptal tiše, ale s náznakem rozkazu. Princezna poslechla. Přišla těsně k němu. Oči se jí zbarvily do hněda, jak vždy měla. Sesshoumaru si ji jedním trhnutím stáhl do náruče a nadechl se vůně jejích vlasů.
"Mami…" zašeptal. Hlas se mu třásl. Izayo byla jediná, komu kdy svěřoval své city. Před ní se nestyděl projevit svou "lidskou" stránku.
"Ano?"
"Moc se mi po tobě stýskalo."
"Mně po tobě taky," zašeptala. Sesshoumaru se nejistě usmál.
"Máš hlad?"
"Ani ne, už budu muset jít. Řekla jsem Inuyashovi, že budu zpátky do setmění." Pohlédla z okna. Něco jí nesedělo. "Jak dlouho jsem tu byla?"
"Nevím, když jsi usnula, přestal jsem to počítat."
"Já usnula?" podivila se. Zamyslela se.
"Byla jsi unavená. Nepamatuješ si to? V jednu chvíli jsi mi něco říkala a v půlce věty ses odmlčela, a když jsem se otočil, jen tak tak jsem tě stačil chytit, než jsi spadla na zem."
"Aha, tak...děkuji." Usmála se. "No, já tedy půjdu." Otočila se. Ve dveřích se ještě zarazila. "Sesshy?" Démon se na ni otočil. V očích se mu zračila taková něha, jakou u něj nikdy nikdo nespatřil.
"Děje se něco, mami?"
"Buď na sebe opatrný a neubližuj Inuyashovi. Nic zlého neprovedl," zašeptala a odešla. Sesshoumaru se za ní rozběhl. Chytil ji za ruku a donutil ji podívat se na něj.
"Co se děje?" zeptala se princezna. Sesshoumaru ji políbil na čelo.
"Nemohla bys ještě chviličku zůstat?" zaškemral.
"Promiň, ale už musím jít," řekla tiše, když se mu vypařila před očima. Sesshoumaru sklopil pohled, než se zamkl v ložnici.
…………………………………………………………………………………………………....................................
Satsuki seděla zavřená ve věži a čekala. Byla naštvaná, ale pod vší tou zlobou se skrýval strach. Skutečný strach o Inuyashu. Kdykoliv se rozdělili, bála se o něj. Bála se, že se stane cokoliv. Že ho někdo zraní (fyzicky či psychicky), nebo že jí ho někdo odloudí. Zámek cvakl a dovnitř vešel malý klučina. Zavřel za sebou dveře a pousmál se.
"Ahoj, Satsuki. Já jsem Souta, mladší bratr Kagome. Můžu si s tebou promluvit?" Satsuki přimhouřila oči.
"Ahoj. Moje jméno znáš," mluvila bezvýrazně. Znovu upřela pohled z okna. Souta se posadil na zem naproti ní do tureckého sedu - odkoukal to od Inuyashi.
"Nejsem tu proto, abych ti nadával nebo tak něco, jen bych byl rád, kdyby ses na Inuyashu nezlobila. Znám ho dlouho a dobře a vím, že pro tebe chce jen to nejlepší. A to proto, že tě miluje," začal. Satsuki si odfrkla, ale jinak ho nepřerušovala. Klučina tedy pokračoval:
"Víš, nechce tě ztratit. Miloval kněžku Kikyo, kterou ztratil, ztratil i Kagome, ale tebe zřejmě miluje mnohem víc a o to víc by ho trápilo, kdyby o tebe přišel. Snaží se tě chránit ze všech sil. Nechce, aby na tebe kdokoli špatný sáhl nebo ti nedej bože něco udělal. Skutečně tě moc miluje, je to na něm vidět na míle daleko…"
"A to ho třeba nenapadlo," otočila se na něj Satsuki, "že mi mnohem větší nebezpečí hrozí, když je na míle daleko? Když o něm nic nevím a musím se snažit zapudit myšlenky, že je v nebezpečí? Kdyby mě teď někdo napadl, byla bych mnohem snadnější kořist, než kdyby mě někdo napadl po jeho boku."
"To není tak úplně pravda," hájil ho, "Všichni jsme viděli, jakou má moc. Inuyasha ti věří a ví, že máš magickou moc. Nejsi žádná slabá smrtelnice, nýbrž silná žena, která se vyseká ze všeho i bez jakékoli pomoci. Jsi jedinečná a výjimečná, proto tě tolik miluje."
"No jistě. Nejsem tak silná, jak se myslí. Uznávám, díky magii jsem již mnohokrát ubránila tuhle vesnici, sama, ale to bylo jen proto, že jsem ho neznala. Myslíš si, že teď dokážu správně odříkat byť to sebelehčí kouzlo?"
"Tak na sebe dej kouzlo částečného zapomnění. Zapomeň na něj, aby ses soustředila a až ho uvidíš, vrátí se ti to," navrhl Souta.
"Poslouchal jsi mě teď? Já to nedokážu!" Satsuki zakroutila hlavou a povzdychla si.
"A co Izayo?"
"Co je s ní?"
"Ona by mohla udělat to kouzlo," vysvětlil. Satsuki zaťala ruce v pěst.
"Ne! To ať jsem raději snadný cíl, než aby mi někdo z hlavy vymazal Inuyashu!"
"Proč ne? Bylo by to jen dočasně a jen proto, aby ses soustředila na boj."
"Nech to být!" zamumlala.
"Počkej!" Rozzářily se mu oči. Satsuki povytáhla jedno obočí.
"I já mám trochu schopnost magie, jsem totiž...jak to říct? Můj děda je bratr Izayo, a magie se dědí. Mohl bych ti pomoci. Podívat se do nějakých knih, všiml jsem si knihovny a..." Jeho nadšené vyprávění přerušila rána. Satsuki se prudce otočila a vyhlédla z okna.
"Sakra, nevidím tam! Radši běž říct strážím, ať mě odsud okamžitě pustí!" Souta se postavil a zatáhl za kliku.
"Ksakru!" zaklel.
"Neříkej mi, že se odsud nedostaneme!"
"Dobrá, neřeknu ti to," zašeptal. Uslyšel další ránu, která byla příliš blízko nich. Jejich sluch zaznamenával padání těžkého materiálu, z čehož odvodili, že mají zatarasené dveře stropem, který spadl. Satsuki na okamžik zavřela oči orámované hustými černými řasami. Sepnula ruce a začala mumlat plno nesrozumitelných slov. Avšak pomohlo to - kolem ní a Souty se utvořila žlutá bariéra.
"Páni, jsi dobrá!" vyhrkl obdivně Souta. Rozhlédl se kolem sebe. Satsuki ho nevnímala. Oči měla jakoby slepé a vypadala duchem nepřítomná. Klučina ji chytl za rameno a jemně s ní zatřásl. To ji probralo.
"Satsuki, co se děje? Byla jsi mimo…" Satsuki si promnula spánky.
"Snažila jsem se přijít na to, co se děje, ale nic jsem nezjistila. Ksakru, co mám dělat? Musíme se odsud nějak dostat, ale jak? Okno!"
"Počkej chvilku...mám to…" zašeptal. Zavřel oči a sepnul ruce. Satsuki sledovala, jak Souta začíná zářit. Ten v duchu přivolával pomoc svých nejbližších. Bohužel jim však nebylo dopřáno jakékoliv pomoci.
"Dost!" vykřikla Satsuki a strhla ho na zem do rohu. Vteřinu na to dopadl na místo, kde předtím stáli, obrovský kus hořícího dřevěného trámu. Satsuki se zakuckala - její bariéra nebyla tak silná. Chlapec se posadil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tiše.
"Já jo. A ty?" Satsuki měla oči rozšířené a v duchu Inuyashu proklínala za to, že ji sem nechal zavřít.
"Podívej! Dveře jsou rozražené!" Chytl ji za rukáv kimona a postavil se. Proběhl s ní ven. Satsuki běžela za ním, takže na ni nejednou dopadly sutě ze stropu. Nevnímala to však.
"Dělej, už jsme skoro…" zakuckala se. Souta si toho všiml. Popadl ji pevně za rukáv a strhl ji ven z domu. Oba sletěli na zem. Satsuki prudce popadala dech. Věděla, že to nejhorší má teprve přijde.
"Tak...a jsme venku!" vyhrkl vítězoslavně Souta. Zvedl se a rozhlédl se kolem sebe. Všichni hasili dům vodou, kterou přinášeli z potoka. Satsuki si prohrábla začouzené vlasy.
"Z tohohle se mi bude zpovídat!" zabručela.
"Kdo?"
"Inuyasha!"
"Proč?" otázal se.
"Málem jsme tam oba umřeli, nestačí ti to jako dost dobrý důvod?!" zavrčela.
"Nevěděl to," připomněl jí. Nasupeně se na něj podívala - z očí jí sršely blesky, avšak něco ji zarazilo. Cítila přítomnost někoho, jako ona. Někoho silnějšího, než ona. Prudce se otočila a stála tváří v tvář kněžce tolik podobné Soutově sestře Kagome. Polkla.
"Souto, běž najít ostatní!"
"Támhle jsou!" vyhrkl a zamával na své přátelé a rodinu. Všichni přiběhli.
"Jste v pořádku?" zeptal se děda a prohlédl si Kikyo. Satsuki se na ně vztekle podívala. Už už chtěla začít vyvádět, ale rozmyslela si to. Radši se podívala na Kikyo.
"Nejsi tak slabá, jak jsem si myslela. Podcenila jsem tě!" zamumlala Kikyo.
"Chceš říct, že to máš na svědomí ty?!" Satsuki ukázala na dům.
"To jsi řekla ty," odpověděla jí Kikyo. Satsuki zavrčela.
"No počkej, to si vypiješ!" sepla ruce, zavřela oči a seslala na Kikyo nějaké kouzlo. Kněžka to však očekávala a kouzlo odrazila. Vysmála se jí.
"Ještě se uvidíme!" a s tím se vypařila. Satsuki se vyčerpáním podlomila kolena a v bezvědomí spadla na zem.

HAPPY BIRTHDAY, INA!!!

16. března 2009 v 21:58 | Svip |  Já a zase já
tak tedy,má oblíbená zpěvačka a zároveň moje kamarádka Ina Ireth Hyvönen má dneska SEDMNÁCTÉ narozeniny!!!takže jí přeji všechno nejlepší,hodně štěstíčka,zdravíčka a rozvíjení hlasu :) do toho, Ino, jen tak dál :)



Sedím v lese, slavíka slyším
Víš ty vlastně na co se těším?
Až přijdu domů, dárek ti dám
Tvé zlato v hrdle už neschovám
To zlato vzácnější než všechno ostatní
Zlato jež svět krásou zabarví
........................................................................

Naše milá Inuško
Tak ti přeju štěstíčko
Zdravíčko a tak dále
Ať zazpíváš si v sále
Plném fanoušků tvých
Co jen o tobě sní

Stále žiju

15. března 2009 v 14:03 | Svip |  Já a zase já
ale jo,stále jsem naživu,jen s Jun Tao nemáme další kapitoly napsané, takže teď dlouho nic nepřibylo.ale když to vyjde,tak sem aspoň jednu co nejdříve přidám,ju???

jinak - škola by se dala zhodnotit jediným slovem - KATASTROFA

ale co,je mi ukradená,jako vždycky bala a bude.muhahahaha