Únor 2009

Práááááááááááázky

27. února 2009 v 17:21 | Svip |  Já a zase já
tak tedy,milí zlatí,máte ode mě na týden pokoj!!!jelikož tu přes prázky nejsem,nepřibydou ani kapitoly.ale po prázkách snad s Jun něco sepíšeme ;)
jinak,dneska jsem po nemoci byla opětně ve škole.nenávdím to tam!!!jako co,nejdřív jsem se ptala ájinářky co dělali,tak mi řekla,že se mám zeptat spolužáků.hm...pak na hodině měla hemzy,že jsem jí to řekla takovym tónem,jakobych jí to přikazovala (jak kecá!!!).jako co jí je???takhle se chová už rok.od tý doby,co byli v Anglii.ale tak sakra já jí nic neudělala!!mno nic,napsala jsem si test z hudebky a občanky a snad to nebude tak zlý :( a o prázkách se budu muset co??šprtat.páč ten další tejden budu psát jeden test za druhym :( no já se jdu zakopat...

ale to jsem odbočila...tak tedy k prázdninám...vracím se v sobotu 7.3. tak se mějte krásně,užijte si prázdniny (ti,kteřím skončily,tak ať si najdou něco jiného k radování ;) ) a to je asi tak vše.báááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááj


Kapitola 16. - Krádež Černé Perly

22. února 2009 v 18:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 16. - Krádež Černé Perly


Satsuki pobíhala po lese a sháněla vzácné bylinky. Už předtím jí trvalo dlouho, než je našla, ale teď šlo o čas.
"Inuyasho, vydrž!" mumlala si pro sebe. Jmenovaný ji zanedlouho našel.
"Satsuki, lásko moje, prosím, zastav se!" vyhrkl, když ji spatřil. Došel pomalu k ní. Satsuki se na něj otočila.
"Inuyasho, nech toho! Nehraj si na hrdinu, měl bys odpočívat! Jsi zraněný!" šeptla nešťastně. Polodémon ji popadl za ramena.
"Lásko, řekni mi, že to není pravda?! Že není pravda to, co mi řekla ta lhářka?! Prosím!" vyhrkl zoufale. Jeho milá na něj nechápavě hleděla.
"Co má nebo nemá být pravda? Já jen vím, že bys měl ležet, než ti to přestane krvácet. Udělal jsi chybu, když jsi za mnou chodil, mohl bys na to doplatit!" řekla přísně.
"Takže to je pravda," zašeptal, "Proč jsi mi to ale neřekla? Vlastně tys to řekla, promiň." Pustil jí ramena. Satsuki povytáhla obočí.
"O čem mluvíš?" zeptala se nechápavě a chytila ho za ruce. Muž odvrátil pohled.
"Že chceš, abych byl s Kagome. Vím, že's to říkala, teda spíš uvažovala, ale měla jsi mi to říct na rovinu. Žádal jsem tě o to. A ty bys mě chtěla nechat s někým, kdo mě stále sráží k zemi?" otázal se smutně.
"Co to povídáš?" zeptala se stále nechápavě, "Proč bych říkala, že máš být s Kagome? Je to tvá volba. To ty si musíš vybrat, s kým chceš být." Inuyasha ji chytl za ruce.
"Satsuki, lásko moje, vezmeš si mě?" Satsuki na něj chvíli jen třeštila oči. Pak se však vzpamatovala.
"To myslíš…myslíš to vážně?"
"Smrtelně vážně. Vybral jsem si. Nechci být s tou lhářkou, ale s někým, komu důvěřuji a kdo se ke mně chová jinak než ostatní. Chtěl bych strávit celý život s tebou, protože tě miluji jako ještě nikoho. Miluji tě z celého svého srdce," zarazil se, "Ale pokud se mnou nechceš být nebo je to na tebe moc rychlé, což asi je, tak mě odmítni, já to pochopím," zašeptal a v hloubi duše doufal, že to neudělá. Nechtěl ji ztratit. Satsuki mu vymanila jednu ruku a prohrábla si vlasy. Pohlédla mu do očí. Zapomněla na chvíli dýchat, takže to musela napravit. Proto tak dlouho mlčela. Inuyasha hltal celé její nádherné tělo, ale do očí se zahleděl nejvíc. Stále čekal, co řekne. Kolemjdoucí vesničané se zastavovali a sledovali je jako telenovelu. Satsuki zklidnila svůj dech. Poté přikývla.
"Ano," šeptla sotva slyšitelně. Přesto ji však většina slyšela. Hlavně ten, který to chtěl vědět ze všeho nejvíc. Rozzářily se mu oči.
"A jsi si na sto procent jistá? Nechci, abys potom byla nešťastná," ujišťoval se.
"Jsi si naprosto jistý ty? Jsi si jistý, že se chceš zavázat jedné malé, hloupé, naivní, nezkušené a úplně příšerné smrtelnici, která nic neumí a jenom přitahuje pohromy?"
"Ne, ale jsem si jistý, že si chci vzít jednu nádhernou, milou, hodnou, magickou, chytrou, tajemnou a ať třeba nezkušenou smrtelnici, kterou moc miluji a která je celý můj život. A jsi to ty," zašeptal jí do ucha a vtiskl jí polibek na čelo. Satsuki zčervenala. Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář, na nos, na čelo a nakonec i na rty. To ho ohromilo. Vzal ji kolem pasu, zvedl ji do vzduchu a roztočil se s ní.
"Lásko moje, ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala!" vyhrkl. Po chvilce se zastavil. Zašmátral v kapse a vytáhl malou krabičku. Klekl si a otevřel ji.
"Na tohle jsem málem zapomněl," zašeptal a usmál se na ni. Krabička byla červené barvy, uvnitř prstýnek se smaragdovým kamínkem. "Líbí se ti?" optal se nejistě. Satsuki oněměla. Poklekla k němu, vzala jeho tvář do dlaní a vtiskla mu zamilovaný polibek. Stejný, jako byl jejich první.
"Je nádherný…" Odmlčela se. "Já…" nadechla se, "Já…" přitiskla se k němu, "Miluji tě," šeptla sotva slyšitelně. Tohle mu zazvonilo v uších. Objal ji a zamilovaně jí polibek vrátil.
"Satsuki, dovolíš mi ti nandat prstýnek, kterým se zavážeš polodémonovi, žárlivému, takže ti nedovolí být s jinými muži, tvrdohlavému, takže ho musíš seřvat, aby sis prosadila svou a nechápavému, kterému všechno vysvětlíš dvakrát a budeš muset s ním mít trpělivost?" Satsuki se zamyslela.
"Já…nejsem si jistá…" šeptla. "Ale asi…asi to s tebou risknu."
"Asi? Pokud jen asi, tak do toho nechoď," varoval ji vážně. Satsuki se usmála. Pak ho objala tak prudce, že ztratil rovnováhu a oba spadli, Satsuki na něj. Neptala se však, jestli se mu nic nestalo. Nemohla, protože její rty byly přilepené k těm jeho. Celá vesnice je pozorovala, ale ani jeden si toho nevšimli. Až teď, kdy jim začali všichni tleskat a jásat. Vyděšeně se od sebe odtrhli a podívali se na ně. Inuyasha se poté usmál, postavil se a vytáhl Satsuki na nohy. Mezi davem spatřil i Kagome, která se prodrala do první řady. Usmál se na svou milovanou a políbil ji. Satsuki skryla tvář do jeho košile a červenala se.
"Nemohl bys nás odsud dostat?" zeptala se prosebně a přála si být neviditelná.
"Jak víš, že nemohl?" zasmál se. Potom se ale uklidnil. "To víš, že mohl." Pustil ji a šel rozpustit dav tím, že jim zadal práce na přípravu svatby. Potom se k Satsuki vrátil a ignoroval Kagome, která se otočila a utekla pryč. Cestou však vrazila do někoho jiného. Do někoho, o kom si myslela, že je již dávno mrtvý.
"Kikyo?" zeptala se nechápavě. Kněžka na ni pohlédla.
"Kde je Inuyasha?" Kagome ukázala jeho směrem.
"Ale jdeš pozdě. Rozhodl se pro NI!" řekla s odporem. Kikyo se k nim však přesto vydala.
…………………………………………………………………………………………………...
Inuyasha se usmíval jako sluníčko. Spolu se Satsuki šli za jeho matkou. Ta seděla na svém oblíbeném místě - na verandě u zahrady.
"Dobré odpoledne, mami." Oba si k ní sedli.
"Dobré odpoledne, princezno," pozdravila Satsuki zdvořile. Izayo se usmála.
"Dobré odpoledne, děti moje. Copak vás ke mně přivádí?" Její syn se usmál.
"Mami, měla by ses víc poznat se svou budoucí snachou Satsuki." Princezně se rozšířily panenky. Usmála se.
"To vám moc gratuluji!" vyhrkla, "Kdy bude svatba?" Satsuki se na Inuyashu nejistě podívala.
"Nemohla by být za novu?" Inuyasha se na ni nejistě podíval.
"A je to nutné zrovna…moment…jako večer nebo za světla?"
"V noci." Oči jí zářily.
"Proč zrovna v noci a za novu?" zeptal se se zájmem.
"Protože v tu dobu jsem se narodila!" usmála se na něj a stiskla mu ruku. Polodémon přikývl. Zamyslel se. Izayo se do jejich rozhovoru nepletla - i ona věděla, že se Inuyasha mění za novu ve smrtelníka a tohle období nemá rád. Podívala se na něj a mírně kývla. Polodémon se pousmál.
"Tak dobře, lásko moje…ale jedna podmínka!" Zdvihl prst.
"Jaká?" zeptala se nejistě. Položila si hlavu do jeho klína a čekala.
"Nebude to v noci."
"Ale…to je nejkouzelnější část dne!" namítla.
"Ale bude tma, nic nebude vidět a ty radovánky přilákají démony!" bránil svůj názor.
"Že ty se bojíš noci?! Nebo je za tím něco jiného? Dostaneš chuť na ryby a uděláš všechno pro to, abys je získal?"
"Ne, ale nemám rád noc zrovna za novu."
"A řekneš mi proč?" Inuyasha si uvědomil, že když spolu budou žít, stejně se to dozví.
"Protože se v tu dobu měním ve slabého smrtelníka, a kdyby nás napadli démoni, neochránil bych nikoho ve vesnici, ani tebe!" vyhrkl.
"Jů!" vyhrkla, "Tak to už se mooooc těším, až tě tak uvidím!" Zvedla hlavu z jeho klína a dlouze ho políbila.
"Lásko, poslouchala jsi mě vůbec?" zeptal se tiše.
"Pochybuji, že zrovna ty dokážeš být slabý," ušklíbla se.
"A-ale…vždyť je to pravda!" bránil se.
"Ale no tak, Inu," usmála se na něj. "Tak za soumraku!"
"Dobrá, ale musí to končit před západem slunce," namítl.
"Platí." Satsuki se podívala na Izayo. "Omlouvám se, že jsme se Vám nevěnovali, princezno." Izayo se usmála.
"Neomlouvej se. Je krásné slyšet, že plánujete svatbu. A prosím, neříkej mi princezno, ano? Jsem Izayo."
"Jak si přejete, Izayo." Synek zakmital oušky a pootočil hlavu za rámusem, který vycházel z lesa. Za jejich zády se vynořila Kikyo. Nevšímala si Inuyashi a Satsuki.
"Princezno, moc Vás žádám, pojďte se mnou! Jde o Vašeho syna." Izayo se zvedla a podívala se na Inuyashu. Ten zavrčel.
"To asi nebudu já!"
"Prosím, Váš syn se asi zbláznil. Ničí celý hrad a má tendenci napadnout každého, kdo se mu ocitne v blízkosti. Jen Vy mu můžete pomoci." Izayo kývla, nevšímala si Inuyashova vrčení a odešla s Kikyo. Ještě na Inuyashu houkla: "Hned jsem zpátky!" a zmizela.
…………………………………………………………………………………………………...
Sesshoumaru stál u stěny. Rozbíjení věcí ho už přestalo bavit.

Na dveře jeho pokoje někdo zaklepal. Vyzval a vešla Kikyo. Sesshoumaru se na ni podíval a odfrkl si.
"Co chceš?!" Kikyo ustoupila.
"Nechám vás spolu, můj pane." Uklonila se a odešla. Hned po jejím odchodu vešla do místnosti ta, kterou dlouhá léta považoval tento psí démon za svou matku. Smutně mu pohlédla do očí. Sesshoumaru vykulil oči.
"M-mami?"
"Sesshy, kněžka Kikyo mi řekla, co tu provádíš. Co se děje?" optala se klidným a příjemným hlasem. Sesshoumaru jí nejistě pohlédl do očí.
"Bojíš se mne?" Princezna pokrčila rameny.
"Těžko říci. Naposledy jsem tě viděla, když jsi byl mladý muž a to jsem se tě nebála. Teď se sice nemám čeho bát, stejně jsem už po smrti, ale bojím se, co chceš udělat svému bratrovi za něco, co neudělal," odpověděla.
"Já…já…" Sesshoumaru si povzdychl. Jediným trhnutím ruky si ji k sobě přitáhl a rozbrečel se. Izayo ho jemně objala a nechala ho. "Mrzí mě to. Vím, že to neudělal, ale…to ONA, proklela nás a já...zaslepilo mě to." Izayo se na něj smutně podívala a jemně ho od sebe odtáhla, aby mu viděla do očí.
"Odpustíš svému bratrovi za něco, co neudělal?" otázala se. Sesshoumaru se podíval jinam.
"A odpustí on mně?"
"To si nejsem jistá. Odmalička jím každý opovrhoval, i jeho bratr, a tak myslím, že to pro něj bude těžké. Měl by si s ním promluvit."
"Tak to asi nepůjde. Tolik let nenávisti nejde překonat jako mávnutí proutkem."
"Za zkoušku ale nic nedáš." Usmála se na něj. Poté se kolem sebe rozhlédla. Sesshoumaru na ni upřel svůj pronikavý pohled. Všimla si toho, obrátila k němu tvář a zahleděla se mu do překrásně jantarových očí, které jakoby z oka vypadly jeho otci. Sesshoumaru k ní přistoupil o krok blíže. Něco ho napadlo.
"Mami, já…" začal.
"Ano?" Trpělivě čekala, co řekne.
"Něco bych potřeboval."
"Copak?"
"Asi víš, že má Inuyasha Černou perlu…"
"Ano, uložila jsem mu ji tam. I když jsem původně chtěla jinam, nepovedlo se mi to..."
"To, co ti řeknu, se ti líbit nebude, ale je nezbytně nutné, abych ji získal."
"Proč?" zeptala se princezna překvapeně.
"Nechci tě do toho zatahovat. Bude mnohem lepší, když o tom nic vědět nebudeš. Ne, není to nic špatného!" ujistil ji, když viděl její tázavý pohled.
"Sesshy, víš, že tě mám moc ráda, ale už jen to, že chceš svému bratrovi vzít perlu z oka, je pro mě nepříjemné. Proč myslíš, že jsem mu ji dala? Nevědomky...do oka?"
"Věděl jsem, že se na to budeš dívat takhle…"
"Ale odpověz mi!"
"Abych ji nezískal?"
"Nejen ty, ale kdokoli jiný. Hrobka tvého otce je posvátná a byla v ní uložena Tessaiga, kterou nyní Inuyasha má. Už od narození měla patřit jemu a Tenseiga tobě, vím, že se ti to moc nelíbí, ale je to tak. Hrobka je svatá a nesmí být nikdy použita pro své účely. A věřím, že Inuyasha by nikdy nevzal ze svého oka perlu, aby s ní dosáhl jakékoli moci, na to má až příliš dobré srdce. Věřím, že i ty jsi takový, že bys to neudělal," vysvětlila.
"Já ji nechci pro sebe! Nechci ji pro své účely! Já chci sakra zachránit život mému neschopnému bratrovi!" vyštěkl vztekle. Princezna se zarazila.
"Teď lžeš!" zašeptala. Viděla mu to na očích.
"Nelžu!" říkal pravdu. Izayo se mírně zamračila.
"Dobrá, budu ti věřit. Co s ní ale chceš dělat?"
"Tak dobrá. Potřebuji ji k tomu, abych přivolal větší sílu, než je polodémon, zvaný Naraku. Pozeptej se toho skr...pozeptej se Inuyashi, jak je mocný."
"Jak znám jeho ego, řekne, že je to slabý polodémonek, kterého lehce přemůže, takže si to poslechnu od tebe," vyzvala ho.
"To neřekne, protože proti němu již několikrát stál a neporazil ho. Možná porazil Ryukotsuseie, ale Naraku je mnohonásobně silnější, protože…"
"Protože?"
"Protože do sebe přijal mnoho démonů. Není to už jen polodémon, jeho tělo je složeno ze stovek démonů, možná víc."
"Aha." Rozhlédla se kolem sebe a pohled upřela z okna. "Naraku říkáš?"
"Jo. Znáš ho snad?"
"Ne, ale něco mi to říká." Sesshoumaru povytáhl obočí.
"Vznikl až mnoho let po tvé smrti. Těžko ti to může něco říkat."
"Mrtví vědí víc, než si myslíš," pronesla tiše. Pokrčil rameny.
"Těžko to mohu posoudit, nemyslíš?" Princezna se zasmála.
"Pravda. Ty máš ještě spoustu a spoustu času. Víš, ne každý zmizí navždy. Někteří jdou do podsvětí, jiní hledají pro své duše tělo, čili se reinkarnují a někteří se rozhodnou zůstat a chránit nejbližší…" Sesshoumaru se opřel o stěnu. Moc ho to nezajímalo. Popravdě řečeno přemýšlel.
"Takže...ty mi tedy nepomůžeš, získat Černou perlu?" Izayo si povzdechla.
"Nikdy jsi neuměl poslouchat."
"V tom případě mi nedáváš jinou volbu. KIKYO!" zakřičel. Princezna věděla, že na ni bude chtít zaútočit nebo něco podobného, proto tedy sepla ruce a vytvořila kolem sebe průhlednou bariéru. Na to však Sesshoumaru nemyslel.
"Volal jste mne, pane?" zeptala se Kikyo, když přišla.
"Samozřejmě. Víš, co máš dělat."
"Ale, pane…"
"Dělej!" zavrčel na ni. Kikyo sebou trhla. Měla princezně vymazat z paměti vše, co se dnes dozvěděla o Černé perle. Nebyla si však jistá, zda to zvládne. Izayo se mírně zamračila.
"Sesshy, není radno si zahrávat s někým, kdo umí ovládat magii a zná tu osobu velice dobře, takže ví, kde má slabiny," varovala.
"Vím, co dokážeš. Ale mohu tě ujistit, že ti neublížím," řekl Sesshoumaru. Koutkem oka pohlédl na Kikyo - plně se soustředila a nehlasně pohybovala rty. O tom princezna věděla. Odezírala ze rtů a předpovídala, co na ni použije.
"Sesshy, skutečně chceš použít kouzlo proti někomu, kdo ti nahradil matku? A bez urážky kněžko, pokud toto kouzlo děláte poprvé, bude to mít hrozné účinky. Sama mám stejnou zkušenost." Odhrnula si kimono z krku a ukázala tak velkou jizvu. Kikyo ji však nevnímala.
"Musím to udělat. Nemohu dovolit, abys mi v tom zabránila!" zavrčel, "Nic ti to neudělá, to bys měla vědět nejlíp."
"Já to přeci vím...ale ne na první pokus. Kněžka mě už nevnímá, což je chyba, při kouzelné formuli má být při vědomí...může si ublížit, proto ti radím, ať jí zabráníš v tomto kouzlu," zašeptala. Sesshoumaru se jen krutě pousmál. Kikyo konečně dokončila formuli a prudce otevřela oči. Pohlédla na Izayo a ukázala na ni. Princezna přivřela oči a sledovala, jak se kouzlo odráží od bariéry a míří na Kikyo. Kněžku to zasáhlo do ramene, kde jí moc kouzla udělala šrám. Kikyo utrousila několik nelichotivých slov na princezninu adresu.
"Kikyo!" okřikl ji Sesshoumaru. Kikyo mu věnovala nenávistný pohled.
"Neříkala jsem to? Nelžu ani nepřátelům, i když jste mi byla od začátku sympatická."
"Nemám na výběr…" šeptla Kikyo. "Nic proti Vám nemám, jen…" zamrazilo ji, tak zmlkla. To Sesshoumaru ji probodl zlostným pohledem.
"Jen?" Kikyo zakroutila hlavou a znovu se pustila do kouzla. To už princezna nezvládla odrazit. Kouzlo ji zasáhlo a ona padla na zem. Sesshoumaru se k ní hned vrhl. Vzal ji do náruče.
"Mami? Mami, jsi v pořádku?" Podíval se na Kikyo a pokynul jí, aby odešla. Kněžka ho mileráda poslechla. Jakmile se zabouchly dveře, princezna vystřelila na nohy.
"Jsi bezcitný, Sesshoumaru…" zašeptala. V očích měla temno a kolem silou auru, která však nepatřila jí. Sesshoumaru sklopil pohled.
"Copak? Teď tě to mrzí?" zasmála se nelidským smíchem. Nepatřil jí. Byl někoho, kdo princeznu ovládal. Někoho, kdo ji nenáviděl.
"Tohle nejsi ty!" Vstal a přišel k ní. Izayo ustoupila.
"Jistě, že jsem to já. Jen jsi mě neznal a neznáš!" zavřeštěla. Sesshoumaru ji chytil za ramena a zatřásl s ní.
"Ne, tohle nejsi ty!" Princezna se k němu přiblížila víc. Dotkla se jeho tváře a oči nabraly původní barvu. Poté znovu ztmavly.
"Jsi hlupák, že's chtěl mou pomoc a pomoc té kněžky!" vyhrkla, než se rozplynula. Sesshoumaru zavrčel.
"Kikyo!" zařval vztekle. Dveře se otevřely, do pokoje však nevešla kněžka, nýbrž malá holčička Rin.
"Stalo se něco, lorde Sesshoumaru?" zeptala se.
"Volal jsem Kikyo! Kde je?!" zabručel. Holčička se pousmála.
"Nevím, ale viděla jsem ji odcházet z hradu. Stalo se něco?" Sesshoumaru přimhouřil oči. Neměl chuť se jí svěřovat.
"Musím s ní nutně mluvit. Říkáš, že odcházela?"
"Ano, lorde Sesshoumaru," přitakala Rin.
…………………………………………………………………………………………………...
Stmívalo se, když do vesnice mladého psího polodémona vešla žena. Zamířila rovnou k pánovu domu. Tmavé vlasy jí vlály kolem hlavy a kimono, které na sobě měla, jí ztěžovaly chůzi. Vplížila se do domu. Stráž ji pustila, protože ji znala. Jen se sladce usmála a vstoupila do pokoje, kde spal její syn po boku své milované Satsuki. Ta se zavrtěla a otevřela oči. Škubla sebou.
"Pri-princezno?" zeptala se nechápavě, "Stalo se něco?" zívla.
"Kdepak zlatíčko. Jen dál spi, potřebuji si jen promluvit v klidu s Inuyashou," šeptla. Oči jí ztmavly ještě víc, ale ve tmě to nebylo poznat. Satsuki se podívala na Inuyashu.
"A nepočkalo by to do rána? Je strašně unavený…"
"Bohužel, docela to spěchá. Do dalšího úplňku už není moc času a potřebuji s ním něco důležitého probrat," omluvila se princezna.
"Ale...tak dobře." Satsuki se nad Inuyashu naklonila a dala mu sladký polibek. Polodémon zakmital oušky.
"Ještě ne, lásko. Mám půlnoc." Jemně ji chytl a stáhl do náruče. Satsuki se pokusila vymanit se mu z náruče.
"Inu, Inuníku, Inuyashíku…" Začala ho svými vlasy šimrat na nahé hrudi. Inuyasha vlasy odhrnul, pustil ji a pootevřel oči. Prvně si všiml své lásky, která se na něj usmívala, a hned na to uviděl svou matku. Sedl si.
"Mami? Co se děje?" Izayo se sladce usmála.
"Potřebuji s tebou mluvit." Satsuki vstala.
"Tak já vás nechám o samotě. Počkám venku, ano?" Stiskla Inuyashovi ruku a poslala mu vzdušný polibek. Polodémon kývl. Vybídl matku, aby se posadila. Učinila tak.
"Tak tedy...co se děje?" zeptal se. Izayo ho políbila na čelo.
"Spi sladce!" zašeptala, než zavřel oči, zcela omráčen. Satsuki se po chvíli svezla po stěně na zem, stulila se do klubíčka a usnula.

Kapitola 15. - Nevydařený výlet

22. února 2009 v 12:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 15. - Nevydařený výlet



Satsuki se ztratila ve vesnici, avšak jen jí proběhla a utíkala do lesa. Sedla si k říčce a smočila v ní nohy. Po tvářích jí stékaly slzy. Sama nevěděla, proč pláče. Byla zmatená. Zmatená a nejistá. Nebyla si jistá, jestli se do vztahu s Inuyashou nevrhla příliš rychle. On byl šťastný, alespoň to tak vypadalo, ale co ona? Byla skutečně šťastná i ona?
"Tady jsi!" ozvalo se za ní. Satsuki se prudce otočila.
"Kagome?" nebyla si jistá, jestli její jméno vyslovila správně.
"Proč nejsi s Inuyashou?" Satsuki ta otázka zaskočila.
"Proč se o to zajímáš?" dívala se na vodní hladinu.
"Pokud s ním nechceš být, tak proč to na něj hraješ?!" vypálila Kagome. Satsuki se na ni překvapeně podívala.
"Kdo říkal, že s ním nechci být?" otázala se.
"Místo abys byla s ním, tak si tu sedíš u řeky. Čekáš, že tu s tebou už navždy zůstane? Tak to jsi na omylu, holčičko. Brzy se zase vydáme na cestu. Ano, slyšíš správně, my. Shippo, Kirara, Miroku, Sango, Inuyasha a já. Už se nemůžu dočkat."
"Proč mi to říkáš?"
"Přestaň mu ubližovat! Měla bys ho nechat být! Nejsi pro něj dost dobrá. Jen mu kazíš život!"
"A ty snad jsi dost dobrá?!" odsekla Satsuki naštvaně. Kagome se uchichtla.
"Samozřejmě. Inuyasha se ti nesvěřil o tom, jak jsme…"
"Mlč! nechci to slyšet! Pokud mezi tebou a Inuyashou něco je, tak proč by si začínal se mnou? Hm? Na to už odpovědět nedokážeš, co? Dej mi pokoj! Nic jsem ti neudělala, vůbec nic!"
"Mýlíš se. přebrala jsi mi Inuyashu. Vždycky tu byl jen pro mě, nech ho napokoji!"
"A to jako proč?"
"Protože si s ním jenom zahráváš!"
"A ty snad ne? Inuyasha mi říkal, co jsi mu udělala! Laskavě se mezi nás přestaň míchat!"
"Vždyť ho stejně nechceš! Nemiluješ ho!" Satsuki sebou trhla. Tohle nemohla nijak vyvrátit.
"Jak…?" začala, ale Kagome ji přerušila.
"Ani jednou jsi mu to řekla. Tak proč s ním chceš být? Aby tě chránil?"
"Dej mi už konečně pokoj!" vykřikla Satsuki zoufale. Otočila se a vběhla do vesnice. Za Kagome praskla větev. Když se otočila, spatřila Inuyashu. Velmi smutně se jí díval do očí.
"Kagome...co jsem ti udělal, že musíš být taková?" otázal se, "Ty sis vybrala Hoja místo mě, flirtuješ s Kougou, ale mně nedopřeješ někoho milovat? Miloval jsem Kikyo, žárlila jsi na ni, miloval jsem tebe, odmítla jsi mě, a když miluji Satsuki, tak jí ubližuješ a odháníš ode mě. Myslím, že bys měla jít domů, tady tě už nic nedrží, můžeš být doma s rodinou, s Hojem a šťastná. To je totiž tvůj svět…" šeptal smutně.
"Ale já…" začala Kagome. "Přeci jsem ti říkala, jak to vidím. Já...Inu, prosím, neodháněj mě od sebe! Vždyť Satsuki tě stejně nemiluje, nebo mne snad můžeš přesvědčit o opaku?"
"Ale ona mi na rozdíl od tebe neublížila. Je ke mně moc milá, neříká mi osuwari, přičemž udělám díru do země a zlomím si čelist a nehádá se se mnou," vyhrkl podrážděně. Kagome se rozesmála.
"Já jsem k tobě aspoň upřímná! Nezastírám ti své city a svou lásku k tobě projevuji už nějaký ten čas. Nikdy jsem ti nevyčítala, že jsi chodil za Kikyo, nikdy. A co za to mám? Začneš si s obyčejnou smrtelnicí!"
"A ty jsi co?!" vypálil.
"Jsem kněžka." a najednou si to Kagome uvědomila.
"Skutečně? Nebo jsi reinkarnace kněžky?" protáhl.
"Obojí. A mám v sobě magii, jen ji neumím ovládat," špitla.
"Jistě. Nevím, koho stále vytahuju z nebezpečí," odfrkl si. Otočil se. "Pokud jsi mě milovala, měla jsi mi to dát najevo a nezarývat mě do země!" Odešel. Kagome za ním stále nasupeně hleděla. Pak se nadechla, otevřela pusu a: "OSUWARI!!!" zařvala. Inuyasha sebou mrskl o zem, až se praštil hlavou o velký kořen dubu. Kagome kolem něj pohrdavě prošla, nevěnovala mu jediný pohled, jen si odfrkla. Polodémon se nezvedl a nezačal nadávat, jak to míval ve zvyku. Jen nehybně ležel. Z hlavy mu vytékal slabý pramínek krve.

Satsuki seděla ve svém pokoji a přemýšlela. Právě udělala to nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Rozhodla se, že se s Inuyashou rozejde. Pouze pro jeho dobro. 'S Kagome bude mnohem šťastnější. Miluje ho a on ji také, ačkoliv to nechce přiznat.' byla překvapená, že jí steklo pár slz. Někdo zaklepal na dveře jejího pokoje. Satsuki si setřela slzy a šla otevřít. Na chodbě stála její babička, kterou stále podobou s ní srovnávají. Usmála se na ni.
"Mohu dál?"
"Samozřejmě, že ano, babi." Ustoupila a usmála se na ni. Babička vešla dovnitř a zavřela za sebou.
"Slyšela jsem, že jsi s Inuyashou," začala, "musím říct, že máš obrovské štěstí. Jako malá jsem s ním chtěla být, ale nevyšlo mi to. Je to velice pohledný, krásný, statečný, mladý muž a přeju ti to." Pohladila ji po vlasech. Satsuki se na babičku smutně podívala. V očích se jí třpytily slzy.
"Nemám právo s ním být," řekla potichu, "Měl by být s Kagome. Milují se." Sklopila pohled na své třesoucí se prsty. Stará Satsuki ji donutila posadit se.
"Vnučko moje, Inuyasha Kagome nemiluje. Chce jen tebe, sám mi to řekl."
"Ale...já nevím. Babičko, ty víš, že jsem nikdy nikoho nemilovala. Kagome to zjistila. Ví, že Inuyashu nemiluji. Jsem s ním ráda, to ano, ale…"
"Ale?"
"Ale nevím. On si nezaslouží, abych se k němu takhle chovala."
"Říkal mi, že se k němu chováš moc hezky." Objala ji kolem ramen a pousmála se. Satsuki se na ni nejistě podívala.
"Já...nevím. Promluvím si s ním, zda by nebylo lepší, kdybychom to pro teď ukončili a byli jen přátelé. Požádám ho o čas, snad to pochopí."
"Pochopí. Je chápavý, ale připrav se, že ho to bude mrzet, protože ještě nikdy o nikom takhle krásně nebásnil." Zvedla se. "Tak hodně štěstí, vnučko moje." Políbila ji na čelo a odešla. Satsuki si smutně povzdychla.
"Odpusť mi to, Inuyasho." Vyšla z domu a šla si sednout zpátky k té řece. Cestou však zahlédla něco, co jí vyrazilo dech. Na zemi ležel Inuyasha a nehýbal se. .Že by spal?' napadlo ji. Pak si však všimla krve. "Ne, to ne!" Polodémon ležel dál bez pohnutí brvou. Satsuki k němu padla na kolena. "Inu, kdo ti tohle udělal?" plakala. Začala mu prohlížet ránu na hlavě.
"Inu, prosím, prober se!" zašeptala Satsuki nešťastně. Napadlo ji zkusit umělé dýchání. Nadechla se tedy, spojila jejich rty a vdechla mu vzduch do plic. Hned, jak se od jeho horkých rtů odlepila, začal kašlat ostošest. Přetočil se na břicho, podepřel se na jednu ruku, druhou se popadl za břicho a vykašlával krev. Satsuki mu položila ruku na rameno. "Inu, co se stalo?" Polodémon se posadil a přestal kašlat. Smutně se na Satsuki podíval. Satsuki na něj upřela pohled a ve svých čokoládových očích měla slzy. Přitáhl si ji blíž a setřel jí slzy.
"Proč pláčeš?"
"Bála jsem se o tebe! Jak jsi tu ležel a nehýbal se...tohle už mi nedělej!" Zabořila hlavu do jeho hrudi a rozplakala se.
"Já myslel, že mě nemiluješ," šeptl smutně.
"Říkala jsem ti, jak to se mnou je," špitla, "Ale moc mi na tobě záleží."
"Ale ne tolik, abys se mnou chtěla být, je to tak? Jsi jako tvoje babička."
"Ale…Inuyasho, ty to nechápeš! Já s tebou chci být, ale akorát ti tím ubližuji!"
"To není pravda! Ani nevíš, jak moc šťastný jsem, když jsi se mnou."
"Jenže jak dlouho? Dřív nebo později si možná uvědomíš, že ti něco chybí a že miluješ někoho jiného."
"Nikdy jsem nikoho nemiloval tak, jako tebe." Chytl ji za ruce a podíval se jí do očí. "Moc tě miluji." Satsuki ho pouze objala.
"Inu, já...mám tě ráda, to ano a jsem s tebou šťastná. Ale…" nevěděla co říct.
"Ale?"
"Ale...zároveň se bojím. Nechci tě zklamat."
"Mě nikdy nezklameš." Pohladil ji po tváři a vtiskl jí něžný polibek na čelo. Satsuki se na něj nejistě usmála. Vstala a podala mu ruce.
"Pojď, vrátíme se a já ti vyčistím tu ránu." Inuyasha se po dlouhé době přemlouvání nechal vtáhnout do svého pokoje. Sledoval dveře, kde Satsuki zmizela a hned nato se vrátila s hromadou léčivých bylin, ovarů, mastiček a "obvazů".
"Jak je ti?" zeptala se starostlivě. Položila si jeho hlavu do klína a ošetřovala ho. Inuyasha tiše vrněl.
"Mnohem lépe, když jsi se mnou. Děkuji ti," zašeptal. Satsuki se usmála.
"Nepálí to?"
"Vůbec. Je to moc příjemné." Zvedl k ní zrak a natáhl ruku. Jemně ji pohladil po tváři. "Jsi moc hodná, víš o tom?"
"Lháři!" zčervenala. Políbila ho na obě ouška a hladila ho po vlasech. Polodémon tiše vrněl a za chvíli už spal. Jednu ruku měl pod hlavou a druhou držel tu její.
"Satsuki, miluji tě!" vyhrkl, "Vezmeš si mě?" zeptal se ze spánku. Satsuki sebou trhla.
"Inuyasho?" zeptala se nevěřícně. Stále ho hladila po vlasech a přemýšlela. Jakou měli šanci, že jim to spolu vydrží? A pokud ano, jak dlouho spolu budou šťastní?

Mladý polodémon šel lesem, blízko Kaedininy vesnice. Došel ke studni let, kam Kagome chodila do svého světa, a strnul. U ní stála Kagome s lukem. Jindy by měla i šíp v tětivě, ale ten už byl vystřelen. Střelen do té, kterou miloval. Do té, kterou si chtěl vzít. Do Satsuki.

S výkřikem jejího jména se probudil. Hlasitě oddechoval. Posadil se a rozhlédl se po místnosti. Pod ním ležela jeho milovaná. Po tváři se mu mihl úsměv. Její mysl i duše byly v říši snů a on ani nepomyslel na to ji z té říše vytrhnout, čemu bránil její andělský, nevinný a zranitelný pohled. Byl rád, že ji svou noční můrou neprobudil. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo. Byl s ní šťastný, moc šťastný. Chtěl však s jistotou vědět, zda i ona je s ním šťastná. Satsuki se zavrtěla a sevřela jeho ruku. Stáhla ho k sobě, ale stále oddychovala. Jak však na ni polodémon dopadl, probudila se. Překvapeně vypískla.
"Inu? Nebolí tě nic? Omlouvám se." Překvapeně zamrkal.
"Za co se omlouváš? Nic jsi neudělala. A nic mě nebolí. To díky tobě, lásko moje." Usmál se a vtiskl jí polibek na čelo.
"Omlouvám se, že jsem tě na sebe tak stáhla. Neuhodil ses? Moc mě to mrzí. Nechtěla bych ti ublížit." Položila mu ruku na tvář a upřeně se mu podívala do očí. Chvíli se mu ještě omlouvala, ale to už ji umlčel. Vjel jí rukou do vlasů a zamilovaně ji políbil.
"Satsuki, neomlouvej se, ano? Nic jsi neudělala." Chvíli mlčel. "Máš hlad?" zeptal se, když slyšel, jak její žaludek nadává. Satsuki mu stále hleděla do očí. Překvapilo ji, že se jí tělem rozlévá příjemné teplo.
"Možná bych něčím k snědku nepohrdla." Souhlasila po chvíli, "Ale jen, když si dáš taky." Polodémonovi se rozzářily oči.
"Tak pojď, lásko moje." Vzal ji do náruče a odnesl ji do jedné z kuchyň, kam nikdo nechodil, protože byla nejdál. Satsuki si položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Přemýšlela. 'Možná se nic nestane, když s ním ještě nějakou dobu zůstanu. Mám ráda jeho společnost…ale nechci v něm vyvolávat falešné naděje…' Z úst se jí vydralo zmučené zasténání, kterého si Inuyasha všiml.
"Stalo se něco? Je ti zima nebo…" Nic ho nenapadalo. Došel s ní do kuchyně, posadil ji na stůl a políbil ji na čelo. Opřel se o stůl rukama tak, aby mu neutekla a věnoval jí hluboký pohled plný otazníků. "Stalo se něco?" zopakoval.
"Nehýbej se! Zůstaň tak, jak jsi!" zašeptala napůl prosebně, napůl přísně. "Ať udělám cokoliv, nehýbej se! Nesmíš se pohnout ani o milimetr, rozumíš?" Polodémon ztuhl a jen očima sledoval, co jeho milá udělá. Satsuki mu položila ruku na tvář a pomalu přibližovala své rty k těm jeho. Když byla sotva milimetr od nich, zarazila se a nejistě mu pohlédla do očí. Nadechla se, zavřela oči a políbila ho. Jen krátce a letmo. Inuyashovi se rozšířily panenky. Zavřel oči a nechal ji. Miloval její horké rty na svých. Satsuki se po chvilce odtáhla. Odvrátila pohled a červenala se. Inuyasha ji jemně uchopil za bradu a natočil si její tvář k sobě.
"Lásko, stalo se něco? Přijde mi, že jsi moc nejistá. Je to něco se mnou? Nechceš se mnou být?" ptal se tiše a zoufale. Jeho tvář měla smutný výraz.
"Tak to není. Já jen…nechci ti ublížit, ale mám pocit, jakobych to dělala. Prosím, Inuyasho, moc tě prosím, měj se mnou trpělivost!"
"Mám. Stále čekám. Ale mám pocit, že už ses rozhodla. Tvůj výraz to říká. Říká mi, že se mnou nechceš být. Pokud je to tak, řekni mi to, já to pochopím a neublížíš mi." Satsuki se plně soustředila na to, aby mu hleděla do očí, že až zapomněla dýchat. Když si to uvědomila, byla překvapená.
"Nejsem si jistá. Nevím, co mám dělat. Na jednu stranu by možná bylo lepší, kdyby sis našel někoho jiného. Někoho, kdo by tě miloval stejně jako ty." Zvedla ruku, aby ho zarazila. "Ale na druhou stranu si nedokážu představit, že bys tu nebyl. Že bys mi zmizel ze života…nevím, jak bych to snesla." Skousla si ret. Inuyasha kývl, že chápe. Nic k tomu neřekl, otočil se a podíval se, jaké mají zásoby jídla. Satsuki sklopila pohled. Čekala, že se na ni rozzlobí, že něco odsekne, řekne cokoliv…ale to on neudělal. "Inuyasho, prosím, řekni něco!" Otočil se na ni a pousmál se.
"A co mám říct? Dala by sis jídlo pro ninji?" Satsuki nechápavě naklonila hlavu na stranu. Seskočila ze stolu a přišla k němu. Nejistě mu pohlédla do očí.
"Mám nápad." Usmála se na něj.
"A odpovíš mi?" zeptal se s nejistotou v hlase. Satsuki ho chytila za ruce.
"Odpovím. Namažeme pár chlebů, dobře, víc než pár, vezmeme něco k pití a půjdeme se najíst někam ven. Třeba do lesa. Souhlasíš?"
"Takže jídlo pro ninji nechceš?" Zakroutila hlavou.
"Kdyžtak jindy. Ale co říkáš mému návrhu?"
"Souhlasím." Pousmál se a vyskočil, aby dosáhl na skříňku u stropu. Z té rychle vytáhl velký bochník chleba a dopadl vedle ní. Satsuki mu podala proutěný košík, do něhož chleba uložili. Vzali ještě nůž, pití, deku a nějakou oblohu k chlebu. Jelikož Inuyasha věděl, že tam budou dlouho, nenápadně přibalil i pár svíček. Satsuki si toho nevšimla. Nejistě se koukala na dveře. Poté zatahala Inuyashu za rukáv.
"Copak, lásko?" otázal se a přikryl košík látkou.
"Nechám vás o samotě," šeptla a ukázala na dveře, v nichž stála Kagome.
"Po-počkej!" vyhrkl a nedovolil Satsuki odejít. Jemně ji chytl za ruku a přitáhl k sobě. Potom se velice nepěkně podíval na Kagome. "Co tu chceš?"
"Já…musím se ti omluvit. Přehnala jsem to. Ale tys mě vytočil!" hájila se.
"Cos přehnala?! Že jsi mi ublížila?! Nejen slovy, ale i tím osuwari?! Málem jsem vykrvácel, ale to ti bylo jedno!" vyštěkl.
"Ale tak to přeci vůbec není! Já nechtěla, aby se ti něco stalo. Myslela jsem, že pouze sletíš na zem, jako vždy, když ti řeknu Osuwari!" Inuyasha se rozmázl na zemi. Chvíli trvalo, než odlepil hlavu, protože se mu rána na hlavě znovu otevřela. Zvedl se na lokty.
"Jak jsi to mohla udělat?!" vyštěkla na Kagome Satsuki, "Nevidíš, že je zraněný?! Proč jsi to udělala? Musíš mu ničit život? Nech ho být!" vztekala se Satsuki.
"Ty něco povídej! Ubližuješ mu tím, jak se k němu chováš. Jsi sobecká, vůbec ho nemiluješ, ale dáváš mu naději. Ale ty toho nejsi schopná! Jsi jen prázdná skořápka, která mi krade jeho lásku! Inuyasha patří mně! A vždycky patřit bude!"
"Proč to děláš?" zeptala se Satsuki. Ani jedna si nevšimla, že je Inuyasha v bezvědomí. "Proč ho nenecháš být? Proč NÁS nenecháš být?"
"Žádné VY není!" zasyčela Kagome. V Satsuki se vzedmula vlna vzteku.
"No jistě, já zapomněla. Ty víš všechno nejlíp! Koukej odsud zmizet! Hned!"
"Ty mi nemáš co rozkazovat. Je to i můj dům!"
"To sotva!"
"Můj děda je bratr Inuyashovy matky!" vmetla jí do tváře. Satsuki sebou škubla.
"Pak ale…"
"Mám stejné právo být jeho ženou, jako máš ty. Vlastně mám ještě větší. Rodina by měla zůstat neposkvrněná někým, jako jsi ty!" Satsuki se do očí nahnaly slzy.
"On tě ale nechce!" šeptla.
"To jen proto, že jsi ho omámila. Moc dobře vím, co děláš s tou svou magií. Nech ho žít! Moc tě prosím, nech ho žít!" Satsuki po tvářích stekly slzy.
"Nejsem taková, jaká si myslíš. Ale tak dobře, ať se rozhodne on! Prozatím jdu pro nějaké bylinky, abych mu znovu mohla ošetřit tu ránu, kterou jsi mu způsobila ty!" a s pláčem utekla. Polodémon stále ležel bez hnutí na břiše a nevěděl o světě, natož o hádce dvou žen.
Kagome si k němu klekla. Otočila ho tváří vzhůru a nadechla se. Poté přitiskla své rty k těm jeho a vdechla mu vzduch do plic. Inuyasha se prudce nadechl. Pootevřel oči a vyděsil se. Vyletěl na nohy.
"Co ty tu ještě děláš?!" vyštěkl, "A kde je Satsuki?! Co jsi jí řekla?! Cos jí udělala?!" Udělalo se mu slabo, tak se přidržel stolu.
"Satsuki odešla. Ještě předtím nám popřála hodně štěstí. Je opravdu moc milá. Chtěla pro tebe jen to nejlepší." Inuyasha znovu vyvalil oči.
"C-cože?!" zakňučel zoufale. Sklopil pohled. Věděl, že by byla schopná tohle udělat. ,Možná by bylo lepší, kdyby sis našel někoho jiného. Někoho, kdo by tě miloval stejně jako ty,' ozvalo se mu v hlavě. Sklesle si sedl na židli a koukal do stolu.
"Ale no tak, Inuyasho." Kagome k němu přišla. Zvedla si k sobě jeho obličej a chtěla ho políbit. To jí ale polodémon nedovolil. Vyskočil na nohy.
"Nech mě být! To kvůli tobě se to stalo! To tys mi zlomila srdce! Nenávidím tě! Vypadni odtud, už tě nikdy nechci vidět! Miluji Satsuki a udělám všechno proto, abych ji dostal zpátky! Ty mi v tom nezabráníš!" Vydal se ke dveřím vrávoravým a pomalým krokem.
"Inuyasho, kam myslíš, že jdeš?!" zakřičela za ním Kagome. "Ty to nechápeš? Ona tě opustila. Nechce tě. Proč by ses měl trápit?" Otočil se na ni.
"Trápím se, když nejsem s ní," zašeptal a vyšel z kuchyně i s košíkem. Doufal, že všechno se Satsuki urovná.

Kapitola 14. - Usmíření

22. února 2009 v 6:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 14. - Usmíření



Slunce už bylo vysoko na tyrkysovém nebi, mohlo být kolem poledne, když se lidská princezna procházela se svým synem kolem známých míst. Došli na zahradu, kde bývali často a posadili se pod rozkvetlou sakuru. Povídali si. Z dálky je však někdo pozoroval. Někdo, kdo měl velkou náklonnost k Inuyashovu srdci. Kněžka Kikyo. Nevěděla, kdo je ta žena, avšak štvalo ji to. Přiblížila se a zapálila kadidlo, aby to otupilo Inuyashův vyvinutý smysl čich. Přemýšlela, jak ho dostat od té ženy. Musela být opravdu opatrná. Poznala, že žena je velmi mocná, možná mocnější, než byla ona sama. Něco jí však na ní připadalo povědomé. Tiše jako myška se nepozorovaně připlížila k těm dvěma a skryta za velkým stromem je pozorovala.
"Inuyasho, pamatuješ si, jak jste si tu se Satsuki hrávali?" slyšela Kikyo Izaynin hlas.
"Jistě mami, spletl jsem si její vnučku se Satsuki. Obě se jmenují stejně a vypadají stejně krásně. Ta, se kterou jsem si hrál, už jí je asi sedmdesát." Podíval se na ni. Izayo se usmála.
"Při hře čas rychle letí, synku!" zašeptala. Kikyo zalapala po dechu. ,Je možné, aby ta žena byla Inuyashova matka? Vypadá tak mladě. Ale Inuyasha přeci říkal, že jeho matka zemřela. Co se to tu děje?' Jak se chtěla přiblížit, šlápla na suchou větvičku a ta hlasitě zapraskala. Inuyasha vyskočil na nohy a tasil Tessaigu.
"Vylez, ať jsi, kdo jsi!" Izayo ho však chytla za ruku.
"Inu, to není žádný démon. Je to kněžka." Inuyasha sklopil Tessaigu.
"Kněžka? Jakto, že ji necítím?" Izayo se pousmála.
"Použila kadidlo, abys ji necítil," vysvětlila a postavila se. Ze stínu stromů vystoupila Kikyo. Vítr si pohrál s jejími vlasy a donesl k Inuyashovi její vůni.
"Inuyasho, stýskalo se mi po tobě!" Polodémon schoval svůj meč zničení do pochvy.
"Kikyo," zašeptal. Podíval se na svou maminku a na kněžku. "Mami, to je kněžka Kikyo. Chránila klenot čtyř duší zvaný Shikon no Tama, který stvořila princezna Midoriko, když bojovala s démony. Kikyo, to je má matka. Princezna této vesnice. Máte toho mnoho společného. Například oživení…" Už raději mlčel, aby neřekl něco nevhodně. Byl docela v rozpacích. Izayo se k ní s úsměvem přiblížila a podala jí ruku.
"Těší mě, slečno Kikyo." Kikyo na ni nejistě pohlédla.
"Mě také. Opravdu jste jeho matka? Vypadáte tak mladě…" Zvědavě si ji prohlédla. ,Co když je to jen nějaká hra?' pomyslela si.
"Inuyasha řekl, že máme společné oživení. Já jsem už šedesát let mrtvá, ale někdo mě oživil. Je to jen dočasné. Nechci se ptát nevhodně, ale vy též nejste živá, mám pravdu?" Kikyo na ni překvapeně pohlédla. Přikývla.
"Již několikrát mne oživili a zase zabili, ale tentokrát je to jiné. Tentokrát jsem opravdu znovu živá, a dokud mne on sám nezabije, zůstanu tu." Přikryla si pusu. ,To jsem neměla říkat!'
"Takže by se dalo říct, že Váš život je v něčích rukách? Ptám se správně, že to je lord Sesshoumaru?" Pronikavě si ji prohlédla. "Cítím jeho auru," zašeptala. Inuyasha vytřeštil oči a znovu vytáhl Tessaigu.
"Kde je?" Kikyo se zatvářila vyděšeně.
"To se nemělo stát!" vyhrkla nešťastně.
"Řekla jsem něco špatně? Nikdo snad neměl vědět, že Vás oživil lord Sesshoumaru, kterého jsem až do své smrti považovala za vlastního syna?" Inuyasha pozvedl obočí.
"Moment, já myslel, že Sesshoumaru není tvůj!" vyhrkl. Princezna se smutně usmála.
"To by bylo na dlouho, Inu," vykroutila se z toho. Podívala se na Kikyo. "Proč tu jste? Myslím, že ne proto, abyste spatřila mého syna, posílá Vás lord Sesshoumaru."
"Tak to není!" ohradila se Kikyo, "Nevím, proč mne oživil, ale nikdo to neměl vědět. A jsem tu skutečně jen kvůli tomu, koho miluji." Dívala se na Inuyashu. "Stýskalo se mi po tobě a potřebovala jsem tě vidět." Inuyasha si sedl na zadek.
"Víte co? Až vyřešíte, kdo koho pro oživil, a vysvětlíte mi, co se vlastně děje, probuďte mě!" Zabodl Tessaigu do země a opřel se o strom.
"Ale já nic nehodlám řešit. Přišla jsem kvůli tobě!" klekla si k němu. Inuyasha pootevřel oči.
"A co potřebuješ?" otázal se.
"Proč jsi takový?!" zeptala se téměř s pláčem, "Vždyť víš, že tě miluji! To se nezměnilo a nezmění!" Polodémon ji chytl za ruce.
"Prosím, hlavně neplač! Já jsem jen teď docela zmatený. Stále se objevuješ a mizíš, nic mi neřekneš a to, že tě oživil můj nevlastní bratr je pro mě...prostě...nevím, jak to říct, ale hrozný!" Princezna tomu jen smutně přihlížela. Nechtěla je rozhádat, ale věděla, že její synek miluje Satsuki.
"A já snad za to můžu?!" ohradila se, "Nevybrala jsem si, aby mě oživil on, ale myslela jsem, že na tom nesejde. Že je hlavní, že budeme spolu! Ale jak vidím, asi jsem se spletla. Pokud ti záleží víc na to, kdo mě oživil, než na mých citech, pak…" hlas se jí zlomil.
"N-ne! Prosím, neplač!" Přiblížil se k ní a chytl ji za ruce. "Já to takhle nemyslel," zašeptal.
"Ale vyznělo to tak!" Izayo si je smutně přeměřila a nechala je, aby si to vyřešili sami. Otočila se, ale vrazila do něčeho. Nebo spíše do někoho. Ten někdo ji překvapeně chytil. V jeho nádherné tváři se zračil údiv a jantarovýma očima si ji nevěřícně prohlížel.
"Mami?" zeptal se sotva slyšitelně, "Ne, to není možné! Jen blouzním! Ty jsi přeci mrtvá! Inuyasha tě zabil!" Izayo se mu vytrhla a vytřeštila oči.
"Sesshy!" Inuyasha vystřelil na nohy a tasil Tessaigu.
"Já mou matku nezabil! A neříkej jí mami, když není tvoje matka! Tvoje matka je ta démonka, co ji zabila! Ne já!" Sesshoumaru na bratra zavrčel.
"Nevěřím ti ani slovo! Když jsem přišel, byl jsi u ní. Nemohl jsem jí pomoci, bylo již pozdě a ty...byl jsi celý od krve...byla to tvoje vina!" Inuyasha sklopil ouška. Izayo se vmísila mezi ně.
"Sesshy, jak ho můžeš obviňovat, když jsi u toho nebyl? Nezabil mě on. Skutečně to...byla tvá matka," zašeptala a zahleděla se mu do očí. Sesshoumaru zakroutil hlavou. Posměšně si odfrkl.
"No jistě. Je to tvůj syn, proto ho bráníš. Nedivím se ti." Přeměřil si Inuyashu pohledem. V očích se mu zračila silná nenávist. ,Je to jen malé škvrně, co vždycky mělo všechno. Kdyby ji nebyl zabil, všechno by bylo jinak!' vztekal se v duchu.
"Už ani mně nevěříš?" zeptala se princezna smutně. V očích se jí leskly slzy. Inuyasha tiše zavrčel.
"Tady to máš, parchante! Žádný syn by neměl svou matku nikdy rozplakat! Ty nejsi její syn a já bych ji nikdy nezabil! Kaze no Kizu!" vykřikl a poslal větrný šrám na Sesshoumara, tak aby to ani Kikyo ani Izayo nic neudělalo. Sesshoumaru se tomu bravurně vyhnul.
"Máš pravdu. Nejsem její pravý syn a víme to všichni. Dalo mi dost práce napravit na sobě škody, které na mně napáchala má vlastní matka. U ní jsem poznal jen nenávist, pohrdání a tohle. A pak se otec zamiloval do Izayo a měli spolu tebe. Ani nevíš, jak jsem byl šťastný. A pak...pak jsem ji ztratil. Uzavřel jsem se do sebe a bolest zvítězila. To kvůli tobě je ze mě tenhle démon. Jen a jen kvůli tobě! Ale nečekám, že bys to mohl pochopit. Od narození tě všichni hýčkali láskou." dodal, v hlase známku závisti. Polodémon zavrčel.
"Mně jo?! Jsem polodémon, všichni mnou opovrhovali! Jen moje matka ne, proč bych ji zabíjel? To náš otec opustil tvou matku a ona se mu za to chtěla pomstít!"
"Zemřela ještě dřív než Izayo! Jak by to mohla udělat?"
"No já nevím, kdo si najal samuraje Takemara, aby unesl mou matku a zabil ji před mým narozením!" Sesshoumarův pohár trpělivosti přetekl a vyslal na něj útok Tokijinem.
"Ty-si-myslíš-že-jsem-to-chtěl?!" usekával jednotlivá slova mezi výpady na Inuyashu. Izayo se na ně vyděšeně dívala. Nikdy by nečekala, že se budou tak nenávidět. Sepla ruce a něco říkala. Všimla si, že se Kikyo vypařila, ale nechala to být. Kolem Sesshoumara se objevila průhledná bariéra, kolem Inuyashi druhá. Vyzvedla je do vzduchu. Sesshoumaru se tím ale nenechal odradit. Snažil se bariéru všemožně zničit. Nepodařilo se mu to.
"Ještě jeden úder a omráčím tě, Sesshy! A ty víš, že to dokážu!" řekla přísně. Inuyasha už to předem vzdal. Sedl si do tureckého sedu a čekal, kdy je Izayo pustí.
"Mami, můžeš tomuhle zabedněnci říct, že jsem tě nezabil?" Sesshoumaru vztekle vrčel.
"Pusť mě odsud a já odejdu!" Princezna se na něj smutně podívala.
"Sesshy, chci, abys věděl pravdu. Jsi dobrý démon, po svém otci a proto nechci, aby tě tvá zloba zaslepila." Vzlétla k němu a vplula do bariéry. Přiložila mu dva prsty na čelo, což ho přinutilo zavřít oči a ponořit se do její minulosti. Sesshoumaru tomu však nechtěl věřit. Bylo mnohem jednodušší svést vinu na svého polovičního bratra.
"Ne!" vykřikl. Izayo steklo několik slz. Vylezla z bariéry a tu i se Sesshym poslala do jeho hradu. ,Sbohem synku.' Inuyashovi bariéru poslala dolů a nechala ji zmizet. Polodémon seděl na zemi a pohled upíral na trávu. Sesshoumaru v hradě narazil na Rin. Prošel kolem ní, aniž by jí věnoval jediný pohled. Izayo se povedlo ukázat mu pravdu. Ne tu, co chtěla, ale pravdu o tom, proč Inuyashu nenávidí. Vztekle začal ničit věci kolem sebe a nepříčetně vrčel.
"Proklínám tebe i toho tvého hloupého bratra! Proklínám vás oba! Budete se nenávidět! Vaše nenávist bude silnější než vaše pouto a dojde tak daleko, že zemřete!" Slova jeho matky, tato slova mu znovu a znovu zněla v hlavě.
"Proč?!" zeptal se sám sebe.

Izayo si sedla k Inuyashovi a objala ho. Polodémon však sebou cukl.
"Že jsem tě nezabil já?" zeptal se smutně.
"Jistěže ne, zlatíčko."
"A kdyby jo, řekla bys mi to? Řekla bys mi, že to je moje vina?" Smutně se jí podíval do očí. Princezna nevěděla, co říct. Od domu se k nim pomalu blížila dívka s dlouhými kaštanovými vlasy. Čokoládovýma očima sledovala Inuyashu v náruči jiné ženy a bolestně ji bolelo u srdce. V očích ji pálily slzy, ale odhodlaně šla dál.
"Inuyasho!" zavolala Satsuki, když byla téměř u něj. Inuyasha pootevřel oči a usmál se na Satsuki. Oba se zvedli. Inuyasha přišel k Satsuki.
"Ahoj," zašeptal. Podíval se na svou matku. "Mami, tohle je Satsuki, vnučka té Satsuki, se kterou jsme si hráli, když jsem byl malý. Satsuki, to je moje matka. Teda...je to zamotané. Sango objevila její deník a přečetla kouzelnou formuli, takže ji oživila asi na...měsíc?" Podíval se na Izayo. Ta kývla.
"Těší mě, Satsuki. Jsi stejně krásná jako tvoje babička." Usmála se. Satsuki překvapeně zamrkala.
"Vy jste ta Izayo, díky které umím to, co umím?" zeptala se nevěřícně.
"A co díky mně umíš?" otázala se překvapeně.
"Trochu používám magii." Izayo se usmála.
"Jistě tě to naučila babička, že?" Satsuki přikývla.
"Ano, je to tak."
"Vždycky se rychle učila a byla schopna to přenést dál. Učila jsem i svého bratra, zajímalo by mě, jestli to také ještě umí." Zamyslela se. Inuyasha vytřeštil oči.
"Ty máš bratra? Takže...já mám strýce?" Izayo přikývla.
"Mrzí mě, že jsem ti o něm nikdy neřekla, ale byl jsi maličký. Chtěla jsem počkat, až trochu vyrosteš…" Omluvně se na něj podívala.
"Pokud mě omluvíte, měla bych už jít," špitla Satsuki. Inuyasha ji však chytl kolem pasu a usmál se.
"Kampak?" zeptal se provokativně a políbil ji na tvář. Satsuki zčervenala.
"Pryč." Vyplázla na něj jazyk a pokusila se mu vytrhnout. Polodémon ji ale nenechal. Byl na ni moc silný, ale moc ji nedržel, aby z ní neudělal dvě malé do školky.
"Ty mě chceš opustit?" zeptal se ublíženě.
"Nechci vás rušit," špitla tiše. Věděla, že tam nemá co dělat. Věděla, že Inuyasha má právo být se svou matkou sám. Princezna se sladce usmála.
"Vůbec nerušíš, děvče. Naopak, jsem ráda, že mohu lépe poznat dívku mého syna. Co kdybychom se společně prošli a tys mi řekla něco o sobě?" Laskavě se na ni podívala. Jejímu synovi se rozzářily oči. Podíval se na svou vyvolenou a vtiskl jí polibek na čelo.
"Co ty na to?"
"Když já...dlouho jste se neviděli a měli byste být spolu." Satsuki si uvědomila, že žárlí. Žárlila na Inuyashu, že může být se svou matkou, protože ona tu svoji nepoznala. Bylo jí z toho trochu trapně. Izayo věděla, na co myslí. Přišla k ní.
"Slečno Satsuki?" Satsuki sebou trhla.
"Ano, paní Izayo?"
"Prosím, neříkej mi paní Izayo. Jsem jen Izayo," zašeptala, "Pokud chceš, můžeš se shledat se svou maminkou." Satsuki otevřela pusu. Nevěděla, co na to říct. Nebyla si jistá, zda ji vlastně vůbec chce poznat.
"Omlouvám se, ale už musím jít." Princezna kývla.
"Ráda jsem tě poznala. A kdyby sis to rozmyslela, řekni mi." Usmála se. Inuyasha se díval, jak Satsuki odchází.
"Mami? Skutečně bys mohla zařídit, aby se Satsuki se svou matkou viděla?"
"Ano, mohla. Ale asi jako ty teď můžeš vidět mě. Jen na chvilku." Syn přikývl.

Kapitola 13. - Setkání s matkou

22. února 2009 v 0:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 13. - Setkání s matkou



Sluneční paprsky pronikly okny do pokoje a zasvítily polodémonovi přímo do obličeje. Následně ucítil polibek na čele a pousmál se. Nebyla to však Satsuki, kterou čekal, když otevře oči. Před ním stála lidská princezna, žena, jež ho zrodila na tento svět. Zůstal ohromeně sedět s otevřenou pusou, než promluvil.
"Asi ještě spím." Promnul si oči a zamrkal. Nic se nezměnilo. Jeho matka stála stále před ním a usmívala se.
"Chlapečku, můj," zašeptala a pohladila ho po tváři. Syn však sebou cukl.
"Nemůžeš být moje matka! Ta je mrtvá!" Ozvalo se nejisté zaklepání na dveře. "Dále!" vyhrkl Inuyasha a podíval se na dveře. Zvedl se z postele. Koutkem oka pozoroval Izayo s rukou na Tessaize. Dovnitř vešla Sango.
"Dobré ráno, Inuyasho, Izayo," uklonila se princezně, "Vidím, že jsem měla pravdu a opravdu jsem slyšel tvůj hlas, Inuyasho."
"Sango, tohle není moje matka!" vyhrkl podrážděně a podíval se na Izayo. Sango se usmála.
"Víš, Inuyasho, asi by ses měl posadit." Polodémon si sedl na zadek a tupě přejížděl pohled mezi Sango a Izayo.
"Tak co se děje?"
"Doufám, že se nebudeš zlobit, ale...včera jsem nemohla usnout, tak jsem to tu šla prozkoumat. Skončila jsem na půdě a tam bylo plno zajímavých věcí, takové starožitnosti a tak. A pak jsem našla jednu knihu." Izayo pokračovala: "Ta kniha byl můj deník, který jsem psala od svého dospívání až po mou smrt. Tvoje přítelkyně Sango přečetla jednu formuli, kterou mě vrátila na tento svět. Dnes večer byl úplněk a já zmizím až za dalšího úplňku," vysvětlila. Sango přikývla a podívala se na Inuyashu. Ten jen tupě koukal.
"Takže...jsem úplně mimo. Ty tedy jsi skutečně Izayo?" Princezna se usmála a přikývla. Sedla si k němu a stiskla ho v náruči. Inuyasha se nechal. Děkovně se na Sango podíval. Sango se tiše vypařila z pokoje. Tmavovláska políbila svého syna na čelo.
"Moc jsi mi chyběl, Inu," šeptla a pohladila ho po tváři, "Vyrostl z tebe krásný, mladý muž. Jsem na tebe hrdá." Znovu ho objala. Inuyashovi steklo několik slz. Bylo mu to až trapné brečet před svou maminkou, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Též ji objal.
"Mami, já…" začal, ale Izayo ho přerušila.
"Prosím, Inuyasho, nic neříkej! Ne teď!" zašeptala prosebně. Inuyasha přikývl.
.......................................................................................................................................................
Miroku seděl před domem a prohlížel si mladé krásné dívky, jak obdělávají pole nebo si hrají s dětmi. Obdivoval je. Věděl však, že kdyby ho teď viděla Sango, je mrtvým mužem, proto se raději zvedl a vešel dovnitř. Tam narazil na tu, na niž právě myslel.
"Miroku," vyhrkla překvapeně, "ty už jsi vzhůru? Je ještě docela brzy." Mnich se k ní s úsměvem přiblížil a políbil ji na čelo.
"Musel jsem tě vidět, nemohl jsem spát," zašeptal jí do vlasů. Sango zčervenala.
"No jistě," usmála se na něj, "Co kdybychom se šli projít? Musím ti toho hodně vyprávět."
"Copak? Stalo se něco?" otázal se nejistě. Procházku ale přijal. Vzal ji jemně za ruku a šli do lesa. Sango se usmála.
"Víš, včerejší noc byla magická. Doslova. Začalo to tím, že jsem nemohla spát a šla jsem se porozhlédnout po domě," a vypověděla mu, co se stalo. Muž zaujatě poslouchal, a když popisovala, jak Izayo vypadá, místo očí měl jiskřičky. Prudce pohodil hlavou a pokoušel se zahnat myšlenku na překrásnou lidskou princeznu.
"Děje se něco, Miroku?" zeptala se, když si povšimla, jak divoce kroutí hlavou.
"C-co?! N-ne, nic se neděje!" Přinutil se k úsměvu a políbil ji, aby se nevyptávala dál. Sango se k němu přitiskla.
"Tak, to je všechno co se stalo."
"Jak dlouho tu Izayo bude? Pro Inuyashu to musí být šok."
"Ano. Myslím, že když ji ráno spatřil, chtěl ji zabít. Ale zabránila jsem tomu včas. Prý tu bude do dalšího úplňku."
"Jsi moje šikulka, lásko. Inuyasha by si vyčítal, kdyby zabil svou matku. Ale když není živá, tak by jí to asi nic neudělalo, že?"
"Nevím, já neovládám magii. Sama jsem překvapená, že jsem ji vůbec přivolala zpátky." Mnich se zamyslel.
"Na co myslíš? Ten tvůj výraz se mi nelíbí!" Cukl sebou.
"Já? Na nic! Jen jsem přemýšlel, jestli kdyby se jí někdo dotkl, tak jestli je jako duch, že ruka jí jen projde nebo jestli má hmotné tělo...taky jsem přemýšlel o tom, jestli si nepamatuješ, co jsi přečetla, když se před tebou objevila…" vysvětlil.
"Myslím, že jako duch není. A co jsem přečetla…" zamyslela se. "Kdybych to viděla napsané, poznala bych to. Bylo tam něco s čistým srdcem, ale nenapadlo by mě, že je to formule na přivolání někoho zpátky. Máš-li čistí srdce…" zamyslela se, "Pak něco se svící. Schovej záři svíce? Ne, to ne. Vezmi...také ne." Podívala se mezi stromy. "Uchop, to je ono. Máš-li čisté srdce, uchop záři svíce...ulož ji do nitra svého...zachraň neposkvrněného? Myslím, že takhle nějak to snad mohlo být." Miroku obdivně zatleskal.
"Páni! Tak to jsem netušil, že jsem se zamiloval do někoho s tak čisťoučkým srdcem." Usmál se a opřel ji o strom. "Moc tě miluji, Sango," zašeptal jí do vlasů.
"Jak to myslíš? To s tím čistým srdcem." Podívala se mu do očí.
"Máš-li čisté srdce, uchop záři svíce...jen někdo s čistým srdcem mohl knihu najít a otevřít. Tys ji našla a otevřela. Ulož ji do nitra svého, zachraň neposkvrněného. Inuyashova matka Izayo byla všude známa jako velice hodná, milá a krásná princezna. Obětovala se pro vesnici psímu démonovi Inu no Taishoovi, který se do ní zamiloval. Jen málo démonů se zamiluje do smrtelníka. Izayo je tou neposkvrněnou a ty jsi to čisté srdce," zkonstatoval.
"Ale...já nevím. Nepřijde mi, že mám až tak čisté srdce." Sklopila pohled a upřeně zírala na modrého brouka, který si vykračoval po stéblu trávy.
"Jakto? Živíš se zabíjením špatných osob, tedy démonů a zachraňuješ lidské životy. Chceš zničit Naraka, aby dostala svého bratra z jeho spárů. Kde máš pošpiněné srdce? Je tak čisté jako průzračná voda padající z vodopádu." Ukázal na blízký vodopád, kde se voda jen třpytila. Sango chvíli mlčela.
"Právě ty bys to měl vidět. Dělám jen to, co chci já. Jsem hrozně sobecká, protože ti ubližuji, když děláš něco, co se mi nelíbí," řekla sotva slyšitelně.
"Myslíš, když mě fackuješ za to, že se ohlížím za ostatními dívkami, když spolu chodíme? To bych řekl, že je správné. Jenže já už jsem takový. Od malička, když jsem vyrůstal jen s mistrem Mushinem, měl kolem sebe samé krásné geishy, takže jsem vlastně byl stále v ženské společnosti s jedním tlustým opilcem učitelem. Co myslíš, že pro mě bylo příjemnější?"
"Ty ženy, samozřejmě."
"No vidíš. Už jsem prostě naučený obdivovat krásu žen, což by měl být spíše kompliment, ale mrzí mě, že to dělám i v době, kdy jsem s ženou, se kterou chci strávit zbytek svého života. Jen s tebou, Sango." Vtiskl jí polibek na čelo.
"Jenže já ti to vyčítala i v době, kdy jsme spolu nic neměli. Já...stydím se sama za sebe!" Skryla tvář do dlaní a rozplakala se. "Poslední dobou se mi téměř nic nedaří. Když konečně můžu být šťastná s tebou...včera, jak ten démon zranil Shippa a Kagomina bratra...vzpomněla jsem si na...na Kohaka a-a…" Miroku ji objal a konejšivě utěšoval.
"To nic, Sango! Jen se vyplač! Určitě tvého bratříčka získáme zpátky. Slibuji." Sango přikývla.
"Děkuju." Trochu se utišila, ale stále plakala. To poslední dobou dělala často. Miroku ji odvedl k tomu vodopádu. Rozhlédl se kolem krásné krajiny, kde si sluneční paprsky klestily cestu přes větve. Posadil se a svou lásku si posadil do klína. Jemně ji kolébal, dokud se neuklidnila. Sango ponořila ruku do vody. Udivilo ji, že není tak studená, jak čekala. Vlastně…
"Zdá se mi to, nebo je ta voda taková...tak akorát na koupel?" Miroku pozvedl obočí. Pousmál se.
"Jen běž! Já počkám kousek dál." Zvedl se. Sango chvíli přemýšlela.
"Nechoď!" vyhrkla, než se stihla zarazit. Ihned zčervenala. Muž se na ni překvapeně podíval.
"Proč ne? Aby sis nemyslela, že tě chci špehovat. Sice už jsem skoro celé tvé božské tělo viděl, ale asi by ti to vadilo…" Sango sklopila pohled a něco nesrozumitelně zamumlala. "Promiň, lásko, nerozuměl jsem." Sango to zopakovala, ale tak, že jí mohl rozumět jen ,se mnou' "Co s tebou? Chci s tebou mít dítě, to ano, ale co to s tímhle má společného?" Nechápal. Povzdychla si.
"Co říkáš na koupel se mnou?" Mirokovi se rozzářily oči.
"Jsi si jistá? Mně totiž nemusíš říkat dvakrát." Vzal ji kolem pasu a roztočil se s ní. Sango nejistě přikývla.
"Stejně jsi mě při každé koupeli špehoval," nadhodila. Nemohla uvěřit tomu, co dělala. Nafoukl tváře.
"To ale není vůbec pravda! Při každé ne! Když jo, tak to bylo i s Inuyashou, protože ten z Kagome nemohl spustit oči, ale nebylo to pokaždé," bránil se.
"Dobrá, víc než v polovině případů ale ano." Miroku zrudl.
"No...to už asi ano. Tak tedy...jdeme?" Usmál se na ni. Sango přikývla.
"Ale nesvěřuj se s tím Inuyashovi, Kagome, ani nikomu jinému, ano?" Mnich sepnul ruce, zavřel oči a obličej zkřivil do svatého výrazu.
"Přísahám na svoje přirození, že se tohle nikdo nedozví." Sango chytila záchvat smíchu, až z toho spadla do vody.
"Miroku...ty...jsi...číslo!" Stále se smála. Miroku se usmál a využil toho, že nedává pozor. Svlékl si kimono a vlezl si k ní do vody. Jemně ji objal kolem pasu.
"Máš mokré oblečení, šikulko!" Začal z ní kimono jemně stahovat, přitom ji líbal na každé části jejího nahého těla. Sango ho objala a líbala ho na rty.
"Za to stejně můžeš ty." Usmála se na něj.
"Jakto?" podivil se.
"Takto!" utnula to, "Nemohu uvěřit, že se dobrovolně řítím do pekla!"
"Proč do pekla? Spíš do ráje," pousmál se na ni. Jemně ji opřel o blízkou skalku a zamilovaně ji líbal.
"Do pekla." Usmála se na něj a přidala se k němu.
"Tam bych tě nepustil, protože někdo s tak čistým srdcem tam nepatří." Přejel jí rukama po bocích a vtiskl jí polibek na čelo. Sango mu položila ruce na hruď.
"Jenže mé srdce už brzy tak čisté nebude, nemyslíš?" Rozechvěle ho políbila na rty.
"Srdce bude vždycky čisté, pokud si nezačneš s parchantem. Pokud jsem parchant, tak tě do pekla přijmou." Přilepil rty na její krk a neodlepil se.
"To musíš vědět...jen ty sám." Navzdory horké vodě kolem se roztřásla. Muž se na ni udiveně podíval.
"Je ti zima? Vždyť je ta voda horká." Přitiskl si ji k sobě.
"To děláš ty!" Co nejvíc se k němu tiskla a kradla mu teplo jeho těla. Miroku se na ni usmál.
"Já? A čím? Tímhle?" Líbal ji a hladil, kde se dalo.
"J-jo! Přesně tím!" Podívala se na vrcholky stromů, které je obklopovaly. Nejistě se na ni podíval.
"Sango já," začal, "Už...já to nemůžu vydržet. Jsi tak překrásná, že se asi zblázním…" zašeptal rozechvěle. Přitiskl se k ní co nejvíc.
"Co nemůžeš vydržet?" Usmála se na něj a políbila ho. Nebyla si jistá, že ví, co dělá. Nebyla si jistá vůbec ničím.
"Prosím, poroď mi syna, Sango!"
Sango na něj vyjeveně koukala.
"Já…" sklopila pohled. Nadechla se a pohlédla mu do očí. "Ano." Mnichovi se rozzářily oči. Vzal ji kolem pasu a roztočil se s ní.
"Já tě tak moc miluji, lásko moje!" vykřikl štěstím.
"Já tebe také, Miroku. A strašně, strašně moc." Políbila ho na čelo. Miroku nabral trochu vody do dlaně a nalil jí vodu na rameno. Hladově sledoval, jak se voda třpytila na její kůži a pomaličku stékala zpět do masa vody. S každým jeho dotykem se Sango stále více třásla. Přejela mu rukou po rtech. Miroku si ji k sobě přivinul a slastně vydechl.

Všude sněží jen tady ne!!!

18. února 2009 v 13:01 | Svip |  Já a zase já
kchchchch...
vztekám se!!!jak Ina,tak Kristýnka mi oznámily,že tam mají sníh.já vyhlédnu z okna a...ale jo,vidím asi tak 5cm na trávě u stromků bo na týntrávě mezi silnicema,ale stejně...já chci sníh!!!úplně miluju,když vyjdu ven a cestou na tramvaj na mě padá sníh...je to ten nejkouzelnější okamžik tady v Praze (no dobře,teď asi nevyjdu,ale co...)...chňá



Marodííííííííííííííííííím

17. února 2009 v 20:34 | Svip |  Já a zase já
echu echu echu
ne dobře,tak strašný to zase nejni,ale...

konečně je to tady!!!ačkoliv se v naší třídě vyskytla hromadná nákaza a 16 lidí ze 32 bylo nemocnejch,já stále odolávala.moje sestra byla neustále nemocná,ale já furt nic.a teď,když je zdravá,tak onemocním!!!kchhh...ale ze všeho nejvíc mě dostává ten fakt,že JÁ,kerá měla zvýšenou teplotu naposledy na prvním stupni,tak že já mám TEPLOTU!!!no dobře,mno.je to sice JEN 37,3 což vlastně NIC NENI,ale máma prohlásila,že zejtra pomažu k doktorce (fňuk)
takže...řekla bych,že v naší třídě se vyskytl alespoň jeden šlověk,který prohlásil,že se ulívám z chemie (nebylo by to poprvé,co bych to zaslechla),ale tak tomu nejni.mám kašel (slyšíte jak kašlu???umírám!!!),k tomu rýmu (já fakt umřu!!!to je smrtelná nemoc!!!) a ještě k tomu mě BOLÍ V KRKU (moje tělo se rozpadá,no vidíte to???)
ne,dobře,takhle nevyvádím,jsem normální
mamka by mě s tím byla poslala do školy,kdyby se neblížily jarňáky.jelikož mám odjet na hory,tak chce,abych byla zdravá a nechala mě doma,za což jsem jí vděčná

a že mi hrabe???jo,to je fakt.stala jsem se závislá na čaji - na tom by nebylo nic nenormálního,kdybych si o něj vtipně nespálila jazyk!!!to víte,připravím si horkej čaj (kupodivu se ani neopařím,když ho nesu do pokojíčku) a po nějaké době se chci napít,ale co to???ono to pálí!!! (ty jo,mně fakt hrabe)
a našla jsem pár důvodů,jak se pozná,že jsem nemocná:

1) DOBROVOLNĚ piju čaj
2) DOBROVOLNĚ uklízím
3) sedím s šátkem na krku a láduju se prášky
4) záhadně mizí papírové kapesníky, aby se pak ještě záhadněji objevily v koši
5) nemám ani radost, že sestra netráví své dny doma

už je to se mnou špatný... :D:D:D



Pátek 13.

15. února 2009 v 0:29 | Svip |  Já a zase já
maličko to mám přeházené.nejdřív jsem měla dát ten pátek,ne???no to je jedno.každopádně pátek by se dal nazvad dnem-kdy-jsem-oficiálně-poprvé-viděla-Siriuse
resp.já si myslela,že ho vidím,už dřív,ale v pátek mě Nicky vyvedla z omylu a oznámila mi,že to byla VENUŠE!!!mno nic,mně je to jedno.ať to bylo co to bylo,konečně jsem zjistila,kde je Orion,konečně jsem viděla Siriuse a konečně vím,kde se nachází souhvězdí,které mi tvarem velice připomíná medvědici.je právě v Orionu,resp. Orion je jakoby "zadní tlapa" :D:D:D

Ten,jehož jméno nesmíme vyslovit

15. února 2009 v 0:22 | Svip |  Já a zase já
včera,tedy 14.2. jsem vstávala někdy kolem 11.45,ne,dobře,možná dřív.ale tak jsem si šla do kuchyně a tam mamka s jejím přítelem a mamka:"No dobré poledne." já:"Dobré ráno." máma:"Co jsi to řekla?" já:"Nic." máma:"Dnes má svátek ten,jehož jméno nesmíme vyslovit." docela s ní souhlasím.Svatý Valentýn-svátek zamilovaných.přijde mi to jako stupidita.pro zamilované je každý den,když je s tím,koho miluje,svátkem,ne???tedy alespoň pro mne jo.ale tak já to beru trochu jinak než ostatní,že jo.mno to nevadí.ale tak shrnu včerejší den-
1) vstala jsem,najedla se a začala přebírat knížky.konečně se v nich vyznám
2) přebrala jsem věci na skříňce u postele a vystavila si tam fotky
3) poličku se soškami draků a dalšími mystickými věcmi jsem taky přebrala,utřela prach a vyskládala si to k hlavě
4) šly jsme s mamkou,tetou,AniQue a mnoho dalšími na bowling.byly tři dráhy,na té naší jsme byly mamka,teta,Tereza (8),já a AniQue (která to prý hrála poprvé v životě,ale šlo jí to!!!) a já dvakrát vyhrála (jsem čučela jak něco) a to třetí se nedohrálo,ale tu bych nevyhrála,páč jsem byla skoro furt nejhorší :D:D:D
mno a teď tu sedím,poslouchám soundtrack k Underworldu a přemýšlím co dál.asi se půjdu zahrabat a bude mi fajne...

Underworld

10. února 2009 v 21:20 | Svip |  Underworld
Temnými ulicemi Maďarska se po nocích prochází krásná dívka v černém. Na první pohled Selene budí dojem osamělé dívky, ovšem na ten druhý...

Selene je upíří bojovnice, která chrání svůj klan. Stopuje a zabíjí lycany (vlkodlaky), stejně jako oni stopují a zabíjejí upíry, obzvláště pak Smrtonoše, mezi něž patří i Selene. Příběh začíná, když Selene, Rigel a Nathaniel číhají na Lycany, ovšem ti se nezdají a v metru plném lidé na ně zaútočí. Rigel nepřežije, Nathaniel zůstane v tunelech. Selene vše vypoví svému vůdci, Kravenovi, avšak Kraven není bojovník a tak nad tím "mávne rukou". Důvod toho je, že Kraven ve skutečnosti nezabil vůdce Lycanů Luciana, jak se tvrdí, ale společně se dohodli.
Selene je pobouřená, vydá se za člověkem, po němž Lycani šli. Tak se setkala s Michaelem Corvinem, unesla ho, avšak Michael není tak čistý, jak se zdá. Lucian ho pokousal.
Selene probouzí svého adoptivního otce Viktora, "nejstaršího" a nejsilnějšího ze Starších upírů. Viktor ale nereaguje podle jejích představ a ani Kraven není nadšený z jejích činů. Tok událostí se zrychlí, když Lycani zabijí Amélii, členku Rady Starších.
Michael je unesen Lycany, Selene a Viktor na ně pořádají hon. Selene podlehne svým citům a zachraňuje Michaela. Viktor je však proti míšení druhů. Jelikož je Michael postřelen a umírá, Selene ho pokouše a udělá z něj křížence. Naopak Selene se od Kravena dozvídá hrůzné tajemství o své minulosti...


Jsem happy a to totálně

6. února 2009 v 17:44 | Svip |  Já a zase já
Svipucha se zase hlásí :D:D:D takže z malý maturity mám trojku a jsem děsně happy,taže když vyhlídnete z okna,uvidíte mě lítat na nebi ;) jinak za chvíli jdeme s mamkou do kina a už se těším.třeba budou ukázky na Underworld 3 (brala bych) na kterej nejspíš zítra půjdu znova.bych šla ještě potřetí :D:D:D jo a dneska jsme psali test z matiky a pokud to mám dobře,tak mám tři příklady ze čtyř dobře :)

Malá maturita je za mnou a jak to bude s dalším dílem

5. února 2009 v 19:03 | Svip |  Já a zase já
tak tedy...malou maturitu z aj jsem už napsala včera,ale nevěděla jsem,co bych sem měla napsat.to tedy nevím ani teď,ale co.zítra se nejspíš dozvím výsledek...bojim bojim...
a co se týče dalšího dílu Inuyashy,bohužel tento týden nebude.Jun nemá v provozu pc a bez ní to psát nemůžu,takže buďte trpěliví a SNAD ho příští týden opravdu bude mít v pořádku ;) jinak,jsem ráda,že to čtete :) tak já se jdu zase zabrat do písniček,mějte se
Svip

Hrabe mi,mám všeho po krk a jdu se zahrabat

3. února 2009 v 21:25 | Svip |  Já a zase já
výborně,přesně na tohle jsem čekala.moje milované icq 5,1 mi dneska vypovědělo službu!!!grrrrrr!!!zejtra ho zase zkusim nahodit a DOUFÁM,že pofachčí.páč qip a já to nejde dohromady.navíc...
zítra mě čeká srovnávací písemka z aj,nebo-li MALÁ MATURITA!!!a na mě teď doléhá šílenství.k tomu všemu mi kraví net a moje psychika začíná být...hm...začínám magořit!!!ať už je to za mnou!!!jdu se zahrabat,bááááááááááááj

se "sestřičkou" jsme se shodly,která je která.ona je ten anděl a já jsem její stín...muhahahaha

Kapitola 12. - Návrat neposkvrněného

1. února 2009 v 23:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 12. - Návrat neposkvrněného



Inuyasha si lehl do postele v ložnici. Satsuki nenašel, což ho mrzelo - chtěl jsi s ní promluvit. Jelikož už bylo dost pozdě, Satsuki si myslela, že už všichni spí. Šla tedy Inuyashu zkontrolovat, jestli mu něco nechybí. Přeci jen byl zraněný a to ji trápilo. Inuyasha sfoukl svíčku, zavřel oči a okamžitě usnul. Ruku si instinktivně položil na ránu. Dělal to pokaždé, když byl zraněný, aby nepřítel hned nepoznal, že není v plné síle. Satsuki tiše jako myška vklouzla do jeho pokoje. V ruce měla jednu jedinou zapálenou svíčku, avšak zakrývala plamen, aby nezhasl. Byla oblečena v bílém nočním kimonu, a jelikož šla úplně potichu, leckdo by si ji mohl splést s duchem. ,Spí, to je dobře,' řekla si v duchu, když viděla Inuyashu. Ale nejdůležitější pro ni bylo to, že byl sám. Polodémon se přetočil na záda, tiše zamlaskal a spal dál. Satsuki opatrně odložila svíčku a pomalu odtáhla Inuyashovi ruku z rány. Soucitně sykla. ,Rána sice není hluboká, ale musí ho to strašně bolet. Je statečný a silný, ale stejně se divím, že dokázal usnout,' pomyslela si. Inuyasha se mírně zamračil a ruku si dal zpátky na ránu. Satsuki znovu uchopila jeho dlaň do své a odtáhla ji z rány. Inuyasha se jí vytrhl a chytl se svého kimona. Satsuki měla chuť to vzdát a odejít. Když se však zadívala do jeho nádherné tváře, věděla, že neodejde. Klekla si na postel vedle něj a znovu se pokusila mu odtáhnout ruku, aby mu mohla ránu vyčistit. Když ji odtáhla, už to Inuyashu probudilo. Nechal však oči zavřené. Cítil, jak mu někdo odkrývá kimono, tak vyskočil na nohy a tasil Tessaigu. Překvapilo ho, že vidí Satsuki. Satsuki málem spadla z postele, ale jen tak tak se udržela.
"M-moc se o-omlouvám, můj pane. Ne-nechtěla jsem V-vás probudit. Chtě-chtěla jsem V-vám jen vy-vyčistit tu ránu, co máte na rameni," vykoktala. Neodvažovala se mu pohlédnout do očí.
"S-Satsuki…" zašeptal. Schoval Tessaigu do pochvy a klekl si k ní. "Moc se omlouvám, nevěděl jsem, že jsi to ty. Jsi v pořádku? Nevyděsil jsem tě tak moc?" Vzal její tvář do dlaní a zahleděl se jí do očí. Satsuki zčervenala a odvrátila pohled.
"Asi bych měla jít. Nemám tu co dělat. Ještě jednou se moc omlouvám." Chtěla vstát, ale nedovolil jí to. Jemně ji chytl za ruku.
"Satsuki, prosím, nechoď ještě! Sháněl jsem tě až doteď a jsem rád, že tě ještě dneska vidím. Mohli bychom si promluvit?" Satsuki vytřeštila oči a nejistě koukala na jejich ruce. Poté lehce přikývla. Inuyasha ji pobídl pohodlí na posteli a sedl si vedle ní.
"Nevím, jak začít. Jak sem přišel ten démon, tak předtím jsme si povídali, jistě si pamatuješ, že?"
"Jak bych mohla zapomenout?" Odvážila se mu pohlédnout do očí, ihned však znovu sklopila pohled, poněvadž se jí nahrnula krev do obličeje.
"Tak...jak jsem tě políbil...nejdřív jsem to bral jako chybu, ale nyní...mám pocit, že to bylo správné. Nejsem si jistý, jestli cítíš to samé, proto bych byl rád, kdybys mi to řekla," poprosil ji a stiskl její ruce trochu pevněji. Satsuki se v očích zatřpytily slzy, protože se však dívala do země, Inuyasha o nich nevěděl.
"Není to správné. Vaše přítelkyně je tady a já…" zakroutila hlavou.
"Moje přítelkyně?" podivil se. Potom mu docvaklo, koho myslí. "Ach tak! Satsuki, Ta dívka, Kagome, není moje dívka. Jen kamarádka." Satsuki zvedla hlavu a podívala se mu do očí.
"Ale ona by jistě chtěla být víc než jen to."
"Vtom případě má smůlu. Měl jsem ji moc rád, ale zlomila mi srdce a má někoho jiného. Nechci být znovu zrazen láskou, jak se mi to stalo už dvakrát." Přiblížil se k ní. "Satsuki, neznáme se tak dlouho, jak bych si přál, ale pokud jsi po své babičce, což myslím, že jsi, tak jsi ta nejkrásnější a nejroztomilejší dívka pod Sluncem," zašeptal roztouženě. Satsuki znovu sklopila pohled, tentokrát se však jen snažila skrýt rozpaky.
"Pokud nechcete být zrazen láskou, co tedy čekáte ode mě?"
"Ty taková nejsi. Jsi jiná, než ostatní - lepší. Ale pochopil bych, že nechceš nic mít s polodémon jako jsem já."
"Ale tak to není!" vyhrkla. Pohlédla mu do očí a ztratila se v nich. Stejně tak Inuyasha v jejích. Přisunul se blíž a pohladil ji po tváři.
"Miluji tě, Satsuki!" zašeptal, než ji políbil. Satsuki se nezmohla vůbec na nic. Měla v sobě zmatek. Inuyasha ji něčím přitahoval, avšak věděla, že ho téměř nezná. Přesto ho však neodstrčila. Inuyasha se však odtáhl.
"Moc se omlouvám. Ani jsem tě nenechal nic říct…" sklopil svá psí ouška a čekal. Satsuki nevěděla, co má dělat. Jedna její část toužila utéct co nejdál, zavřít se a všechno si nechat projít hlavou. Byla tu však i druhá část. A ta jí velela zůstat.
"Já...nevím, co je to láska," řekla po chvíli ticha, "Nikdy jsem ji necítila. Říkáte, že mě milujete, ale jak to poznáte?" zeptala se. Inuyasha se usmál.
"Když na tebe pomyslím nebo tě vidím, srdce mi začne bušit na poplach, cítím mravenčení po celém břiše, při vyslovení tvého jména cítím jakoby poletující motýly v břiše, je mi horko a mám chuť tě schovat do tvé náruče a líbat tě do vlasů a na čelo…" Pohladil ji po tváři.
"Ale...vždyť jsme se dnes teprve seznámili. Víte jistě, že Vaše city patří mně a ne mé babičce?"
"Pokud vím, tvá babička byla mou nejlepší kamarádkou, ale někoho má a kdybych ji miloval, miloval bych ji celou dobu a nevzpomenul bych si na ni až dnes. Skutečně miluji jen tebe. Pokud ovšem ty necítíš totéž, nechci tě do ničeho nutit, jen mi to řekni a já to všechno hodím za hlavu."
"Já nevím, co cítím. Něco mi říká, že chci být s vámi, ale něco mi zase velí být na pozoru." Satsuki se podívala z okna. Ve skle viděla odraz svých očí a v nich...jakoby zahlédla… ,Ne, to přeci není možné!' pomyslela si. Polodémon sklopil pohled.
"Prosím, nevykej mi. Jsem Inuyasha. A pokud jde o tamto, chápu tě. Pokud chceš čas nebo už ses rozhodla, řekni mi to! Já ti čas dám, ale musím vědět, že ho chceš…" Zahleděl se na ni. Satsuki přikývla. Opřela se o něj a schoulila se mu do náruče.
"Já...totiž...chtěla bych být s tebou, ale…" pohlédla mu do očí. "Slíbíš mi, že na mne nebudeš nijak spěchat?"
"Slibuji, nebudu na tebe spěchat s ničím, a když něco nebudeš chtít, neudělám to. Slibuji ti to, lásko," šeptl a prohrábl její krásné dlouhé vlasy. Vtiskl jí do nich polibek. Satsuki se na něj usmála.
"Děkuji. Dovolíš mi ošetřit tvou ránu?" Inuyasha pozvedl obočí.
"Proč? Jakou? Jo, tuhle. Nemusíš. Já se zotavuji rychle, zítra už bude pryč." Odkryl si kimono z hrudi a ukázal jí skoro zacelenou ránu.
"To nevadí. Chtěla bych ti ji ošetřit." Polodémon tedy kývl a nechal ji. Satsuki ho donutila lehnout si a natáhla se pro nějakou směs bylinek, kterou si přinesla. Po pár minutách to měla hotové. Inuyasha byl už v polospánku, ale Satsuki se povedlo usnout, tak ji vzal do náruče, přenesl ji k sobě a schoval si ji do náruče. Satsuki se k němu ze spánku přitulila a usmála se.
…………………………………………………………………………………………………...
Satsuki se zavrtěla a otevřela oči. Ležela v Inuyashově náruči, proto jí bylo takové horko. Políbila ho na rty a posadila se. Inuyasha spal jako zabitý, avšak polibek ucítil. Satsuki se usmála, vstala a zavázala si povolené kimono. Polodémon pootevřel oči a chňapl ji za ruku.
"Kampak, lásko?" Usmál se na ni.
"Do kuchyně." Políbila ho na čelo. "Probudila jsem tě?"
"Kdepak. A i kdyby jo, tak překrásný budíček jsem ještě neměl," zašeptal a stáhl si ji do náruče. Satsuki zčervenala.
"Neumíš lhát." Opřela se o něj.
"Aspoň víš, že to je pravda." Jemně jí prohrábl dlouhé tmavé vlasy.
"Pustíš mě? Půjdu ti udělat snídani." Usmála se na něj.
"Kdepak, lásko! Nejsi žádná moje služka, proto budeš tady se mnou v postýlce." Mrkl na ni.
"Ale já to nechci udělat, protože bych byla služka, ale proto, že chci. Prosím, prosím, Inu!" Upřela na něj prosebný pohled. Stříbrovlasý polodémon ji však nepustil.
"Máš hlad?" Satsuki zakroutila hlavou.
"To ne, ale chtěla jsem udělat snídani tobě."
"Ale já hlad nemám, takže nemáš důvod nikam chodit. Pokud ale máš vysloveně něco proti tomu být se mnou ve vyhřátých peřinách, pustím tě."
"Co bych proti tomu měla mít? Já jen…nejsem na tohle zvyklá," zamumlala a skousla si spodní ret. Inuyasha kývl.
"Chápu tě." Pustil ji a sedl si.
"Ale…" Satsuki ho zezadu objala kolem pasu a políbila ho na krk. Mladík se pousmál, vzal ji kolem pasu a roztočil se s ní.
"Inu? Šel bys se mnou navštívit mou matku?" zeptala se tiše. Inuyasha se s ní přestal točit a postavil ji na zem.
"Tvou matku? Kam? Kde? Kdo? Co? Jak?"
"Mou matku. My dva, protože jsem už za ní dlouho nebyla. A kam? Na hřbitov." Inuyasha na ni smutně pohlédl a prohrábl jí vlasy. Vtiskl jí na čelo polibek.
"Promiň, nevěděl jsem," nedořekl. Satsuki ho pohladila po tváři.
"Neomlouvej se! Nevěděl jsi to." Usmála se na něj. "Já si na ni stejně nepamatuji. Zemřela, když jsem se narodila."
"Kdy za ní chceš jít? Teď?" Satsuki se zamyslela.
"Jak budeš chtít ty."
"No mně je to celkem jedno. Pokud za ní chceš jít teď, můžeme. I když nečekal jsem, že mě budeš chtít představit tak brzo," zkusil zažertovat a usmál se. Satsuki ho chytila za ruku.
"Víš, Inuyasho...něco bys měl vědět," řekla tiše a sklopila pohled. Polodémon naklonil hlavu na stranu, zakmital oušky a sedl si s ní na postel.
"Povídej!" Satsuki mu pohlédla do očí.
"Moje maminka...má hrob vedle té tvojí." Inuyasha zamrkal.
"Já čekal něco závažnějšího. Aspoň můžou pokecat," pokusil se znovu zažertovat. Satsuki si viditelně oddychla.
"Jsi báječný, víš o tom?"
"Proč? Jakou jsi čekala mou reakci?" otázal se.
"Nevím. Asi že se zvedneš a půjdeš někam...jinam. Nebo že se naštveš a odejdeš...prostě jsem čekala, že se naštveš, že o ní mluvím." Políbila ho na rty a usmála se.
"Mně nevadí, že o ní mluvíš. Stejně jsem ji moc neznal, ani nevím, že používala magii. Znáš ji snad lépe než já a to's ji neviděla." Pousmál se a stiskl ji v náruči.
"Aha. Nevím, v tu dobu jsem ještě nebyla. Znám ji jen z vyprávění mé babičky." Satsuki mu pohlédla do tváře. Zamyslela se. Polodémon pozvedl obočí.
"Co si mě tak prohlížíš?" zeptal se tiše.
"Nikdy jsem neviděla někoho s tak nádhernou a dokonalou tváří." Inuyasha se kolem začal rozhlížet.
"Kolik nás tu je?"
"Jen ty a já. Proč se ptáš?"
"Jo aha, chápu. Máš pravdu, jsi skutečně překrásná."
"Ale já mluvím o tobě," rozesmála se.
"O mně? To je hloupost. Já nemám nádhernou a dokonalou tvář. To ty." Přejel jí nosem po tváři a políbil ji na čelo.
"Ale nene. Mám oči." Objala ho kolem krku a šťastně se na něj usmála.
"Já vidím, že máš oči. Dvě malé mandličky s rozkošnými jiskřičkami."
"A ty tvoje jsou jako...jako...trochu mi připomínají Slunce."
"Slunce? Jsou sice jantarové, ale to bys mě měla vidět jako člověka…"
"Jako člověka?" zeptala se nechápavě. Polodémon se zarazil.
"Jsem polodémon, to víš, ne?"
"Ano. Vím."
"Mám období, kdy se proměním v člověka. Možná to jednou uvidíš," vysvětlil a usmál se.
"Aha. Snad ano." Políbila ho do vlasů. "Věříš mi, že jsem nikdy nebyla šťastnější?" Inuyasha se usmál a políbil ji do vlasů.

Nastala noc. Sango seděla na balkóně a přemýšlela. Nemohla spát, na to měla až příliš zaměstnanou mysl. Protáhla se tedy a zvedla se. Vydala se na průzkum domu. Jelikož věděla, že tohle patro je obydlené, vydala se na půdu. Ta ji učarovala. Bylo tam plno starožitných věcí, ale i dalších zvláštností. Sango však přitahovala kniha, která stála na stojanu a na niž dopadal z okna paprsek měsíce. Zvědavě ji otevřela. Sango ji opatrně vzala, kniha byla těžká a stářím zašlá. Mohla mít tisíc stran, ale klidně i víc. Sango si s ní tedy sedla. Přejela prsty po vyrytém symbolu na předním obalu knihy. Někde už ho viděla, ale nevěděla kde. Zvědavost ji přemohla a otevřela knihu. Byla psaná elegantním rukopisem, na každém druhém písmeni byla ještě elegantnější klička. Sango otáčela stránky fascinovaná tím, co viděla. Byla asi v polovině knihy, když narazila na zvláštní dvojstranu. Byla na ní vyobrazená krásná dívka s vlasy po pás. Obklopovala ji modrá záře a dívka k Sango vztahovala ruce. Pod obrázkem byl nějaký text. Sango ho zvědavě přečetla.

"Máš-li čisté srdce
Uchop záři svíce
Ulož ji do nitra svého
Zachraň neposkvrněného"

"Co to znamená?" nechápala Sango. Obrátila na další stránku. Atmosféra kolem se však změnila. Sango zvedla hlavu a přidušeně vyjekla. Před ní se objevila krásná lidská princezna. Tmavé vlasy jí spadaly pod pás a čokoládové oči se vpíjely do těch jejích.
"Kdopak jsi?" Hlas se rozezvonil celou půdou a démonobijce to naplňovalo příjemným pocitem.
"Sango," řekla jako omámená, "A Vy?" Bylo jí jasné, že žena má mnohem vyšší postavení. Měla pocit, že před ní stojí anděl. Anděl bez křídel.
"Izayo," zašeptala a usmála se. "Sango, cítím z tebe někoho, koho moc dobře znám a miluji…" Sango se stáhla.
"Pokud mluvíte o Mirokovi…" začala a přejela ji pohledem, "tak Vás upozorňuji, že za naši lásku budu bojovat!" Izayo se zasmála.
"Kdepak, Sango! Miroka na mysli nemám. Vím, jaký je mezi Vámi vztah a nechci se mezi Vás plést. Měla jsem muže, kterého jsem moc milovala a stále miluji. A ten, koho z tebe cítím, je Inuyasha. Jsem jeho matka." Sango otevřela pusu, ale uvědomila si, že je to neslušné, tak ji zase zavřela.
"Jeho matka? A-ale...jediné, co o Vás říkal je, že jste...mrtvá."
"A teď jsem živá?" zasmála se, "Přivolala jsi mě. Tou básní v mém deníku. Musím říct, že jsi moc zvědavá, což by se ti jednou nemuselo vyplatit." Sango ihned zčervenala.
"Moc se omlouvám." Princezna se usmála.
"Neomlouvej se! Kdepak je můj chlapeček?"
"Myslím, že spí. Je už docela pozdě a za poslední týden toho moc nenaspal."
"Ano, vím, i jako malý kluk spal málo. Nemám moc času, tak snad nebude vadit, když se tu porozhlédnu." Rozhlédla se kolem sebe.
"Je to přeci Váš dům." Sango se jí uklonila. Tmavovláska pohodila vlasy.
"Neklaň se mi, prosím! Vždyť jsem ve stejném postavení jako ty. Možná ještě níž."
"Jste přeci princezna!" vyhrkla Sango překvapeně.
"To ano, ale proč? Jen proto, že mí rodiče byli královského rodu, ale já nejsem hodna se princeznou nazývat. V životě jsem nic nedokázala. Ani v době, kdy mi zemřel manžel a narodil se mi Inuyasha. Nikdy neměl šanci svého otce vidět...a byla to moje vina." Princezně steklo několik slz.
"Nic jste nedokázala? Asi to ode mne bude znít nevhodně, ale dokázala jste mnohem víc, než si myslíte. Přivedla jste na svět toho nejbáječnějšího," zarazila se, "muže, jakého znám. Inuyasha je opravdu skvělý. Můžete se na něj kdykoliv spolehnout, občas sice bývá náladový a urážlivý...skoro pořád, ale udělal by cokoliv, jen aby pomohl svým přátelům. A tuhle vlastnost nemá každý." Izayo si setřela slzy a pousmála se.
"Skutečně se tak chová? Odmalička byl tvrdohlavý a statečný, ale nikdy jsem netušila, že bude pomáhat lidem, když jím všichni opovrhovali. Musí už být starý, že? Uplynulo asi šedesát let…"
"Je mu sedmnáct. Víte, chtěl ukrást klenot čtyř duší, Shikon no Tama, ale zamiloval se do ženy, která jej hlídala. Do Kikyo. Vmísil se však mezi ně polodémon Naraku a poštval je proti sobě. Kikyo tedy Inuyashu přišpendlila uspávacím šípem ke stromu. Z tohoto zajetí jej dostala Kikyina reinkarnace Kagome a ona také nechtěně zničila Shikon no Tama. A tak začala jejich pouť. Postupně se k nim přidal liščí démonek Shippo, mnich Miroku a nakonec já a má kočičí démonka Kirara. Už nějakou dobu takhle putujeme a snažíme se najít všechny kousky Shikonu no Tama. Bohužel však naše cesta není snadná. Neustále musíme bojovat s nějakými démony, Narakem anebo Inuyashovým bratrem Sesshoumarem, který…" nedořekla.
"Který? Jak spolu vycházejí?" otázala se Izayo, kterou Sangino vyprávění zaujalo.
"Nenávist je slabé slovo," řekla Sango nejistě. Tmavovláska sklopila oči.
"Kdyby nezemřel Inu no Taisho, vycházeli by spolu."
"To nikdo neví. Nevíme, proč se nenávidí. A Sesshoumaru nám to nepoví." Izayo si tiše povzdechla.
"Tak tedy...pokud to nebude vadit, podívám se za svým synem. I když to asi pro něj bude šok…"
"Doufám, že se ještě uvidíme, princezno."
"Také doufám. A děkuji Ti Sango, že's mě sem, i když nevědomky, povolala." Usmála se a vydala se dolů.
"To asi ano." Sango se vydala do postele.

Kapitola 11. - Souboj s démonem

1. února 2009 v 20:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 11. - Souboj s démonem



Na dveře Inuyashova pokoje někdo nesměle zaklepal.
"Dále!" ozval se mladý polodémon a zahleděl se na dveře. Dovnitř nesměle vešla Satsuki. Uklonila se Inuyashovi a pohlédla mu do očí.
"Přišla jsem Vám jen říct, že za chvíli tu bude ten démon. Obvykle touto dobou přichází." Inuyasha přikývl a postavil se. Přišel k ní a jemně ji chytl za bradu.
"Díky Satsuki. Víš o tom, že jsi stejně krásná, jako byla tvoje babička?" Usmál se. Satsuki se začervenala.
"Všichni ve vesnici mi to říkají," řekla nesměle a nejistě mu pohlédla do očí. Toužila udělat jednu věc, věděla však, že by se na ni rozhněval. Polodémon se usmál.
"Také to je pravda. Obě jste stejně překrásné." Pustil její bradu a poupravil si Tessaigu. "Tak můžeme jít. Pro tvoje bezpečí raději zůstaň tady, démon bude poražen hned." Satsuki se rozhodla - teď, nebo nikdy.
"Já…" Chytila ho za kimono na hrudi a rozplakala se. "Moc Vás prosím, buďte opatrný!" Inuyasha zrudl.
"S-Satsuki?" zeptal se nejistě. Potom vše hodil za hlavu a objal ji. "Prosím, neplač! Nemám rád dívčí slzy. Obzvlášť, když je ta dívka tak nádherná," zašeptal. Odtáhl ji od sebe a setřel jí slzy. "Neboj se, budu v pořádku. Není to poprvé, co bojuji. Ale ty tu zůstaň, ano?" Satsuki přikývla a setřela si slzy.
"Omlouvám se." Podívala se mu do očí a postavila se na špičky. A udělala něco, za co věděla, že ji potrestá. Dotkla se jeho oušek. Inuyasha pozvedl obočí a potom zavřel oči. ,Jindy to nenávidím, ale od ní...je to příjemné...až moc příjemné…' Otevřel oči a usmál se na ni.
"Co na těch uších vidíš?" Satsuki si to uvědomila a odskočila.
"M-moc se o-omlouvám. Já...já...já nechtěla...totiž, já jen…" koktala. Jen se usmál, přistoupil k ní a přiložil jí prst na ústa.
"Neomlouvej se! Nejsi první, koho zajímají moje uši." Pohladil ji po tváři. Zvenku zaslechl zděšené výkřiky vesničanů. "Zůstaň tu!" vyhrkl, vlepil jí letmý, avšak velice vášnivý polibek a vyběhl z pokoje. Satsuki zůstala zkoprněle stát. Svými prsty se dotkla rtů a červená až za ušima se za ním ohlédla.
"Když mě políbil, znamená to, že se mnou chce zůstat?" ptala se sama sebe zmateně.
Inuyasha vyběhl z domu a až teď si uvědomil, co udělal. Zčervenal, ale hned to hodil za hlavu, protože se objevil démon. Sango už byla připravená a teď se objevila po jeho boku.
"Připraven?" Přikývl.
"Kde je Miroku?"
"Už běží!" Sango ukázala na druhý konec vesnice. Miroku se objevil vedle nich.
"Omlouvám se za zpoždění!" Usmál se. Inuyasha si povzdechl.
"To už jsi zase sháněl sukni?" Sango sevřela ruce v pěst a naběhla jí žíla na spánku.
"Ne! Já si potřeboval odskočit!" bránil se. Přešel k Sango. "Lásko, nikdy bych tě nepodvedl," zašeptal. Sango se na něj trochu nejistě podívala.
"To vyřešíme potom, ano?" Mnich přikývl, políbil ji na čelo a postavil se vedle Inuyashi z druhé strany.
"Pokud se tu míníte hádat nebo naopak cukrovat, tak toho démona vyřeším sám!" vyhrkl stříbrovlasý polodémon. Sango na něj zavrčela.
"Stejně nám z něj nechceš nechat ani stehýnko, tak nechápu, co řešíš!"
"Copak ho budu jíst?!"
"Byla by z něj hostina pro celou vesnici a ještě by zbylo."
"No fuj! Tak to ale beze mě!" Ozvala se rána a pár stromečků už bylo na zemi. Sango se podívala na démona a oči se jí rozšířily hrůzou. Inuyasha se zašklebil.
"Tak takhle odporného démona jsem ještě neviděl!"
"V tom s tebou naprosto souhlasím," přitakala.
"Inuyasho!" ozvalo se z lesa. Inuyasha se překvapeně otočil. Vytřeštil oči. Miroku se poškrábal na hlavě.
"Kdo to je? Nejsou to Kaede a Kagome? Kdo jsou tamti tři?"
"Jdou v docela nevhodnou chvíli!" prohlásila Sango.
"Kagome! Zůstaňte tam!" zařval na ně.
"Inuyasho!" zavolala na něj Kagome, "Pokud tě ten démon zabije, už ti to nebudu moci říct, takže, OMLOUVÁM SE TI!" Polodémon na ni vytřeštil oči. Démon je viděl, tak se zaměřil na Kagome a ostatní. Hmátl po nich pařátem. Inuyasha se vrhl do rány.
"Inuyasho, ne!" zaječela Kagome. Bylo však již pozdě. Démon sice Inuyashu minul, zasáhl však Soutu. Inuyasha zaklel a pustil se s démonem do boje.
"Miroku, odveď ho dovnitř!" Miroku kývl a rozeběhl se pro Soutu. Vzal i ostatní a spolu se Sango běželi dovnitř. Sango viděla, že na ně jde útok, tak využila svůj bumerang.
"Hiraikotsu!" Bumerang démon zasáhl, ale svezl se po jeho kůži, aniž by ji poškodil.
"Ksakru!" zaklel Inuyasha znovu, "co to je za démona?!" Shippo mu skočil na rameno.
"Má nějakou odolnou kůži!" Démon se na Inuyashu pohrdavě podíval.
"Polodémon!" zařval. Inuyasha se uchechtl.
"Co je démone?! Chceš zemřít? Tady to máš! Kaze no Kizu!" vykřikl a ohnal se po něm Tessaigou. Démon se rozesmál.
"Myslíš si, že mě s tím svým směšným mečíkem ohrozíš?" zaútočil na Inuyashu. Inuyasha tomu nestačil uhnout, takže dostal zásah do ramene, kde mu seděl Shippo, takže on dostal plný zásah.
"Inuyasho, pozor!" ozval se výkřik Satsuki. Ta stála ve dveřích, ruce měla spojené, oči zavřené a něco říkala. Inuyasha viděl, že se démon otočil za jejím hlasem a vrhl se na ni. ,Ksakru!' Rozeběhl se k Satsuki a na poslední chvíli ji odstrčil. Satsuki upadla na zem a uhodila se do ramene. Nedbala však na to a znovu začala zaříkávat. Začala z ní vycházet žlutá záře. Inuyashu však zasáhl démonův pařát. Sykl. Polodémon se postavil před Satsuki.
"Satsuki, řekl jsem ti, ať tam zůstaneš!" vykřikl. Satsuki ho nevnímala. Záře sílila, až ji celou pohltila. Inuyasha se otočil, ale nic neviděl. Jako by bylo Slunce přímo u něj a oslepilo ho.

(pozn. Svip: Satsuki přišla k démonovi: "Prosím, pane démone."
"Co chceš?"
"Abyste zemřel!" Démon se na ni podíval a...zemřel.)

Satsuki zamumlala posledních pár slov, ukázala na démona a kolem něj vyšlehly plameny. Záře z ní se přenesla na něj, démon zařval, chytil se za hlavu a zemřel. Inuyasha si sedl na zadek. Hleděl na Satsuki jako tele na nová vrata. ,Taková moc. Kde ji vzala?' Satsuki se otočila na Inuyashu a vyjekla. Vrhla se k němu a padla vedle něj na kolena.
"Jste zraněný!"
"Nic to není, jen...kde jsi vzala takovou moc? Ty nejsi smrtelnice?" otázal se a přikryl si ránu kimonem. Satsuki se kousla do rtu.
"Naučila mě to babička. A ji to naučila paní Izayo," zamumlala.
"Moje matka? Ona...uměla magii?" Satsuki přikývla.
"Pojďte, pane! Vyčistím Vám to!" Vstala a podala mu ruku. Polodémon se na ni nevěřícně podíval.
"To nic není. Léčím se rychle. Musíme ošetřit Shippa a Soutu." Vzal lišáčka do náruče a běžel do domu, kde už ležel na lůžku Souta. U Soutovy postele stála vyděšená Kagome.
"Bráško, bráško!"
"Bude v pořádku, Kagome, má jen škrábanec," uklidnil ji Miroku a spolu s Kaede se pustil do ošetřování. Potom přišel na řadu Shippo. Kagome se ostavila ke stěně. Po tvářích jí tekly slzy.
"Je to jenom moje vina! Moje a ničí jiná!" Sango k ní přišla o objala ji.
"Kagome, uklidni se. Nic to není." Kagome se na ni nevěřícně podívala.
"Kagome, můžeš na chvilku?" otázal se Inuyasha, dívajíc se na Soutu. Kagome nejistě přikývla a vyšla za ním ven. Inuyasha ji venku opřel o stěnu a zahleděl se jí do očí.
"Proč ses vrátila? A jak se ti povedlo vzít s sebou i rodinu? Víš, jak je to tu nebezpečný?"
"Omlouvám se! Zachovala jsem se k tobě hrozně a chtěla jsem se ti za to omluvit. Hlavně když jsem měla ten sen…" rozplakala se. "Moc mě to mrzí, všechno mě to moc mrzí." Polodémon ji jemně objal.
"Neplakej!" zašeptal smutně, "Všechno bude dobré. Bratr se ti uzdraví a Shippo taky."
"Odpustíš mi?" zeptala se nešťastně.
"Co ti mám odpouštět? Nic jsi neudělala."
"Ublížila jsem ti. Řekla jsem ti hrozné věci. To sis nezasloužil."
"Nech to být!" zašeptal. Pohladil ji po vlasech a pousmál se. Kagome přikývla. Poté však nadskočila, protože za nimi se ozval třískot rozbíjeného nádobí. To Satsuki vypadla z ruky velká mísa plná ovoce.
"M-moc se omlouvám, pane! Hned to uklidím!" vyhrkla a začala sbírat ovoce. Po tvářích se jí koulely slzy. Inuyasha si k ní dřepl.
"Nech to být, Satsuki, ať se nepořežeš!" zašeptal a pomohl jí na nohy. "Já to potom udělám, běž dovnitř, ať nenastydneš, je zima." Setřel jí slzy. "A neplakej!" Satsuki se mu vytrhla a utekla pryč. Kagome povytáhla obočí.
"Ty ji znáš?" Polodémon sklopil ouška.
"Když byla její babička malá, hrávali jsme si tu. Spletl jsem si ji s ní."
"Aha." Kagome k němu přišla. Stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář. "Děkuji." Zrudl.
"Za co?"
"Za všechno." Chtěla ho políbit, ale ucukl. Zamrkal.
"C-co děláš?"
"Inuyasho, já...záleží mi na tobě. Moc mi na tobě záleží, ale tehdy…Hojo mě pozval do kina a já chtěla vědět, jaké to je být s někým normálním." Inuyasha se pousmál.
"Na tom není nic špatného. Buď s ním, pokud s ním jsi šťastná, já přece nemám právo ti do toho zasahovat." Pohladil ji po vlasech a šel dovnitř. Kagome šla za ním.
"Ale já chci být i s tebou. Neposlouchal jsi, když jsem říkala, že mi na tobě moc záleží? Jen...já vlastně ani nevím, co chci. Ale vím, že kdybych tě ztratila, moc by to bolelo."
"Mě nikdy neztratíš," šeptl. Podržel jí dveře, aby mohla vejít první. Kagome se na něj usmála.
"Co kdybychom se šli spolu projít? Mohl bys mi to tu ukázat."
"Teď by ses měla starat o bratra." Kagome sklopila pohled.
"Já vím. Ale jsou u něj mamka s dědou a akorát bych se jim tam pletla."
"Jsi potřebnější u něj. Měla bys za ním jít," řekl tiše a vešel za ní do místnosti. Rozhlédl se, jestli někde není Satsuki. Kagome otevřela pusu, ale pak pochopila.
"Tak já...jdu za ním. Najdeš mě u něj." a odešla. Polodémon kývl. Sesunul se po zdi a díval se z okna
,Kikyo, Kagome, Satsuki...co se to se mnou děje? Proč mám rád všechny tři? Proč?' Otočil hlavu a spatřil svou kamarádku z dětství. Stará Satsuki se na něj usmála a sedla si vedle něj.
"Dlouho jsme se neviděli, ale i přesto mám pocit, že to bylo naposledy včera."
"To já taky. Nejkrásnější vzpomínky jsou asi z léta u jezera. Tam jsme byli pečení vaření." Usmál se na ni. Přikývla.
"Vůbec ses nezměnil."
"Zato ty až moc. Uplynulo šedesát let a na tobě se to docela poznamenalo." Odkašlala si a přátelsky ho udeřila do boku.
"Stejně milý, jako dřív." Inuyasha se zašklebil.
"Dobře, omlouvám se. Jsi ta nejkrásnější dívka pod Sluncem. Sice jsem tě v mládí nikdy neviděl, jen jako škvrně, ale myslím, že k tvé vnučce nemáš daleko. Je překrásná."
"Ano, to je. Většina mužů má o ni zájem, ale ona ne a ne si někoho vybrat. Jakoby čekala na prince na bílém koni."
"Má hlavu v oblacích a je moc důvěřivá. Možná bys na ni měla dávat pozor, jinak naletí a zkazí si život. Ale věřím tomu, že si jednou najde někoho, kdo ji bude milovat celým srdcem. No a co ty, našla jsi svého prince?" Usmál se na ni. Jeho kamarádka se na něj podívala.
"Co myslíš?" Polodémon se plácl rukou do čela.
"Já jsem idiot!" Zasmál se. Přidala se k němu svým skřehotavým hlasem.
"A co ty? Vidím, že sis našel svou princeznu. Je moc hezká."
"Koho máš na mysli?"
"Tu dívku, která za tebou přišla. Má na sobě věru podivný oděv. Pokud vám to však vyhovuje…" Polodémon zrudl a vytřeštil oči.
"Kagome není moje dívka!"
"Záleží ti však na ní, nebo ne?"
"To ano, ale já…." Povzdechl si. "Ve skutečnosti mi moc záleží na třech dívkách, ale nevím, co mám dělat."
"Na třech? Teda Inuyasho, to bych do tebe neřekla!"
"Ono je to hodně složité. V sedmnácti letech jsem se dozvěděl o Shikonu no Tama, který hlídala kněžka jménem Kikyo. Zamiloval jsem se do ní, ale potom nás jeden polodémon proti sobě poštval. Ona mě uvěznila na 50 let na stromě a ji ten polodémon zabil. Osvobodila mě až Kagome, která je Kikyinou reinkarnací a Kikyo mezitím byla oživena. Nevím, co k jaké z nich mám cítit. Kikyo jsem miloval předtím, ale od té doby se změnila, Kagome jsem miloval donedávna, ale zlomila mi srdce…"
"A příběh té třetí?" zeptala se se zájmem. Tak napůl věděla, o koho se jedná. Inuyasha zčervenal a odvrátil pohled. "Myslím, že Satsuki se také líbíš. Jinak by pro tebe nenastavila krk." Inuyasha se začervenal ještě víc.
"Máš skutečně překrásnou vnučku," zašeptal.
"Ano, já vím. A pokud má stejný vkus, jako já, brzy…" nedořekla. Inuyasha zvedl zrak.
"Brzy? Brzy co?"
"Jaké brzy? Co bude brzy?"
"Ty jsi řekla: ,A pokud má stejný vkus jako já, brzy…' a nedořekla jsi to. Co jsi chtěla říct?"
"Nech to být." Inuyasha do ní jemně drkl.
"No tak povídej! Jsem jedno velké psí ucho!"
"Jo, to jsi." Satsuki mu za něj zatahala. Inuyasha si povzdechl.
"Nesnáším svoje uši. Každý mi na ně šmatá. Už vím, po kom tvoje vnučka je." Usmál se. Satsuki přikývla.
"Myslela jsem si to."
"Co?"
"Je pozdě, měla bych jít. Nemohl bys ji zkusit sehnat? Mám ještě moc práce."
"Jistě. I když myslím, že mě nebude chtít vidět." Odvrátil pohled.
"Opravdu si to myslíš?"
"Ano. Asi...jsem ji zranil."
"Co jsi jí udělal?" zeptala se obezřetně.
"Před tu bitvou...nevím, proč jsem to udělal, ale políbil jsem ji. Po té bitvě jsem utěšoval Kagome, protože plakala kvůli bratrovi a Satsuki nás viděla. Myslím, že si to špatně vyložila." Sklopil ouška a zahleděl se do země.
"Inuyasho, Inuyasho, tys tomu tedy dal!" zakroutila hlavou.
"Já vím. A nevím, co teď mám dělat. Nechat to být nebo se jí jít omluvit nevím za co, když teoreticky mezi námi nic není a s Kagome jsme nic nedělali…"
"Pokud jsi ale Satsuki políbil, měl by sis s ní promluvit a říct jí, proč jsi to udělal. Ale prosím tě, buď šetrný. Satsuki je moc nezkušená a strašně citlivá. Snadno bys jí mohl ublížit."
"Myslím, že už jsem to udělal. Ale neboj se, nechci jí ublížit. Už kvůli tobě ne." Zvedl se a vytáhl Satsuki na nohy.
"Chtěla bys mě mít v rodině, kdyby to vyšlo?" Zasmál se. Satsuki na něj zkoumavě pohlédla.
"A ty bys ji chtěl? Chtěl by ses pro ni vzdát všeho a být jen s ní?" zeptala se.
"Kdo by nechtěl někoho, jako je ona? Jen...můžu se na něco zeptat?"
"Jistě. Pokud bude v mých silách, odpovím ti."
"Satsuki umí magii. Ptal jsem se jí, jak se to naučila a řekla mi, že od tebe, ty od tvé matky a ona od Izayo. Jak víš, že má matka uměla magii a já to nevím?" Pohlédl jí do očí.
"Víš, Inuyasho, magii se učí jen ženy, alespoň v této vesnici. Proto ti to matka neřekla. Navíc magie je nevyzpytatelná a měla by se používat jen v opravdu nutných případech."
"Aha." Inuyasha se pousmál. "Tak já jdu. Pokud mě chceš v rodině, drž mi palce!" Odběhl. Satsuki si povzdychla. Chtěla ještě navštívit hrob své dcery, matky Satsuki, než půjde udělat své každodenní povinnosti.

Všechno nejlepší, Dájo

1. února 2009 v 18:45 | Svip |  Já a zase já
dneska má jedna z mých nejlepších kamarádek 16narozeniny (kch!!!).já ti tedy přeji všechno nejlepší,hodně štěstí,zdraví a tak dále,ale hlavně ti přeji,abyses nenechala nikým ovlivňovat a abys byla šťastná,protože si to zasloužíš.hm...to je asi tak všechno...

btw,Dája je ta hezčí,sympatičtější,milejší,hodnější,prostě skoro ve všem lepší než já...

Brečím,ale hrabe mi

1. února 2009 v 17:50 | Svip |  Já a zase já
mne,ok.v pátek jsem byla s kamarádkama v kině na Underworld: Rise of the Lycans.dokonalej film,ale o něm později.včera jsem si po dlouhé době pustila Underworld a Underworld: Evolution.jako pouštěla jsem si to někdy kolem půlnoci,takže jsem do čtyř čučela a pak ráno v 7:45 vstávala,abych stihla Xenu.no nejsem já magor???odpovím si sama: JSEM.
ale to není to,proč to sem píšu.docela se tu nudím,ale unavená nejsem,takže spát nejdu.a co mě nenapadlo???ano,správně,najela jsem na youtube,zadala Underworld:Rise of the Lycans part 1 a už jsem u třetí části.je to sice v aj s maďarskými titulky a dalo by se to popsat,jakože tam vidím černomodrobílý flek,ale co,dá se na to dívat.a jelikož sem jdu pustit sestru,jdu čučet na Underworld:Evolution (mě fakt hrabe).mějte se tu a zdáááááááááár

btw: proč že brečím???
protože Lucian...můj oblíbenec...

Kapitola 10. - Satsuki

1. února 2009 v 16:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 10. - Satsuki




Kagome se probudila, hned jak se rozednilo. Seběhla dolů, udělala si snídani, najedla se a pak zakřičela: "BUDÍČEK!!!" Do kuchyně vletěl Souta s vykulenýma očima.
"Co se děje?! Kde hoří?! Ženy, děti a starci první!"
"Nikde nehoří. Kde by mělo hořet? Jen musíme vstávat, abychom se dostali do feudálu!" Souta otráveně zívl a nehezky se na ni podíval.
"Vždyť je osm ráno. Musela jsi nás budit tak brzo?" ozval se otrávený hlas maminky. Ani ona nebyla nadšena z ranního vstávání. Kagome se otočila na hodiny a vyjekla.
"To už je tolik?! Měli jsme vstávat v šest!" Souta vzal polštář, na kterém předtím seděl, a mrštil s ním po ní.
"Ségro, prober se! Jsi jako šílená! Tvůj milovaný Inuyasha je v pohodě a nech nás rozkoukat a najíst nebo se nikam nejde!" Praštil hlavou do stolu a usnul. Maminka si k němu sedla a probudila ho.
"Souta má pravdu, Kagome. Nedělej si o Inuyashu starosti, je v pořádku a my se jdeme najíst." Kagome se na ně nechápavě podívala.
"Já netvrdím, že není v pořádku. Ten hlupák je mi ukradený!" Mezitím přišel i dědeček a všichni na ni nevěřícně koukali.
"Kagome, nejde ti moc dobře lhát," zkonstatoval Souta a pustil se do snídaně.
"A-ale…" Kagome si sedla na židli. "No dobře, mám o něj TROCHU starost, ale ne moc. Určitě je někde na stromě a povídá si s...nevím. Asi se skřivany." Souta se zakuckal, jak vyprskl smíchy. Maminka ho trochu bouchla do zad.
"Kagome, běž se obléknout, my budeme hned hotoví a potom se do toho pustíme, ano?" Usmála se na všechny. Kagome přikývla a odběhla. Děda mohutně zívl.
"Nevím, nevím, jsem tak unavený, že si nejsem jistý, zda moje schopnosti budou fungovat." Jeho dcerka se na něj mile usmála a podala mu šálek čaje.
"Tatínku, na tohle ti nenaletím. Kagome je celá nedočkavá, až se tam vrátí. Tak tohle vypij a bude ti líp." Děda se poškrábal na hlavě.
"Uvidíme. Snad to vyjde, jinak se Kagome samou nedočkavostí rozteče." Souta už měl plný žaludek, tak šel do koupelny a poté do pokoje pro oblečení. Kagome už stála dole, na sobě měla květované šaty a netrpělivě podupávala. Asi za deset minut se k ní připojili ostatní členové rodiny a zkusili znovu cestu do feudálního Japonska.
"Tak tedy vzhůru za magií!" vyhrkl Souta a rozeběhl se ke svatyni. Kagome by tam byla hned skočila, ale čekala na ostatní. Souta už seděl na studně a čekal, až se ostatní připlazí. Konečně byli všichni.
"Tak tedy," řekl děda, "chyťme se všichni za ruce!" Učinili tak. Postavili se kolem studny, zavřeli oči a začali zaříkávat. Objevila se modrozelená záře a všichni skočili dovnitř. Jako první ze studny vylezl Souta, který se nemohl dočkat feudalismu. Rozhlédl se kolem sebe.
"P-páni!" vyhrkl a začal kolem pobíhat. Nemohl se vynadívat na tu krásu a přírodu kolem. Kagome vylezla hned po něm. Byla už na krajinu kolem sebe zvyklá, takže ji to nepřekvapilo. Pomohli mamince, ale největší problém dělal dědeček. Když však uslyšel, že blízko si může odpočinout u kněžky jménem Kaede, už byl na nohou a chtěl vědět, kde Kaede je a co všechno ví o Shikonu no Tama. Kagome je tedy vedla známou cestou ke Kaedině vesnici. Stará kněžka s páskou přes jedno oko je přivítala s otevřenou náručí. Zkoumavě si prohlížela Kagominy členy rodiny a nabídla jim pohoštění a pohodlí u ní v chatce. Obzvlášť pečlivě si ji prohlížel děda. Velice se mu zamlouvala. Odkašlal si.
"Já jsem Kagomin děda. Možná Vám má vnučka říkala, že mám…"
"Dědo!" přerušila ho Kagome, "Kaede, je Inuyasha v pořádku?" Kaede se pousmála.
"Proč by nebyl? Jistěže, je v pořádku, Inuyasha si přece poradí v každé situaci."
"No vidíš Kagome a kvůli tomu jsi nás budila tak brzo," zívl znovu Souta. Kagome zrudla až za ušima.
"No to sice ano, ale nemusel být! Je tu někde poblíž?" Kněžka zavrtěla hlavou.
"Nevěděli, kdy se vrátíš a jelikož jsi Inuyashu tak ošklivě zahnala, nechtěl pro tebe jít. Poté za ním přišla nějaká dívka, že ho v jedné vesnici potřebují. Miroku z něj vypáčil jen to, že tam Inuyasha žil, než zemřela jeho matka a dívka byla jeho kamarádka z dětství. Možná do té vesnice trefím, mohla bych Vás tam zavést, párkrát jsem tam byla." Postavila se. Kagome zarytě zírala do země.
"Musím se mu omluvit. Přehnala jsem to," zamumlala. Děda měl oči jen pro Kaede. Přešel až k ní.
"Madam, Vy jste to nejkouzelnější stvoření, jaké jsem kdy viděl." Maličké kněžce se na tváři objevily slabé ruměnce.
"To mi lichotí, pane Higurashi." Pousmála se. "Nyní pojďme, ať jsme do setmění tam." Souta už byl venku, jen za patami se mu prášilo.

Inuyasha si oddechl a sedl si na postel. Rozhlédl se po pokoji, kde nyní byl. Dřív to byl jeho pokojíček, když byl malý a žil tu se svou maminkou. Zavřel oči a zavzpomínal…

Mladá dívenka proběhla vesnicí, až konečně našla toho, koho hledala - nádherného psího polodémona se stříbrnými vlasy. Padla před ním na kolena.
"Moc Vás prosím, pomozte nám!" Žádoucí polodémon se zarazil.
"Eh...kdo jsi?" vykoktal. Když k němu vzhlédla, zahleděl se jí do očí a zarazil se. "Tebe znám!" vyhrkl. Dívka na něj upřela velké čokoládové oči.
"Jmenuji se Satsuki. Moc Vás prosím, pane Inuyasho, pomozte zachránit naši vesnici!" Inuyasha se plácl pěstí do dlaně.
"No jasně! Satsuki! Už vím, kdo jsi!" vyhrkl a pousmál se. Pomohl jí vstát. "Co se stalo ve vesnici?" ptal se a nevšímal si Sango, Miroka, Kaede, Shippa ani Kirary, kteří koukali jako tele na nová vrata.
"Napadá nás silný démon a my ho nemáme jak zničit. Moc Vás žádám, pane, pomozte nám!" upřela na něj co nejprosebnější pohled. Sango k nim přistoupila.
"Satsuki, neříkej mi pane, víš, že to nenávidím!" napomenul ji. Potom se otočil na ostatní a lekl se Sango, která stála za ním.
"Inuyasho, ty ji znáš?" zeptala se tiše. Inuyasha jen kývl.
"Jdete se mnou?" otázal se všech.
"Jdeme!" odpověděla za všechny Sango a upravila si na zádech bumerang. Kaede se však ozvala: "Já tu zůstanu, kdyby se vrátila Kagome." Inuyasha si odfrkl.
"Ta se nevrátí. Nechce, tak ji nebudu nutit. Střípky najdu i bez ní!" Otočil se a vydal se za Satsuki. Sango se tázavě podívala na Miroka a pokrčila rameny. Ten se jen pousmál a vydal se za Inuyashou. Hned se ho začal vyptávat, ale z polodémona dostal jen pár informací. Satsuki je vedla tou nejrychlejší cestou, často se však museli prodírat trnitými křovisky. Inuyasha zrychlil, aby byl vedle ní.
"Ehm...Satsuki?" Satsuki na něj pohlédla.
"Ano, pane?" Polodémon si povzdechl.
"Proč mi říkáš pane?"
"Protože jste můj pán. Patří Vám vesnice, v níž má rodina žije."
"Ale už kdysi jsem ti říkal, ať mi tak neříkáš. Tak mě napadá...jsi smrtelník a uplynulo šedesát let...nejsi moc...mladá?" Satsuki na něj znovu pohlédla svýma magicky krásnýma očima.
"Je mi šestnáct, pane!" Inuyasha vytřeštil oči.
"Co-cože? Jak ti může být šestnáct, když...moment, to mi nejde dohromady. Jsi skutečně ta Satsuki, která byla v dětství mou nejlepší kamarádkou?" otázal se a mírně zčervenal. Mirokovi se rozzářily oči a pádil za Sango, aby všechno vyslepičil. Satsuki se zastavila, takže do ní Inuyasha nechtěně vrazil a spadl na ni. Ihned zčervenala. Inuyasha totálně zčervenal jako kimono, které nosil už několik let. Zvedl se a pomohl jí na nohy. Pak založil ruce.
"Promiň, nekoukal jsem na cestu!" vykoktal. Satsuki se mu uklonila.
"Ne, to já se Vám moc omlouvám, pane!" Inuyashovi naběhla žíla na spánku a začala tepat. Chytl ji za ramena a jemně s ní zatřásl.
"Satsuki! Přestaň mi říkat pane a chovat se ke mně jako k nějakému velectěnému pánovi! Nejsem žádný pán vesnice! Moje matka sice byla princezna, ale já nejsem žádný pán vesnice, jasný? Jsem jen Inuyasha!" přestal s ní třást a otočil se. Spatřil svou rodnou zemi. Satsuki se stáhla.
"Moc se omlouvám," zašeptala a prosmekla se kolem něj do vesnice. Sango se přitočila k Mirokovi a pošeptala mu do ucha: "Je to tu hezké, co?" Miroku se usmál: "Ne tolik jako ty," oplatil jí šeptem. Inuyasha se poškrábal na hlavě. Hned nato mu na hlavě přistál Shippo.
"Inuyasho, ta dívka vypadá, že tě nezná."
"To je hloupost! Známe se od narození!" bránil se. Sango zčervenala ještě víc, než před chvílí Inuyasha.
"Nene. Jen mě napadlo...pokud se někdy budu vdávat, tak tady by to bylo ideální," nadhodila nevinně. Mnich jí vtiskl polibek do vlasů a vydali se za ostatními. Satsuki mezitím doběhla pro svou babičku.
"Pane!" uklonila se znovu Inuyashovi. Inuyasha zaťal ruce v pěst.
"Satsuki, má cenu plýtval slovy na to, abys mi neříkala pane? Posloucháš mě vůbec?" Satsuki přikývla.
"Poslouchám."
"A poslechneš mě, abys mi neříkala pane?" otázal se.
"Ano." Chtěla říci i to ,pane', ale zarazila se včas. Inuyasha se pousmál.
"Díky." Otočil se na stařenku. "Tak...co se děje v téhle vesnici, do které nemám chuť se vracet?"
"Napadá nás zlý démon v podobě obrovského netopýra!" vyhrkla Satsuki, než její babička stihla otevřít pusu. Inuyasha se pousmál.
"Netopýr? To zní lákavě! Co myslíš Miroku? Sakra, přestaň ocucávat Sango a dávej pozor!" Miroku totálně zrudl a odskočil od Sango.
"Já ji neocucávám! Co to používáš za výrazy?" Inuyasha protočil oči v sloup.
"Dobře, tak ji přestaň olízávat."
"Inuyasho!" okřikla ho Sango, jejíž barva nebyla moc poznat. Buď to byla velmi sytě červená, nebo hodně světle fialová.
"Copak? Setři si ty Mirokovy geny nebo otěhotníš i bez toho, abys mu řekla ano na jeho skvělou otázku." Ušklíbl se. Sango zareagovala instinktivně - přetáhla Inuyashu bumerangem po hlavě.
"Jau! Copak musím dostat přes tlamu pokaždé, když řeknu pravdu! To je pomalu horší než Kagomino osuwari!" vyhrkl. Otočil se zpátky na stařenku a Satsuki.
"Nemusíš se předvádět!" zasyčela Sango a opřela se o bumerang. Satsuki se vypařila, ale za chvíli byla zpátky.
"Omlouvám se, že jsem byla tak…" odmlčela se. "Nechala jsem Vám připravit jídlo ve Vašem domě, mistře Inuyasho." Inuyasha sebou sekl o zem. Kdyby nebyla dívka, přetáhl by ji.
"Satsuki!" zakňučel, "prosím, jsem JENOM Inuyasha! Žádný mistr, pán, lord, nic podobného, ano?" Satsuki přikývla.
"Pojďte prosím za mnou, Jenom Inuyasho." Inuyasha si sedl na zem.
"Tak už jsem se rozhodl. Nepomůžu Vám, dokud se slečna Satsuki nezačne chovat normálně a bude se chovat jako ta Satsuki, kterou jsem tu znal před šedesáti lety, i když nechápu, jak je možné, že je tak mladá." Satsuki se podívala na babičku.
"Ale já jsem před šedesáti lety nežila," opáčila a drkla do babičky.
"To si ji pleteš se mnou, Inuyasho," ozvala se skřehotavým hlasem. Inuyasha se na ni podíval.
"Ech...cože? Takže ona není ta Satsuki...a...jsi to ty?" Vymrštil se na nohy a prohlédl si ji. Stará Satsuki přikývla.
"Ano, správně. Vždycky jsi byl velmi inteligentní. Bála jsem se však, že s postupem věku to s tvou inteligencí šlo dolů." Inuyasha zrudl.
"Odkdy je Inuyasha inteligentní?" zeptal se Shippo. Inuyasha ho přetáhl po hlavě. Sango se podívala na Miroka a vyprskla smíchy. Inuyasha zrudl vzteky a začal je nahánět po vesnici.

Kapitola 9. - Hvězdná noc, horká koupel a chlípný mnich

1. února 2009 v 12:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 9. - Hvězdná noc, horká koupel a chlípný mnich



Hvězdná noc nelákala pod svá křídla jen zamilované. K horkému prameni se tiše blížila mladá dívka. Zahalena byla v nočním kimonu, jež si vypůjčila ve vesnici, a které bylo celé bílé. Tmavé vlasy jí volně splývaly po zádech. Sango směřovala k zasloužené horké koupeli. Když se vysvlékla z kimona, aby si mohla koupel dopřát, zaslechla šum z křoví. Tušila, kdo to je, nebylo to poprvé. Vlezla do vody, aby z ní byla vidět pouze hlava, a došla až za obrovitý kámen, za nímž se schovala. Šum byl slyšet stále víc a křoví se více pohybovalo. Po chvíli vše zmizelo, ale hned nato se to objevilo jinde, blízko Sango. Sango zašmátrala pod vodou a uchopila do ruky kámen. Poté se zakryla, stoupla si a hodila kámen do křoví. Z křoví se ozvalo zoufalé zasténání. Vystoupil muž v modrém kimonu, zlatou holí v ruce a rukavičkou přes pravou ruku. Přes černou ofinku zvědavě koukaly temně modré oči a prohlížely si božské tělo dívky před sebou. Sango si jeho pohled uvědomila, vykřikla a sletěla pod vodu.
"Miroku!" zaječela, "Musíš mě pořád špehovat?!" Mnich se chlípně usmál a přiblížil se k ní.
"Ale no tak, Sango, vždyť ti to nijak nevadí. Nemusíš se za své nádherné tělo stydět…" Sango se nahrnula krev do obličeje. Byla červenější než rajče.
"Jenže to dokážou ocenit jen takoví úchyláci, jako jsi ty!" Miroku se zatvářil smutně.
"Já jsem úchylák? Nebuď tak krutá! Měla bys být ráda, že tě někdo tak pohledný a snadno k mání ocení, jak překrásně vypadáš. Au! To bolí!" Sango se znovu napřáhla a znovu ho udeřila do hlavy.
"Pohledný a snadno k mání? Vždyť ty flirtuješ opravdu se vším, co se hýbe! Pohledný! Máš o sobě moc vysoké mínění!" Miroku se posadil na břeh a promnul si obě tváře.
"Vážně jsi až moc krutá a agresivní na tak něžné stvoření!" vyhrkl smutně, "Přiznej to! Žárlíš! Žárlíš, že mi několik žen svolilo povít mi dítě." Chytl ji za ruce a pohlédl jí do očí. Sango to zaskočilo. Věděla, že je to pravda, ale nechtěla mu to dát najevo. Vytrhla mu ruce.
"T-to není pravda!" Miroku se znovu ušklíbl. Vytáhl ji z vody a objal její nádherné, mokré tělo. Potom však jeho ruce sjely na Sangino pozadí. Sango ihned naběhla žíla na spánku. Vlepila mu takovou facku, jakou ještě nikdy nedostal.
"Ty úchyle! Ty jeden chlípný mnichu! Co si o sobě myslíš?!" ječela, "Myslíš si, že jsem kdovíjaká holka, která ti skočí na sladké řečičky? Ani omylem! Já tě znám, Miroku! Až moc dobře tě znám a vím, že jsi jen strašný úchyl!" Mnich odvrátil pohled.
"Ale...já nelhal," zašeptal a podíval se jinam. V Sango se ozvalo svědomí. Přestala ho fackovat.
"O čem to mluvíš?"
"Já nelhal. Nikdy jsem ti nelhal. Jen říkám, co vidím." Sango chvíli nevěděla, co na to říct. Pak se mu však vysmekla a zalezla znovu do vody. Skryla se za kámen, aby jí nebylo vidět do obličeje. Důvod byl jednoduchý, červenala se. Navíc se teď za sebe styděla. Miroku se zvedl.
"No...tak já…" začal, "mohl bych…" nedořekl to, protože mu někdo zasadil pořádnou ránu do hlavy. Sango to ale nevěděla, protože ho neměla na očích. Když to nedořekl, Sango se odhodlala vykouknout. Jejím očím se však naskytl hrůzný pohled.
"Miroku!" zaječela. Tím však na sebe přilákala pozornost démona, který vzhlédl od Mirokova těla na břehu horkého pramenu. Sango zalitovala, že si s sebou nevzala svůj bumerang.
"Miroku!" zaječela znovu. Mnich zaslechl její zoufalý výkřik a pootevřel oči. Hlava mu třeštila a nemohl zvednout tělo, avšak sebral všechny své síly, aby podkopl nohy démonu svou holí a Sango mohla utéct.
"Sango! Teď! Běž!" vykřikl. Sango nebyla schopná pohybu.
"Miroku…" přikryla si ústa rukou. "Pozor!" zaječela, když se démon za ním zvedl a chystal se ho napadnout. Miroku se rozkutálel, ale slítl do vody. Sango se k němu hned vydala.
"Miroku...jsi, jsi v pořádku?" Miroku si prohrábl vlasy.
"Sango! Běž!" Zvedl se a odkryl svou modrou rukavičku, převázanou korálemi. V pravé dlani měl díru, nazývanou větrný tunel. Ten vtáhl vše, co mu přišlo do cesty. Namířil to na démona a toho začal vítr vtahovat. Sango vyběhla z vody, popadla své kimono, přiložila ho k sobě a vběhla do lesa. Udělala však sotva pár kroků a zastavila se.
"Miroku! Jestli se ti něco stane...bude to moje vina!" Mnich sledoval, jak Sango odbíhá, ale když se zastavila, znejistil, a přestal věnovat pozornost démonovi.
"Sango, běž!" vykřikl.
"Miroku, pozor!" zaječela. Jelikož se jí démon nevěnoval, oblékla se. Přemýšlela, zda si má běžet pro svůj bumerang, nebo ne. Miroku se otočil, ale nestačil vykrýt démonův útok. Napřáhl se a srazil ho pařátem k zemi. Do Sango jakoby uhodilo. Nebyla schopna pohybu. Z očí, v nichž měla příšerný strach, jí vytryskly slzy. "Mi-ro-ku…" zašeptala. Miroku byl pod pařátem jako ve vězení, nemohl se ani hnout. Viděl jen Sango...a její slzy. ,Sango...' Zamračil se, vytáhl ruku a odkryl rukavičku. Démon mu však ruku přišlápl. Sango už se na to nemohla dívat. Rozběhla se k nim, sebrala ze země Mirokovu hůl a udeřila s ní démona. Bohužel to však nezabralo - démon se po ní ohnal a odhodil ji. Sango odletěla ke stromu a praštila se do hlavy. Z ranky jí začala téct krev.
"Miroku...odpusť..." bylo to poslední, co zašeptala, než zavřela oči. Tmavovlasý mladík vytřeštil oči.
"S-Sango!" vykřikl. Sebral všechnu sílu, kterou vložil do záchrany osoby, kterou miloval a dostal se zpod pařátu. "Kazaana!" Znovu odkryl rukavičku a vcucl démona, než by řekl švec. Potom se rozeběhl za Sango. Sango nereagovala. Ležela bez jediného záchvěvu. Miroku si k ní klekl.
"Sango, řekni něco!" Jemně ji poplácal po tváři. Jeho milovaná však nereagovala. Miroku se rozhodl ke krajnímu řešení. Vzal si ji k sobě do náruče a přitiskl své rty k těm jejím. Jelikož měl zavřené oči, nevšiml si, že dívka otevřela ty svoje. Zčervenala jako jahoda. Ale nebylo jí to nepříjemné. Naopak. Nechtěla, aby ten okamžik někdy skončil. Muž se však skoro hned odtrhl. Když zjistil, že má otevřené oči, ty jeho se rozzářily.
"Sango, jsi v pořádku? Kde jsi zraněná?" ptal se, jakoby ji probudil vodou. Sango na něj rozpačitě pohlédla.
"Miroku, já…" objala ho a rozplakala se, "Mrzí mě to. Je to moje chyba, že na tebe zaútočil. Nestalo se ti nic?" plakala mu na hruď. Miroku ji nejistě objal.
"Sango...prosím, neplač! Trhá mi to srdce," zašeptal.
"Když...když já…" Sango již dlouho neplakala, takže potřebovala ulevit svému srdci. Miroku si to uvědomil, tak si ji k sobě přivinul a nechal ji, ať se vypláče. Trvalo to asi deset minut, než se trochu uklidnila.
"Omlouvám se." šeptla a sklopila pohled. Rána na hlavě jí už nekrvácela. Miroku se s ní v náruči zvedl, klekl si na břeh vody a utrhl si kousek látky z kimona. Smočil ho ve vodě a začal jí opatrně čistit ránu. Musel jí dlouho prohrabovat vlasy, aby ránu našel.
"Neomlouvej se, za pláč se nestyď!" Sango se na něj nejistě podívala. Jeho tvář byla tak blízko té její...cítila jeho horký dech, šimral jí na krku. Pocity měla smíšené, jedno však věděla jistě. Milovala ho. Celým svým srdcem. Mladík odhodil látku a objal ji.
"Sango...bál jsem se o tebe," šeptl jí do ucha. Nemohl si pomoci a ujela mu ruka trochu nevhodně. Sango ihned zapulsovala žíla na spánku a udeřila ho.
"Copak mě musíš hladit pořád jen po zadku? Je to snad jediná moje část těla?!" Muž se dotkl blikající tváře.
"No...není. Máš ještě například…" Přiblížil se k ní a chtěl se dotknout její vyvinuté hrudi. Sango jeho záměr prohlédla, tak ho chytila za ruce.
"Ruce, já vím." Muž si ji přitáhl.
"Ruce též…" znovu své namířil níž. Sango mu však nedovolila dotknout se jiné části jejího těla.
"Ach, Miroku, jsem tak šťastná! V životě bych si nepomyslela, že si všimneš, že mám také ruce!" Mladíkovi cukaly koutky.
"Jistě, že máš ruce, ale já…" Jemně, ale obratně se jí vysmekl a položil jí ruce na hruď. "Tato část těla je ještě krásnější," zašeptal roztouženě a jemně stiskl její ňadra. Sango se snažila nedát najevo zlost. Prudce jeho ruce odstrčila.
"Nesahat! To bude smět POUZE můj manžel." Miroku vytřeštil oči.
"Ty...se budeš vdávat?" Postavil se, vzal si hůl a poupravil si kimono. "Tak vtom případě na tebe nesmím ani sáhnout, slibuji, že už to neudělám. A gratuluji." Smutně se usmál a otočil se k odchodu. Sango za ním překvapeně koukala.
"Po-počkej! Miroku!" vstala a rozběhla se za ním. Tajně doufala, že ho ta slova přimějí požádat ji o ruku, místo toho to však dopadlo takhle. Mnich ji ale neslyšel, byl už pořádný kus před ní. Vešel do vesnice, kde bylo plno lidí a ztratil se jí z dohledu. Sango zůstala stát na místě a z očí jí tekly slzy. "Co jsem to udělala?" Jakási maličká vesničanka si všimla Sanginých slz a přišla k ní. Jemně ji zatahala za kimono.
"Slečno zabijačko démonů?" ozvala se. Sango si setřela slzy.
"Copak?" zeptala se Sango mile. Holčička se na ni smutně podívala.
"Ploč pláčete?" Sango si povzdychla.
"Kvůli jistému nedorozumění."
"Jakému? Někdo Vám ublížil?"
"Naopak. Já ublížila jemu."
"Komu? Nějakému pánovi? Kdo to je? Je to ten mladý mnich, co s Vámi přišel?" Sango zčervenala. Neodpověděla. Dívenka se usmála.
"Je docela milý, před chvilkou jsem ho viděla." Sango na ni pohlédla.
"Kam šel?" Dívenka ji chytila za ruku.
"Pojďte!" Usmála se a vedla ji do středu vesnice. Sango si přiložila na srdce sevřenou pěst. Holčička se zastavila. Miroku byl před nejhonosnějším domem, kde přenocovávali už třetí den a se smutným úsměvem sledoval geishy, které tančily kolem něj a starosty města, jenž si to velice užíval. Sango se najednou zmocnil strach a nervozita. Otočila se k dívence.
"Jakpak se jmenuješ?" Holčička zamrkala.
"Sayuli, slečno. Jsem Sayuli." Usmála se.
"Hezké jméno. Tak tedy, Sayuri, mohla bys pro mne něco udělat?" Sayuri kývla.
"Mohla bys jít za tím mnichem a dovést ho do jeho pokoje? Já tam na něj počkám, ale to mu prosím neříkej. Řekni mu třeba, že je tam nějaký duch."
"Tak dobže." Odběhla k Mirokovi. Sango mezitím šla do jeho pokoje a doufala, že ji vyslechne.

Miroku pozvedl obočí.
"Jak jsi poznala, že tam je duch?" Sayuri ho tahala za rukáv.
"Moc ploším, pane mnichu. Skutečně jsem ho tam viděla." Miroku se zvedl.
"Tak dobře, podíváme se po něm." Sayuri se k němu přitiskla a šli do jeho pokoje. Sango založila ruce a přemýšlela o tom, co mu chtěla říct. Miroku otevřel dveře do svého pokoje.
"Nikoho tu…" Otočil se, ale Sayuri nikde nebyla. Otočil se tedy zpátky a spatřil tu, která mu zlomila srdce. Sango. Sango se na něj smutně podívala.
"Miroku, já...prosím, vyslechni mne!" Mnich se smutně usmál.
"Jestli sis spletla pokoje, nevadí. Jsou hned vedle sebe. Ty máš napravo." Sango neměla daleko k pláči.
"Mrzí mě, že jsi to špatně pochopil. Já...řekni mi, kdo by chtěl zabijačku démonů, jejíž srdce patří jednomu potulnému mnichovi?" ,A chlípnému.' dodala v duchu. Miroku posmutněl ještě víc.
"Mnichovi? Potulnému? Myslel jsem, že sis vybrala nějakého pána a ne kdejakého muže. Někoho tak překrásného by chtěl každý muž, ale ty si zasloužíš někoho lepšího než je on. Kuranosuke se k tobě dobře hodí. Je milý, hezký, má bohatství." Podíval se jinam. Sango si povzdychla.
"To máš asi pravdu, ale myslíš si, že bych s ním byla šťastná?" přistoupila k němu o krok blíž.
"Proč by ne? Miluje tě. A požádal tě o ruku." Otočil se a sevřel ruce v pěst. "Když mě omluvíš, půjdu se podívat po té holčičce."
"Jenže já nemiluji jeho. Kdybych o něj stála, zůstala bych s ním už tehdy...ale já chtěla...chtěla...chtěla jsem být s tebou," zašeptala. Sklopila pohled a zčervenala. Miroku se otočil. Pousmál se.
"To mě moc těší, ale neměla jsi to dělat kvůli mně. Až zničíme Naraka, každý si půjde svou cestou. Kagome se vrátí do své doby, Inuyasha se stane démonem, já se zbavím větrného tunelu a ty získáš zpět Kohaka. Všichni budou šťastní a ty se s Kuranosukem můžeš usadit." Sango otevřela pusu. ,On to nechápe?' podivila se. "Ale...já nechci být s Kuranosukem." Zamrkala, poněvadž znovu v očích ucítila slzy. Pak si ale řekla, že je jí to jedno a nechala je volně téct. "Já chci být s tebou!" řekla tiše. Miroku to stále nechápal. Zranilo ho, že ji nemůže mít a neuvažoval. Bylo mu už všechno jedno.
"Sango, tohle jsi teď řekla a já ti na to něco řekl. Nechci to opakovat znovu."
"Miroku, ty to nechápeš?" zeptala se nešťastně. Mnich se na ni podíval.
"Co nechápu? Já to chápu. Našla sis někoho, s kým se chceš usadit a mně do toho nic není. Zasloužíš si být šťastná." Znovu pohled odvrátil. Zavřel oči. Sango zavřela ty své.
"Jenže jak vidím, ten někdo je natolik zabedněný, že to nechápe." Muž pozvedl obočí.
"Prosím?"
"Celou dobu mluvím o tobě a ty sis toho nevšiml…" řekla smutně. Miroku vytřeštil oči.
"O...mně?" vykoktal.
"O kom jiném?"
"O komkoli jiném." Podíval si jinam. "Promiň, ale zkazila by sis život." Sango zaťala ruce v pěst.
"Aha. Výborně. Takže celou dobu se tváříš, jako bych ti kdoví jak ublížila a pak mi řekneš, že mě nechceš? Tak proč jsi to neřekl hned?" Miroku vytřeštil oči.
"Já neřekl, že o tebe nestojím, ale zkazila by sis život. Jsem jen lhář a chlípník, co myslí jen na pomstu a na to, jak si užít. Kuranosuke je můj přesný opak. Myslí na tebe i budoucnost...moc bych si přál s tebou strávit...celý život, ale nejde to."
"Proč by to nemělo jít? Pokud si to opravdu přeješ a já si přeji totéž…" zakroutila hlavou. "Proč je tak těžké se v tobě vyznat?"
"To je jednoduché. Jsme úplně rozdílní. I když spolu putujeme dlouho, nikdy jsme si nepovídali tak důvěrně. Vždy jen o Narakovi, Inuyashovi a Kagome nebo o něčem, co se zrovna přihodilo...neznáme se tak, jak bych si přál."
"Ale i přesto…" Sango se mu nechtěla vnucovat. Miroku si všiml, že to vzdává. Přišel k ní a objal ji.
"Miluji tě, Sango. A proto chci, aby sis našla někoho lepšího, než jsem já." Jemně ji políbil na rty a odešel z pokoje. Do Sango jakoby uhodilo. Spadla na kolena a rozplakala se. Miroku se opřel o dveře. ,Sango, zkus mě pochopit! Chci s tebou být, ale nemůžu se zbavit toho, že se mohu dotýkat jiných žen. Kdybych ti to řekl, nenáviděla bys mne. Odpusť mi to!' Sango se zvedla a vyšla ven. Jelikož byl Miroku stále opřený o dveře, spadl jí po zádech k nohám. Sango si setřela slzy.
"Nevěděla jsem, že mi chceš padnout k nohám. Stačilo to říct." Miroku se pousmál a zvedl se.
"Promiň, zapomněl jsem, že chceš asi jít do svého pokoje. Tak tedy...sladké sny," zašeptal. Sango se pousmála a políbila ho. Jemně, ale zamilovaně.
"Ještě sladší." Muž zrudl a přitáhl si ji k sobě. Pevně ji objal.
"Sango…" vydechl. Nasál vůni jejích vlasů a slastně vydechl. Sango mu pohlédla do očí.
"Miroku…" nechápala, co se to s ní děje. Vždyť jí jasně dal najevo, že s ní nic mít nebude, tak proč se tak snažila? Proč ho chtěla za každou cenu? Jmenovaný jí vtiskl vášnivý polibek a vtáhl ji k sobě do pokoje.
"Rozmyslel jsem si to! Nemůžu bez tebe žít! Nejde to!" vyhrkl dychtivě. Sango se k němu přitiskla.
"Ani já bez tebe." Znovu ho políbila. Miroku zavřel dveře a jemně ji o ně opřel. Chytl ji za bradu a zvedl si její tvář ke své.
"Jsi překrásná." Sango nabrala sytě červenou barvu.
"Lháři," pohladila ho po tváři a položila mu ruce na hruď.
"To není fér. Když ty mně dáš ruce na hruď, tak nic." Povzdechl si. "A když to udělám já, dostanu facku." Sango se pousmála.
"Protože my ženy jsme na to citlivé." políbila ho na tvář.
"Ach jo. Chci být žena."
"Brzy by tě to přestalo bavit. Muži to mají jednodušší."
"A v čem?"
"Ve všem."
"Něco konkrétního, prosím." Políbil ji na čelo. Sango se zamyslela.
"Tak třeba...děti rodí ženy. A podle toho, co mi vyprávěly ostatní ženy ve vesnici, to není nic příjemného." Miroku ji chytl za ruce.
"Takže bys mi nechtěla povít dítě?" zeptal se zklamaně. Sango se usmála.
"Tobě klidně." Pohlédla mu do očí. "Tedy když jich nebude dvacet." Mnich se usmál.
"To ne, tolik bych jich nechtěl. Stačí deset." Nevinně a šibalsky se usmál. Sango vytřeštila oči.
"Tolik? Miroku, chceš mě zabít?!" Muž ji jemně objal.
"To bych nikdy neudělal a ani nechtěl. Moc tě miluju na to, abych tě ztratil. Znovu…" Sango se k němu přitiskla.
"Neztratíš mě," zašeptala., "Tedy doufám v to." Miroku ji opatrně položil na své lůžko a zaměstnával jí rty i celé tělo tak, že si toho hned nevšimla. Brzy si to však uvědomila a zachvěla se. "Miroku, počkej prosím, já…" nejistě mu pohlédla do očí. "Mám strach."
"Se mnou se nemáš čeho bát. Ochráním tě, a pokud se bojíš mě, tak ti mohu slíbit, že bych ti nikdy v životě neublížil ani nedělal to, co by se ti nelíbilo. Pokud nechceš, chápu to. Ale nemyslel jsem na To." Sango si skousla spodní ret.
"Já jen...je to na mne trochu moc rychlé. Promiň." Nejistě mu pohlédla do očí. Nechtěla ho ztratit, ale zároveň nechtěla nic uspěchat.
"Já říkám, že na Tamto jsem nemyslel. Jen jsem chtěl, abys dnešní večer spala u mě. Jako v mé náruči a ne, že hned myslím na To. Je pravda, že na to myslí každý muž pořád, ale já tě nechci ztratit, takže si počkám." Pohladil ji hřbetem ruky po tváři a vtiskl jí něžný polibek na čelo. Sango se trochu uvolnila.
"Také tě nechci ztratit, na to tě až příliš miluji." Usmála se na něj a přitiskla se k němu. "Já se strašně stydím," zahuhlala do jeho hrudi. Miroku potlačil zasmání.
"Jsi moc rozkošná, víš o tom? Nemusíš se přede mnou stydět, už jsem tě viděl...což tedy bylo v době, kdy jsem neměl, ale...au! Za co?" Sango se podepřela na loktech.
"Nešmíruj nás, když se s Kagome koupeme, ano?" Políbila ho na nos. "Já se nestydím před tebou. Je to jen...že jsem ještě nikdy nikoho nemilovala a tak…" zarazila se. "Ale proč ti to říkám, stejně tě to nezajímá."
"Po-počkej! Mě to ale moc zajímá. Povídej! Řekni mi to! Řekni mi o sobě všechno!" zaprosil.
"Všechno? To by bylo na dlouho. A většinu věcí stejně víš." Položila si hlavu na jeho hruď. "Krásně ti bije srdce."
"Jen a jen pro tebe, krásko moje," vydechl tiše do jejích tmavých vlasů. Sango zčervenala.
"Lichotíš mi…" zašeptala a skryla tvář v dlaních.
"Skutečně?" protáhl pobaveně s očima plnýma jiskřiček. Zvedl se a zhasl svíčky, jen jednu nechal svítit. Vrátil se k ní a položil si hlavu do jejího klína. Prohrábl jí vlasy. Sango ho políbila na rty. Usmála se a pohladila ho po tváři.
"Je tu trochu zima," řekla po chvíli. Miroku se posadil.
"A to jsem až doteď myslel, že tu je horko." Objal ji a stiskl ji ve své teplé náruči. Zabalil ji půlkou své horní části kimona. "Je ti tepleji?" Sango přikývla.
"Mnohem. Děkuji." políbila ho a stulila se mu do náruče. Miroku ji konejšivě kolébal, hladil po vlasech a líbal do nich, dokud mu neusnula v objetí.

Kapitola 8. - Návrat kněžky a prokletí sourozenců

1. února 2009 v 8:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 8. - Návrat kněžky a prokletí sourozenců




"Nemohl by ses vrátit do přítomnosti a říct nám tedy, jak to bylo?" obořila se značně netrpělivá Kagome na svého dědu. Ten měl na tváři zamyšlený a zasněný výraz. Když však do něj šťouchla - a rozbila tak kuličku plnou něčeho, co připomínalo ptačí trus - zadíval se na ni. Pak si povzdychl.
"Tak tedy: Asi před sedmdesáti lety žil v Japonsku jeden mladík se svou starší sestrou. Byla to ta nejkrásnější, ale také nejmocnější žena, jakou kdy svět poznal. Vládla totiž magii, kterou učila i svého bratra. Její krásy si však všiml i démon, který jejich vesnici pustošil. Nádherný psí démon. Jmenoval se Inu no Taisho…"
"To jméno už jsem někde slyšela!" zamyslela se Kagome a poškrábala se na hlavě. Souta se na ni překvapeně podíval.
"Kde jsi to slyšela?" vyzvídal. Kagomina maminka si k nim také sedla - tento příběh už párkrát slyšela, ale vždy jí to přišlo jako pohádka. Teď však v tom bylo něco jiného. Jakoby to byl skutečný příběh, který se týká všech a je třeba si ho vyslechnout.
"Nevím. Ale někde ano. Možná v dějepise." Zamyslela se.
"Tak tedy, ten démon, Inu no Taisho chtěl zničit vesnici, ve které žili bratr se svou sestrou. Démon se však rozhodl, že sestru odvede a vesnici nechá. Ona souhlasila. Obětovala se pro dobro ostatních. A dobře udělala. Démon se do ní zamiloval a pojal ji za ženu. Oba dva spolu byli moc šťastní a moc se milovali. Žili spolu v její vesnici, tak si to přála, aby mohla být se svým bratrem. Spolu s nimi tam však žil i syn Inu no Taisha a jeho první lásky, psí démonky. Byl to plnohodnotný démon a neměl lidi moc v lásce. Jeho jméno je…" To Kagome přeslechla, protože jí zazvonil telefon.
"Nezapomeň to, dědo!" Doběhla do předsíně. "Haló? Ahoj, Hojo! Víš kolik je hodin?" Namotávala si telefonní šňůru na prst. "Zítra? No…Hojo? Hojo, jsi tam?" Telefon však byl hluchý. "Asi přerušili spojení," zamumlala a šla si sednout zpátky.
"Tak dědo, Kagome je zpátky, povídej dál. Přeslechl jsem to jeho jméno. I když…moment! Před sedmdesáti lety tu žili démoni?!" Vykulil oči jako žába a otevřel pusu dokořán.
"Popravdě řečeno, jeho jméno si tak úplně nevybavuji, musí vám stačit, že byl krásný. Jeho krása zastiňovala i jeho nevlastní matku, ta ho však zbožňovala, jakoby byl její. Možná za to mohl Inu no Taisho, možná ne. To nikdo neví. Každopádně brzy se i jí mělo narodit její vlastní dítě. A pak to přišlo. Unesli ji, což nikdo z vesnice nedokázal pochopit. Inu no Taisho ji běžel zachránit a povedlo se mu to. A tehdy se jí narodil syn. Inu no Taisho své ženě řekl, aby ho pojmenovala Inuyasha. A ona tak učinila."
"No jasně!" vyhrkla Kagome a luskla prsty. "Už vím, odkud to jméno znám! Je to otec Inuyashi."
"Ty jsi asi neposlouchala, co?"
"Ne, ty jsi něco vyprávěl?" Děda spadl ze židle. Soutovi se rozzářily oči.
"Takže ty jsi vlastně Inuyashův strýc??"
"COŽE?!" vykřikla Kagome. "Ty pocházíš z feudálního období?"
"Kagome, Kagome, Kagome! Uč se poslouchat starší, prospěje ti to!" rýpl si s potěšením její mladší bráška, za což ho Kagome odměnila vražedným pohledem. Kagomina maminka se usmála.
"Takže jestli to mohu shrnout - všichni jsme s Inuyashou příbuzní a děda pochází z feudální doby. Opustil svou sestru, která měla magické schopnosti, což znamená, že je má i dědeček, já, Kagome i Souta, je to tak?"
"Ano. Správně. Má sestra Izayo byla Inuyashova matka." Souta zajásal a začal kolem poskakovat.
"Kdy sem přijde Inuyasha, Kagome?! To mu musíme říct! Já jsem jeho prabratranec! Jupí!!" Jeho maminka ho však uklidnila.
"Počkej Souto, Inuyashu by to zmátlo. Navíc teď musíme vymyslet, jak dostat Kagome do feudálu." Začala přemýšlet. Pak se usmála. "A myslím, že už vím, jak na to." Kagome se však tvářila smutně.
"Děje se něco, Kagome?" zeptal se děda. Kagome zakroutila hlavou.
"Ne, nic." řekla nepřesvědčivě. Kagomina maminka ji objala.
"No tak holčičko, nebuď smutná! Nejste s Inuyashou natolik příbuzní, abyste spolu nemohli být. Navíc, nejsi teď s Hojem? S tím hochem, který chodí do vedlejší třídy?" Souta vyvalil oči.
"Ty ho…wow!! To je síla! Kagome miluje Inuyashu! Kagome miluje Inuyashu!"
"NE! To ne! Nemohu ho milovat! Je to jen nafoukaný, urážlivý a majetnický chlap! Musí být vždy po jeho, a když není, je oheň na střeše. Navíc se urazil a už mě nechce vidět."
"Ale jistě! Myslím ale, že já nechtěl v pyžamu do feudálu o půlnoci, abych se ujistil, že Inuyasha žije po mé noční můře!" připomněl Souta a zakřenil se. "Inuyasho, neumírej mi!" napodobil její hlas. Kagome zrudla.
"Co to plácáš? Něco takového bych neřekla! No jistě, snažíš se mě vyprovokovat, no počkej!" Skočila po něm, ale protože Souta uhnul, rozmázla se na zemi. Souta se schoval za mamku.
"To není pravda! Tohle jsi křičela při té noční můře! Všechny to probudilo! Mamko, dědo, že to křičela?!"
"No tak, uklidněte se!" vyhrkla maminka, "Teď Kagome dostaneme do feudálu, ano? Děda má plné magické schopnosti, takže já mám půlku a vy dva po čtvrtkách. To jsou dva celé. Děda nás naučí nějakou magii, co by mohla Kagome pustit studnou, zapojíme střípky a uvidíme, jak se to vyvine." Souta obdivně zapískal.
"Mamko, ty jsi geniální!" Usmál se na ni.
"Ale…nejsem si jistá, jestli mě tam Inuyasha bude chtít," zamumlala Kagome a fňukla. Maminka ji objala.
"Ale zlatíčko, pokud ho máš opravdu tak ráda a on tebe také, bude určitě rád, když tě uvidí. Pojďme to zkusit!"
"Když ale…ošklivě jsme se pohádali a on mi řekl…řekl mi něco v tom smyslu, že už se nemusím vracet. Asi se naštval, že jsem raději šla s Hojem do kina, než se honit za Narakem."
"Za zkoušku nic nedáš! Rodina Higurashi se nikdy nevzdává!" Mrkla na ni a vyšla i s dědou a Soutou v patách ven. Kagome se vydala za nimi.

Sesshoumaru stál na balkóně a vyhlížel na své pozemky. Vítr si pohrával s jeho stříbrnými vlasy. V očích měl nenávist a přemýšlel o své matce. O té prohnilé démonce, která mu ze života udělala peklo.
"Mami…" zašeptal. V mysli mu vyvstal obraz Izayo. Šel si lehnout do postele a brzy usnul. Nespal však klidně.
-> Mladá psí démonka pohrdavě civěla na smrtelníka pod sebou.
"Kdo jsi a co tu chceš?!" vyštěkla.
"Jmenuji se Takemaru, má paní, a přišel jsem na Vaši žádost."
"Mou žádost?!" zeptala se nechápavě, "Nevím, o čem to mluvíš!"
"Žádala jste někoho, kdo by zabil slečnu Izayo."
"Ta děvka!"
"Tak jsem přišel."
"A ty si myslíš, že to dokážeš?"
"Ano!"
"Tak tedy, co k tomu budeš potřebovat?"
"Pouze ji!"
"Tak co tu chceš?"
"Prý tomu, kdo ji zabije, dáte šedesát tisíc zlatých."
"Ano, to je pravda."
"Tak proto tu jsem."
"Pokud ji zabiješ, dostaneš je."
"Výborně. Můžete začít šetřit!" a s tím odešel.
"Ty drzý zmetku. Ty zemřeš hned po ní!" vyhrkla. <-

Sesshoumaru se probudil. Vztekle zavrčel, hned na to však zmučeně zavyl. Vstal, přešel celé panství a vrátil se do postele. Znovu ulehl ke spánku.

-> "Ale, ale, Sesshoumaru, copak tě sem přivádí, synáčku můj milovaný?"
"Nech toho, matko! Oba známe pravdu!"
"Fajn. Co tu chceš?"
"Proč jsi to udělala?!" Sesshoumaru zatínal pěsti.
"Co jsem měla udělat?" zeptala se ledabyle.
"Zabila jsi Izayo!"
"Tu děvku, co mi před osmi lety odloudila muže?"
"Ne! Izayo, mou matku!"
"JÁ jsem tvá matka!" vyštěkla.
"Nejsi! Možná jsi mě porodila, ale to je tak vše. Jsi jen nanicovatá a nafoukaná démonka. Miluješ jen sama sebe. Jsi odporná! Proklínám tě!"
"Toho budeš litovat!" sepjala ruce a hrozivě se zašklebila.
"Proklínám tebe i toho tvého hloupého bratra! Proklínám vás oba! Budete se nenávidět! Vaše nenávist bude silnější než vaše pouto a dojde tak daleko, že zemřete!" vykřikla a padla k zemi mrtvá. <-

"To je vše? Jak dlouho ses tu magii učil, že neumíš skoro nic?" podivil se Souta. Stáli ve svatyni, kolem studny, na které byly svíčky. Kagome držela střípky Shikonu a všichni poslouchali dědu, co by mohlo působit. Avšak zdálo se jim to málo. Děda se urazil.
"Bylo mi dvacet, když jsem odešel ze své doby a vydal jsem se Studnou času sem."
"A jak dlouho ses to učil? Nebo spíš, od koho ses to učil?"
"Od mé sestry Izayo!" Kagome chtěla něco říct, ale Souta ji předběhl:
"A ona se to naučila nebo se narodila jako čarodějka?" Maminka jen mlčky seděla a dopíjela čaj. Urovnávala si vše v hlavě a přemýšlela.
"Ona se jako čarodějka narodila, ale své schopnosti se musela naučit ovládat."
"Aha. Tak tedy, zkusíme to?" Souta se třásl nedočkavostí. Maminka se zvedla ze studny, odložila čaj a usmála se.
"Takže, jak jsi to říkal, dědečku? Chytit se za ruce…tady máme napsanou kouzelnou formuli a střípky hodit do studny?"
"Fakt je to ale moc jednoduchý," poznamenal Souta.
"Je mi jedno, jestli je to jednoduchý. Hlavní je, abychom se tam dostali včas!" zavrčela Kagome.
"No jo, sestři, jen se nerozčiluj! Dostaneš se za svým milovaným Inuyashíkem." Poslední slovo řekl pitvořivým hláskem. Kagome po něm skočila.
"To odvoláš!" ječela vztekle, "Já Inuyashu nemiluju! A ani bych ho milovat nemohla! Vždyť je to můj…něco jako bratranec!"
"Přesněji řečeno prabratranec. Jenže nemáte skoro vůbec společnou krev, abyste spolu nemohli být," upřesnil Souta a usmál se.
"Tak už dost! Pojďme to zkusit," ukončila debatu maminka. Kagome vypadala, že svého bratra uškrtí. Uvědomovala si, že Souta má tak trochu pravdu, měla Inuyashu ráda, ale nedokázala si představit, že by s ním něco měla.
"Jo, to bychom měli!" přikývla a stoupla si mezi mamku a dědu. Postavili se kolem studny, chytli se za ruce a děda začal jako první s kouzelnou formulí. Pokračoval Souta, pak maminka a nakonec Kagome. Když to dočetla, zabalila střípky do formule a hodila do studny. Podle dědova mínění by měla studna začít zářit a pustit kohokoli. Jenže co se nestalo, studna nic. Nezazářila, nikoho nepustila, nestalo se vůbec nic.
"Ono se nic nestalo?" podivila se Kagome.
"Asi jsem přehlédl nějaký důležitý detail…" začal přemýšlet děda. Maminka se podívala z okna.
"Nemůže za to ten úplněk?" otázala se a ukázala na temně rudý kotouč na noční obloze. Děda se plácl do čela.
"No jo vlastně! Proto to nejde. Promiň Kagome, ale musíme to zkusit zítra."
"Proč?" zeptala se nechápavě, "On je úplněk? Ale takovouhle barvu normálně nemá, nebo jo?" Souta si povzdechl.
"Řešili jsme to. Ty spíš?" Kagome nasyslila tváře.
"Nespím!"
"Tak vnímej!" vyhrkl.
"Ale no tak, nehádejte se, vy dva. Všichni jsme unavení, půjdeme spát a zítra uvidíme," rozhodla maminka.
"A-ale...opravdu to nemůžeme zkusit ještě jednou?" zaškemrala Kagome.
"Když za to může ten úplněk, tak to nepůjde. No tak Kagome, Inuyasha je silný, i kdyby se mu něco stalo, zvládne to," pousmál se Souta.
"Kdo říká, že tam chci kvůli Inuyashovi?" vyhrkla. Bylo jí však jasné, že všichni vědí pravdu. Souta si odkašlal.
"Ehm...kdo si ještě myslí, že je Kagome tak unavená, že neví, co říká?" Všichni zvedli ruce. Kagome zaťala ruce v pěst a z úst se jí vydralo zasyčení.
"Fajn!" Ostatní členové rodiny pozorovali, jak tmavovláska nakvašeně dupe ze svatyně do svého pokoje.

Stejně jako ve všední době, i ve feudálním Japonsku byla noc. Rudý úplněk ozařoval osamělou postavu, procházející se podél řeky. Ve tmavých vlasech se jí třpytily kapky vody, z níž před chvílí vylezla. Kimono měla mokré, oblečena byla jen v bílé košili a tiše zpívala zamilovanou písničku.
Blízko místa, kde žena relaxovala, stál mladý psí polodémon Inuyasha. S vytřeštěnýma jantarovýma očima sledoval krásu té ženy. Nejvíc ho však překvapilo, že žije. Přistoupil blíž a křupla větvička pod jeho svalnatou nohou. Dívka se vyděšeně otočila. Netušila, že ji někdo pozoruje. Když však spatřila Inuyashu, pousmála se a pokračovala ve své písni o něm.
"Kikyo!" zašeptal roztouženě a přistoupil k ní, "jsi to skutečně ty?" otázal se. Natáhl opatrně ruku, aby se jí dotkl a přesvědčil se, že je to skutečně ona. Kikyo přestala zpívat a usmála se na něj.
"Moc jsi mi chyběl, Inuyasho." Zavřela oči a nechala ho, aby ji pohladil po tváři. Mladý polodémon se přiblížil ještě o trochu a potom ji chytl za ruku a stáhl si ji do náruče. Pevně ji sevřel a stále šeptal její jméno. Dívka se k němu přitulila. "Nemohl bys mi půjčit košili?" zeptala se a prosebně na něj upřela své hnědé oči. Trochu se zatřásla. Inuyasha neotálel a přehodil přes ni jednu ze svých košil.
"Počkej, takže ty jsi...nesbíráš duše mrtvých žen, abys přežila? Jsi to zase ty? Živá?" Kikyo mu pohlédla do očí a nepatrně přikývla.
"Ano." Inuyasha se rozzářil, popadl ji pevněji do náruče a vtiskl jí zamilovaný polibek. Nemohl uvěřit tomu, že je skutečně naživu. Kikyo upustila své věci, které držela v ruce, aby ho mohla obejmout. "Inu, nic nás už nerozdělí, že ne?" Mladík se najednou zarazil. Úplně zapomněl na Kagome, střípky a Naraka.
"Kikyo...jak je možné., že jsi živá? Kdo tě oživil?" Kikyo na něj smutně pohlédla.
"Odpusť mi to, ale tohle ti nemohu říct. Kdybych to udělala, vzal by mi život a vrátil mne tam, odkud mne přivolal." Inuyasha vytřeštil oči
"Cože? Takže on tě oživil a teď by ti ho zase vzal? Copak by se to dozvěděl? Prosím Kikyo, řekni mi to!" Kikyo zakroutila hlavou.
"Prosím, nežádej to ode mne. Co na tom záleží? Hlavní je, že jsme znovu spolu, ne?"
"T-to ano...ale stejně to chci vědět."
"Inuyasho, moc tě prosím, nežádej to ode mne!" Inuyasha tedy zmlkl. Bylo mu to vlastně jedno. Přitáhl si kněžku k sobě a vtiskl jí něžný polibek na čelo. Dívka se usmála. Zavřela oči a opírala se o něj. "Je mi zima…" šeptla po chvíli. "Pojďme někam, kde bude tepleji, prosím." Polodémon přikývl. Vzal ji do náruče a rozeběhl se s ní do nejbližší jeskyně, která mu přišla pod ruku. Sedl si s ní ke vchodu do jeskyně a přivinul si ji do náruče.
"Neboj se, zima ti nebude. Já tě zahřeju," šeptal jí do vlasů. Kikyo se k němu otočila čelem a jemně ho políbila na rty.
"Děkuji."