Prosinec 2008

Silvestr

31. prosince 2008 v 20:00 | Svip |  Já a zase já
tak tedy,je to tu.bude Nový rok, rok 2009 a jelikož číslo 9 mám ráda,snad bude úžasný.mějte se tedy krásně,oslavte Silvestra a nepodpalte Čechy ;)

Happy birthday,Tuomas!!!

25. prosince 2008 v 22:24 | Svip |  NIGHTWISH
takže,dneska je vzácný den.je top přesně 32 let,co se ve Finsku,přesněji řečeno v Kitee,narodil úžasný kláívesák,nádherný a naprosto dokonalý člen skupiny Nightwish,Tuomas Holopainen.dalo by se o něm říci,že je takzvaným "pilířem" skupiny,neboť on ji založil,málem rozpustil (ale naštěstí k rozpuštění nedošlo) a on skládá téměř všechny texty.Tuomas je prostě naprosto dokonalý a tečka,ale to je teď vedlejší.

Tuomasi,sice pochybuji,že si to někdy přečtěš,ale...
Přeji Ti všechno nejlepší k tvým narozeninám,hosdně štěsdtí,zdraví,lásky a úspěchu (hlavně).

(no není nádhernej???)

a ještě jen dodám,to kdyby se stalo,že by si něco četl,tak aby tomu rozuměl...

Dear Tuomas. We (me, a little ugly goblin Arwen, innocent like an evil, and my dear friend Tymon, beautiful Nilotic old-horse) want to wish you a happy birthday, lot's of luck, health, love and success. You are in our hearts. With love
Arwen and Tymon

Kapitola 6. - Narození polodémona a návrat do přítomnosti

24. prosince 2008 v 23:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 6. - Narození polodémona a návrat do přítomnosti



Inu no Taisho začenichal. Ve své pravé psí podobě se rozběhl lesem. Musel ji najít. Nechtěl ji ztratit, protože ji miloval a dnes byl den porodu. Měsíc se odebral do novu a démon zjevil svou lidskou podobu.
"Izayo," zašeptal, "Izayo, už si pro tebe jdu!"

Mladý samuraj se tiše plížil vesnicí. Vešel do jednoho z pokojů. Uprostřed byl závěs od stropu na zem obdélníkového tvaru. Vevnitř ležela žena, jež měla porodní bolesti a chystala se přivést na svět psího polodémona. Samuraj k ní přistoupil.
"Kdo je to?" optala se tiše.
"Jsem Takemaru," odpověděl tiše. Izayo se rozšířily panenky.
"Prosím, pomozte mi." Takemaru napřáhl kopí.
"Odpusť, Izayo, kdyby to dítě bylo moje, pomohl bych ti." Kopí projelo Izayininým tělem, avšak děťátko už bylo na světě. Takemaru odešel.

"Démon! Zaútočte! Rychle!" volali vesničané. Inu no Taisho se jich však rychle zbavil a narazil na Takemara, který zrovna odcházel z pokoje.
"Ani krok, démone!"
"Kde je Izayo?"
"Zaplatila za to, že se nestala mou ženou." Samuraj se škodolibě usmál, když viděl vyděšený výraz Inu no Taisha. Ten tasil Tessaigu a jedním seknutím jej zbavil pravé ruky. Nedbal na jeho křiky a rozběhl se do hořícího domu, který vesničané zapálili.
"Izayo! Izayo!" Našel ji podle zvuku dětského pláče. Odhrnul závěs a spatřil krev. Vytáhl Tenseigu, další ze svých mečů. Oba byly ukovány z jeho tesáku. Tessaiga, meč zničení a Tenseiga, meč života. Pevně katanu uchopil a díval se, jak září. Kolem těla Izayo a děťátka se objevily malé zrůdy, které se snažily Izayo vtáhnout do podsvětí. To jim Inu no Taisho nedovolil. Napřáhl se, a než stačil kdokoli mrknout, zrůdy zmizely, Izayo se zahojila rána a nadechla se. Otevřela své tmavé oči a podívala se na svého muže. Démon vytáhl červenou látku, do které ji zabalil, a pomohl jí vstát. Než stačila princezna otevřít pusu, aby poděkovala, objevil se za nimi samuraj. Takemaru.
"Izayo, uteč!" zahřměl Inu no Taisho. Izayo se na něj vyděšeně podívala.
"Ale co ty?"
"O mě se neboj!"
"Správně, neboj se o něj, protože zemře!" vložil se do rozhovoru Takemaru. Inu no Taisho mírně sklopil pohled i Tessaigu.
"Inuyasha…" zašeptal.
"Co?" otázal se Takemaru nechápavě.
"Inuyasha. To je chlapcovo jméno. Tak se bude jmenovat!" vysvětlil. Izayo se na synka podívala.
"Inuyasha?"
"A teď už běž!" křikl na ni démon.
"Ano." Tmavovláska se otočila a vyběhla z hořícího domu. Bosa běžela sněhem na kopec, kde byla v bezpečí a odkud měla výhled na souboj Takemara a jejího muže. Oba si vedli skvěle, avšak dřevěné základy domu už to nevydržely a zřítily se na oba bojovníky.,Izayo, ty musíš žít. Oba musíte žít,' Izayo steklo několik slz. Podívala se na Inuyashu, který svou nespokojenost projevoval pláčem…

Patnáctiletá Kagome Higurashi seděla se svými kamarádkami Ayumi, Eri a Yukou v jejich oblíbeném fast foodu WacDnald a vesele se s nimi bavila. Myšlenky jí však neustále odbíhaly k tomu snu, co se jí zdál. Bylo jí jasné, že to nebyl jen sen, že se to takhle nějak stalo.
,Takhle se tedy narodil Inuyasha…' řekla si.
"Stalo se něco, Kagome?" otázala se nejistě Ayumi, jedna z jejích kamarádek. Měla stejnou uniformu jako všichni na škole - zelenou minisukni, bílou halenku a červený šátek na límečku. Z celé partičky měla jako jediná hodně vlnité vlasy po ramena a její inteligence byla rozhodně vyšší než Kagomina. Kagome se na Ayumi usmála.
"Ne, nic se neděje." Bylo jí však jasné, že Ayumi jí neuvěří. Byla nejchytřejší dívkou na celé škole, a jelikož Kagome dost často chyběla; pravidelně se totiž vracela časem do období feudalismu před pěti sty lety, kdy v Japonsku žili démoni, polodémoni a další magická stvoření; nesahala jí svou inteligencí ani po kotníky.
"Ale no tak, Kagome. Zase něco s tvým přítelem?" ozvala se nejistě Eri, která se Kagomina nepřítomného chování také všimla. Eri měla dlouhé vlasy po ramena, ve kterých ráda a často nosívala žlutou čelenku.
"A-ale vůbec ne. Jen jsem se zamyslela, to je vše." Kagome si prohrábla dlouhé, lehce vlnité vlasy a natáhla se pro další cheeseburger,
"Nedělej se, víme, že před námi něco tajíš. Povídej!" nedala si Eri pokoj a Yuka, jejich poslední kousek party, se k ní připojila. Ani jedna si nikdy nedala pokoj ve vyzvídání, občas myslely na to nejhorší, jen Ayumi věřila v opravdovou lásku Kagome a jejího přítele.
"A-ale...s ním to nijak nesouvisí!" vyhrkla Kagome.
"S ním ne? Máš snad někoho jiného?" zeptala se Yuka a upřela na ni hnědé oči. Její vlasy byly hnědé, stejně jako vlasy ostatních kamarádek, ale byly také velmi krátké.
"Tohle by přece Kagome neudělala...nebo jo?" Ayumi se nejistě podívala na svou dlouhovlasou přítelkyni.
"Jistěže ne! Opravdu to s ním nijak nesouvisí."
"A s kým tedy?" nedala si pokoj Yuka. Kagome se během posledních několika měsíců změnila a ani jedna z dívek netušila, proč pořád chybí. Ayumi se chtěla na něco zeptat, ale přerušil ji chlapecký hlas. Otočily se.
"Hojo? Co tu děláš?" zeptala se Kagome překvapeně.
"Ahoj, Higurashi!" Hojo, Kagomin spolužák a bývalý přítel se nejistě poškrábal na hlavě a usmál se. Chodil do vedlejší třídy, ale ani jemu neušlo, že Kagome dost často chybí. Většinou jí tedy nosil různé ještěrky nebo další "zaručené" pomůcky.
"H-hojo! A-ahoj." Kagome se rozhlédla po ostatních kamarádkách.
"Posaď se k nám!" vybídla ho Yuka. Hojo se tedy posadil.
"Jak jsi nás tu našel?" optala se Eri poněkud blbě, protože skoro celá škola chodila po vyučování do WacDnaldu. Ayumi chtěla spustit svá moudra, tak ji kamarádka s čelenkou velice hrubě drkla do žeber.
"Původně jsem se tu měl sejít s Ichirem, ale narazil jsem tu na vás."
"Ichirem? To je ten světlovlasý a pěkný?" zeptala se Yuka tajemně. "Ten co má ty úžasné svaly a vypadá jak z nějakého dívčího časopisu?"
"No...nevím, jestli dívčího, ale podle popisu bych řekl, že to sedí."
"Musíš nás představit!" vyhrkla Yuka. Kagome se podívala z okna. Ayumi, Eri i Yuce se rozzářily oči při pomyšlení na seznámení. Nevšimly si, jak smutně se Kagome tvářila. Kagome se v myšlenkách znovu vrátila k tomu snu.
"Higurashi? Jsi v pořádku?" zeptal se Hojo. Kagome sebou trhla.
"Promiň, co jsi říkal?"
"Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku."
"Ano. Jsem."
"Takže si nemusím dělat starosti?"
"Nemusíš."
"To je dobře." Eri drkla své kamarádky a mrkla na ně.
"Kagome, už musíme jít. Půjdeš s námi?" Jelikož se Kagome ztratila ve snu, pokrčily rameny. Zvedly se.
"Tak se měj Kagome, uvidíme se v pondělí ve škole." Ayumi se usmála a všechny tři odešly. Nechaly tam Kagome s Hojem o samotě.
"Kagome? Opravdu ti nic není?" zeptal se Hojo. Kagome ho však nevnímala.
"To také není ono…" zamumlala.
"Co není ono?"
"Musím se ho na to zeptat…" zamumlala znovu.
"Kagome?" Kagome se vrátila do reality.
"Kde jsou holky?" zeptala se zmateně.
"Už musely jít."
"Aha. Nevíš, kolik je hodin?"
"Vím." Hojo se na ni mile usmál a přisedl si k ní blíž. Kagome to nebylo moc příjemné.
"A řekneš mi to?"
"Jistě." Podíval se na hodinky. "Čtvrt na čtyři."
"Tolik?" zděsila se Kagome. "Odpusť mi to, Hojo, ale už musím jít! Měj se!" a vyběhla ven. Venku však narazila na jedny spolužačky, které neměla moc v lásce, takže se rozhodla vrátit do WacDnaldu a počkala, až se vzdálí. To už však měla na rameno Hojovu ruku. Úplně se vyděsila.
"Hojo, tohle mi nedělej!" Prudce oddychovala.
"Odpusť, Kagome. Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Nešla bys se mnou dnes večer do kina?"
"Do kina? Dnes?"
"Pokud už něco nemáš v plánu."
"Když já nevím, musím se toho ještě hodně učit…"
"Prosím."
"Tak dobře. Ale hned po filmu půjdu domů, jasné?"
"Platí. Vyzvednu tě v osm."

Zatím ve feudálním Japonsku.
Starý kovář Totosai letěl na své tříoké krávě a rozhlížel se obrovskýma vypoulenýma očima po okolí, zda nezahlédne stříbrné vlasy nebo červené kimono. Po chvilce se na něj přece jen usmálo štěstí. Na rameni mu seděl malý tvoreček - blecha, která seděla v tureckém sedu, na zádech mu spočívala brašnička a též se rozhlížela po stejné osobě. Zajásala, když spatřila rychlou červenou skvrnu, kde se leskly stříbrné vlasy a rozkošná psí ouška též nešla přehlédnout. Skočila z kováře a už pila krev osobě na krku. Osoba se automaticky přes krk plácla.
"Myougo!" zahřímal polodémon a zastavil se. Totosai tedy poručil své krávě, aby sletěla na zem a přistála vedle polodémona.
"Inuyasho!" promluvil stařec pomalým chraplavým hlasem. Mladý polodémon se na oba podíval.
"Co se stalo tak vážného, že jste přišli oba?" Poškrábal se na hlavě mezi oušky a pozvedl obočí. Myouga se mu usadil na rameni.
"Mistře Inuyasho, všude jsme Vás hledali!" vypískl.
"Myouga má pravdu," pronesl stařec, "Máme pro tebe důležitou zprávu, ale byl bych raději, kdybychom ti to mohli říct někde...více v soukromí." Inuyasha se kolem sebe rozhlédl a ušklíbl se.
"Pardon, já zapomněl, že stromy mají uši." Zasmál se. "Dobře, jdeme do vesnice ke Kaede a ostatním." Nechápal proč, ale dnes měl až moc dobrou náladu. Možná to bylo tím, že se jeho tajná láska dnes měla vrátit do jeho doby, nebo snad tím, že si provětral mozek? Sám nevěděl.
"Inuyasho, tohle není legrace!" vyhrkl Totosai.
"Jistě, že ne...jenom nechápu, kde chcete tady najít větší soukromí. Tak jdete?" otázal se, když za vteřinku od nich byl několik desítek metrů. Totosai se s námahou vyšplhal na svou krávu a dal jí povel, aby vzlétla. Poté následoval Inuyashu až do vesnice. Inuyasha vešel do chatky u malé řeky.
"Inuyasho, jsi nějak brzo zpátky," zkonstatoval malý liščí démonek a skočil mu na hlavu. Inuyasha si povzdechl.
"Máme návštěvu, Shippo, jinak bych si od tebe odpočinul ještě dýl," odsekl mu a shodil si ho z hlavy.
"Stalo se něco, Inuyasho?" ozvala se mladá zabijačka démonů Sango. To už ale do chatky vešel i Totosai. "Dobrý den!" Sango se mu poklonila.
"Dobrý." Totosai si sedl na zem.
"Dáte si něco k jídlu? Nebo k pití?" zeptala se Sango.
"Něčím k pití nepohrdnu."
"A ty, Inuyasho?"
"Ne, díky, Sango. Jsem zvědavý, co se stalo, že nás poctili návštěvou oba dva," popíchl je. Ve stínu chatky se něco pohnulo. Vystoupil z něj muž, stejného věku jako Inuyasha, avšak psí ouška bychom u něj hledali těžko. Byl to člověk, přesněji řečeno mnich.
"Sango, byla bys tak hodná a dala mi také trochu pití?" Mile se na ni usmál.
"Když tak pěkně prosíš…" Sango se na něj usmála. Ihned se však zarazila. Ozvalo se plesknutí a Sango dnes již po několikáté Mirokovi vlepila pohlavek. "Nedotýkej se!" řekla s úsměvem. Miroku si sedl vedle Inuyashi s pitím v ruce a blikající rukou na tváři. Povzdechl si.
"Díky Sango, já chtěl jen pití." Inuyasha a ostatní zakroutili hlavou.
"Miroku, kdy ty se poučíš? A to má Sango dobrou náladu, není ta facka tak červená, jako vždycky," oznámil Shippo a podíval se na Mirokovu tvář. "Páni, takže podle Miroka poznáme, jakou má Sango náladu."
"Jak to myslíš, Shippo?" zeptal se nechápavě Inuyasha.
"No podle barvy facky. Sango má dobrou náladu, takže má Miroku takový narůžovělý otisk. Když bude mít špatnou, otisk bude červený, a když bude vytočená k smrti, bude Miroku bez hlavy." Usmál se na všechny. Totosai se rozchechtal, naopak Sango se snažila udržet. Moc jí to ale nešlo. Sedla si vedle Inuyashi, co nejdál od Miroka, zakryla si pusu a rozesmála se. Miroku nafoukl tváře, vzal svou hůl a vší silou ji mrštil po liščím démonkovi. Ten se schoval za Inuyashu a Sango, takže to schytali oni dva. Hned se vzpamatovali ze záchvatu smíchu, který měli a zvedli se. Ten červený pruh na čele jim slušel, ale o to jim asi nešlo.
"Miroku!" zavrčeli oba. Sango se k němu sklonila a chytila ho za ucho.
"A vstávej!" přikázala a tahala ho.
"Au, au, au, au! Sango, to je krutý! To bolí! Vždyť já jsem jen nevinná oběť! Nech mě žít!" kňučel. To se všemi seklo. Zhroutili se v záchvatech smíchu a Sango byla donucena mnicha pustit. Sedla si a opřela se o ruce.
"Miroku a nevinná oběť? V tom případě já jsem Inuyasha!" Inuyasha zakmital oušky, přiblížil se k ní a začal si ji prohlížet. Sango mu pohlédla do očí. "Co si mě tak prohlížíš?"
"No…" začal nejistě, "bez urážky, ale ke mně máš hodně daleko. Třeba uši, vlasy, kimono a v první řadě pohlaví." Zrudl, když si představil její intimní partie. Zatřásl hlavou, odkašlal si a natáhl se pro pití. Tím se začal dusit, když si všiml jejího pohledu, takže voda skončila na Shippově obličeji.
"Hej! Inuyasho, to nebylo fér!" vyhrkl Shippo.
"Prozradíš nám, proč ses pokoušel se udusit?" zeptala se s úsměvem.
"Já se nepokoušel udusit," zavrčel. Zvedl se. "Tak, dozvíme se, co Vás sem přivádí?" změnil téma a podíval se na Myougu, který se topil v Shippově uchu plném vody.
"Inuyasho, hrozí ti velké nebezpečí!" předběhl blechu Totosai a zakoulel očima, což způsobilo dojem, že se mu snad ještě víc zvětšily. Inuyasha si sedl a podíval se do jeho tenisáků.
"Totosaii, můžete mi říct novinku? Co třeba: ,Dnes ti žádné nebezpečí nehrozí.' Byl bych mnohem šťastnější," pronesl znuděně.
"To ti bohužel říct nemůžu. Jde po tobě tvůj bratr, Sesshoumaru. Nevíme přesně co má v plánu, ale zasáhne to celou zemi. Myslíme…" tady se Totosai odmlčel. Inuyasha si opřel hlavu o ruku.
"Myslím, že se tu někdo probral ze zimního spánku. Sesshoumaru mě nesnáší od mého narození, pokud teda ví, kdy jsem se narodil...myslím, že to ani sám nevím. Někdy v zimě?" Zapřemýšlel.
"Inuyasho, musíš být mnohem více na pozoru! Sesshoumaru jde po černé perle. Té, kterou máš v oku!" vyhrkl Totosai. Sango vyvalila oči a otevřela pusu.
"Co prosím?" Inuyasha zpozorněl.
"Zase? Vždyť už se o ni jednou pokoušel, ale pak to vzdal. Já chci mít oko v celku. Navíc jsou tam stejně jen otcovy pozůstatky. Pořád ale nechápu, proč je zrovna já mám v oku." Promnul si oko.
"Nevím, ale souvisí to s mocí tvého otce," odpověděl Totosai zdráhavě. Inuyasha se neklidně zavrtěl.
"Pamatuji si ten den, jakoby to bylo včera." Polodémon založil ruce a opřel se o stěnu chatky. Se zavřenýma očima v zamyšleném výrazu se dal do vyprávění minulosti….
-> Byla temná noc. Mladý polodémon seděl na vysokém, listy ochuzeném stromě. Myouga před chvílí Kagome vyprávěl o jeho lidské matce Izayo, což ho popudilo. Začenichal. Ucítil démona. Psího démona. Kagome stála pod stromem a zamyšleně Inuyashu pozorovala. Když vtom ji nečekaně srazil k zemi a umlčel ji. Před nimi se objevil obří démon, jenž ve svých spárech pevně svíral smrtelnici. Inuyasha ji znal. Byla to jeho matka. Na rameni démona se objevil další démon, avšak menší. Jeho dlouhé, stříbrné vlasy mu spadaly do půli lýtek a fialový srpek měsíce mu pod ofinku jen zářil. Kolem ramen měl dlouhou kožešinku a v jantarových očích se mu mísil pobavený výraz s pohrdáním. Zatímco Kagome něco brblala do země, kam ji Inuyasha zakopal, polodémon už byl v obraze a na nohou.
"Sesshoumaru!" oslovil ho ostře. Jmenovaný se na něj podíval a hlasitě si odfrkl.
"Inuyasho, ty jsi ještě naživu?" zeptal se bez zájmu. Inuyasha si připravil drápy k útoku, ale když démon stiskl jeho matku pevněji, nemohl zaútočit.
"Jeden špatný pohyb a tvá matka zemře."
"Moje matka je mrtvá, ty tupče! Na tohle ti neskočím!" Při dalším stisku Izayo vykřikla a smutně se na něj podívala.
"Inuyasho…" zašeptala prosebně. To polodémona zmátlo. Nevěděl, jestli je Izayo skutečně naživu nebo ne. Musel však jednat rychle. Vyskočil a jedním seknutím démona zničil. Izayo dopadla na zem. Kagome se k ní rozeběhla a Inuyasha se pustil do boje se Sesshoumarem.
"Ale copak, zlobíš se, bratříčku?" otázal se Sesshoumaru. Při posledním slově měl co dělat, aby se nezadusil. Kagome vzhlédla a vytřeštila oči. ,On mu řekl ,bratříčku'? Jinak jsou v pořádku?' Bratři se pustili do boje. Najednou démon chytl svého mladšího bratra pod krkem a zvedl ho do vzduchu.
"Inuyasho, máš něco, co potřebuji. A když mi to nedáš, vezmu si to sám." Inuyasha neměl tušení, co jeho bratr chce, ale na ptaní neměl čas. Sesshoumaru mu dal své dva prsty nebezpečně blízko pravému oku a zanedlouho vytáhl černou kuličku, která se velice podobala Shikonu no Tama. Inuyasha dopadl na zem, když ho Sesshoumaru pustil a chytl se za oko. Kagome se k němu rozeběhla.
"Inuyasho, jsi v pořádku?" zeptala se vyděšeně.
"Ne. Nevidím na jedno oko. Co mi to z něj vytáhl?" Oba sledovali Sesshoumara. Ten předával černou kuličku jakémusi žabákovi s holí. Žabák zapíchl hůl do kuličky a otevřel se portál. Než oba stačili mrknout, Sesshoumaru i žabák byli uvnitř.
Kagome, zůstaň tady!" Obrátil se na ni, ale Kagome už byla také v portálu. Inuyasha vytřeštil oči a skočil za ní. Vynořili se ve vzduchu, kde si je vzala na hřbet kostra neznámého ptáka a nesla je k obří kostře, jenž se podobala psovi.
"Co to je?" Kagome se předklonila, aby si to prohlédla.
"Tohle je hrobka mého otce," vydechl Inuyasha. Tmavovláska se na něj podívala s velkými otazníky v očích. <-
...
"Potom jsme tam bojovali. V kostře byla v kameni Tessaiga, ale když se ji Sesshoumaru pokusil vytáhnout, nešlo to. Zkusil jsem to i já a nic. Až potom ji vytáhla Kagome, což nás všechny ohromilo. Sesshoumaru se proměnil v obřího psa, což je jedna z jeho podob a zaútočil. Nevěděl jsem, jak Tessaigu použít, ale když jsem na Kagome zařval, že ji budu chránit, Tessaiga mi začala v ruce pulzovat a zvětšila se. Od té doby má Sesshoumaru o psí tlapu míň." Inuyashovi při té vzpomínce na tváři přeběhl mírný úsměv. Pevněji sevřel Tessaigu.
"Mám to chápat tak, že vlastně za to, že máš Tessaigu, vděčíš Kagome?" otázal se Miroku.
"Ano. Otec se zamiloval se smrtelnice a chránil ji, proto mohl Tessaigu vytáhnout jen smrtelník, nebo ten, kdo nepohrdá lidmi. A to Sesshoumaru není." Totosai se poškrábal na hlavě.
"Věděl jsem, že je tvůj otec chytrý, ale něco tak inteligentního bych od něj nečekal," zamumlal.
"Kdo ví, jaký ve skutečnosti byl. Nikdy jsem ho neviděl, takže nevím, jaký byl. Tohle jsem se dozvěděl od Kaede."
"To teď ovšem není to nejdůležitější." Totosai si významně odkašlal.
"Jak chceš zabránit svému bratrovi, aby ti tu černou perlu, či co to vlastně je, sebral?" zeptala se Sango přesně na to, na co chtěl Totosai.
"Jednoduše, budu si svoje oko chránit jako oko v hlavě." Inuyasha se zarazil. "To nedávalo smysl, co?"
"Teda Inuyasho, ty dneska perlíš!" zasmál se Shippo. Sango se k němu přidala.
"Ještě chvíli takhle žertuj a nech se najmout jako pánův bavič!"
"Ale já nežertuju. Nemůžu za to, že chce zrovna moje oko." Inuyasha mírně nasyslil tváře. Postavil se.
"Takž já jdu pro Kagome, budeme ji potřebovat a informovat a vy tu zatím počkejte!" Vyšel z chatky. Sango se na ostatní tázavě podívala.
"Jak dlouho myslíte, že mu to perlení vydrží? Abych pravdu řekla, v téhle náladě je mi více než sympatický…" Miroku jí opětoval pohled.
"Ale ale, snad ses do něj nezakoukala," rýpl si. Sango se zarazila.
"A kdyby ano?" zeptala se s úsměvem.
"Tak to nevím...litoval bych tě. Takovouhle náladu nemá skoro nikdy." Mnich jen pokrčil rameny.
"Ale, ale...snad nežárlíš?" protáhla.
"Ne. Jen říkám, že tě lituju."
"Já bych spíš řekla, že na něj žárlíš." Sango se zvedla a vyšla ven.

Inuyasha vyskočil v Kagomině době studnou a vykročil k jejímu domu. Byla tam. Skočil na okno a zaklepal. Když mu otevřela okno, nemohl z ní odtrhnout oči. Jelikož šla s Hojem do kina, rozhodla se trochu se zkrášlit, ale pro Inuyashovy oči tohle bylo něco mnohem víc než jen krása. Jako kdyby byla jeho anděl. Začal slintat, avšak vzpamatoval se, když se převážil a spadl na čumec.
"Inuyasho? Co tu děláš?" zeptala se překvapeně. Odstoupila od okna a přešla k zrcadlu, aby si mohla nasadit stříbrné náušnice.
"Jak co tu dělám? Dneska se vracíme, ale jelikož nás Totosai a Myouga přišli varovat, jdu si pro tebe dřív. Jdeme!" Zvedl se a upravil si kimono. Kagome se na něj podívala jako na cvoka.
"Co prosím?" zeptala se nevěřícně.
"Haló! Země volá Kagome! Odcházíme! Vezmi si batoh a jdeme!" zvýšil hlas.
"Ty ses snad pomátl!" odsekla a založila si ruce na prsou.
"Cože?! Jak pomátl? Slíbila jsi, že se dneska vrátíš, takže si pro tebe jdu o chvíli dřív, co ti vadí? Kde máš ten žlutej batoh?" Začal se rozhlížet po pokoji.
"Tak teď mě poslouchej, spletl sis dny, protože vrátit se mám až zítra! Navíc jestli si myslíš, že si jen tak přijdeš a já za tebou poslušně půjdu, jsi na omylu! Nehodlám dnes rušit plány, které mám a aspoň chvíli chci být i s někým jiným, rozumíš? Nejsem tvůj majetek, abych tě musela na slovo poslouchat. A hlavně nejsem…" tady se zarazila. Chtěla říci, že není Kikyo, Inuyashova bývalá láska, která Inuyashu přišpendlila uspávacím šípem na padesát let ke stromu a sama poté zemřela. Nechala se spálit i s klenotem čtyř duší, Shikonem no Tama. Kagome jí byla velice podobná, koneckonců byla Kikyinou reinkarnací, avšak nesdílela její horoucí lásku k Inuyashovi. Inuyasha se na ni podíval jako na cvoka. Pak si odfrkl a založil ruce.
"Prosím tě, co je důležitější než to, co děláme? Navíc teď je to naléhavé!"
"To říkáš vždycky! Co je důležitější? A co můj život?" vyhrkla zoufale.
"Vždyť chodíš domů často, tak o co ti jde? Nechápeš, že kdyby se Shikon dostal do nesprávných rukou, postihlo by to i tvůj svět?!"
"Já to chápu až moc dobře, ale ty asi nechápeš, že já střípky nedávám z ruky. Střípky, ty pitomé šutry, kvůli kterým jsem obětovala svůj život! Skoro všechen čas trávím ve tvé době, tak mě nech ASPOŇ CHVÍLI ŽÍT!"
"Co máš tak důležitého, že je ti záchrana světa ukradená?" zeptal se jedovatě. Kagome přimhouřila oči.
"Něco, co bys nepochopil."
"Jo? Tak to zkus!"
"Jdu ven s někým, na kom mi záleží!" řekla po chvíli ticha. Inuyasha se na ni ublíženě podíval, čehož si Kagome všimla. Po chvilce se vzpamatoval.
"Fajn! Když ti tak záleží na nějakém parchantovi víc, než na záchraně světa, tak už se nemusíš vůbec vracet!" vyhrkl a vmžiku byl pryč. V Kagome hrklo. Ten jeho pohled...došlo jí, že asi nebude tak necitlivý, jak si myslela. A ona mu ublížila.
"Inuyasho!" vrhla se k oknu. V hlavě jí zněla jeho slova. ,Když ti tak záleží na nějakém parchantovi víc, než na záchraně světa, tak už se ani nemusíš vracet. Nemusíš se vracet. Záleží ti na parchantovi, tak se nevracej!' znělo jí v hlavě.
Inuyasha vylezl ze studny a zůstal na ní sedět. Smutně sklopil ouška. Jeho dobrá nálada byla vtahu. Hrozně ho bolelo, že jí nikdy nedal najevo své city k ní a teď...teď už je pozdě. Našla si někoho jiného, pro koho se tak krásně vystrojila a on to nemohl obdivovat. Nebyl tím, na kom jí záleží. Složil hlavu do dlaní a přemýšlel.
Sango se na všechny usmála.
"Za chvíli už to bude hotové. Máte veliký hlad?" zeptala se a naposledy zamíchala jídlo v kotli. Ochutnala a zamlaskala. Do chatky vešel Inuyasha. Nechtěl nikomu nic říct, jen zalezl do rohu, zavřel oči a mlčel. Sango si změny jeho nálady všimla. Nandala mu tedy jídlo a šla si k němu sednout.
"Máš hlad?" zeptala se a podala mu misku s jídlem. Inuyasha rychle oddrmolil poděkování a pustil se do jídla. Sango seděla vedle něj, přitáhla si nohy k tělu a dívala se do země. Chtěla se ho zeptat na plno věcí, nevěděla však, jak začít. Inuyasha to zhltl a misku položil vedle sebe. Aby nevypadal nápadně, pousmál se na svou kamarádku.
"Díky Sango, bylo to vynikající."
"Jsem ráda, že ti to chutnalo." Sango na něj mrkla. "Poslyš, Inuyasho…" začala nejistě.
"Hm?" ozvalo se jen.
"Stalo se něco?"
"Ne, proč?"
"Když jsi odcházel, byl jsi veselejší."
"Vždyť nemám tak často dobrou náladu, ne? Všichni to říkáte," odsekl tiše.
"To je sice pravda, ale…" Sango pochopila, že o tom asi nechce mluvit. "Kdyby sis chtěl promluvit, řekni mi." Usmála se na něj a poplácala ho po rameni. Inuyasha sklopil pohled.
"Díky Sango," zašeptal tak, aby to slyšela jen ona. Zvedl se a vyšel ven. Na tváři se mu objevil zamyšlený výraz.

Kapitola 5. - Svatba

24. prosince 2008 v 20:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 5. - Svatba


Izayo se probudila do krásného letního dne. Hned se smíchem vyběhla z postele na balkón a nechala se ozářit slunečními paprsky. Dnes byl ten velký den. Dneska se Inu no Taisho rozhodl vzít Izayo, lidskou princeznu s magickou krví, čekajíc jeho dítě. Byla šťastná jako ještě nikdy.
Inu no Taisho zatím pobíhal jako splašený a snažil se doladit poslední detaily. Chtěl, aby všechno bylo perfektní. Také si to zasloužila.
"Hej, Sesshoumaru, pojď to tady podržet!" zavolal na svého syna. Sesshoumaru poslechl.
"S čím ještě chceš pomoci?" zeptal se a zívl. Byl unavený, poněvadž už týden nespal. Ne, že by mu to vadilo, byl zvyklý, ale nebyl zvyklý pobíhat po vesnici lidí. Stálo ho mnoho energie se pořád tvářit mile.
Izayo viděla, jak pobíhají po vesnici, tak se rozhodla jim pomoct. Bříško už se jí mírně zvedalo, byla ve čtvrtém měsíci. Utíkalo to hrozně rychle a princezna se nemohla dočkat svého prvního děťátka. Nasadila volné kimono a vyšla ven. Inu no Taisho ji hned spatřil a přiběhl k ní.
"Dobré ráno, princezno moje. Tak už jsi vzhůru. Měla by sis jít ještě lehnout!" Izayo ho políbila.
"Kdepak, teď jsem ležela. Jdu vám pomoct."
"No tak to ani náhodou!" Roztočil se s ní. "Ty se půjdeš najíst, abys měla plno síly. Já to tu zatím připravím." Oplatil jí polibek a kývl na svého syna. Sesshoumaru protočil panenky a vydal se k němu.
"Dobré ráno, mami." Políbil ji na tvář.
"Sesshoumaru, synku, buď tak hodný a postarej se o to, aby se Izayo najedla, ano?"
"O to se neboj!" Sesshoumaru se na ni zazubil. Izayo se sklonila a políbila ho na čelo.
"Snídal jsi, Sesshy?" Mile se na něj usmála.
"Ještě ne. Najíme se tedy spolu!"
"Výborně. A já to jdu poupravit," vyhrkl Inu no Taisho a oběma dal pusu. Izayo ho chytla za ruce.
"To teda ne, táto, jdeš také snídat." Usmála se a oba je táhla do kuchyně. Ani jeden se nevzpouzel. Šli za ní poslušně jako beránci, nad čímž většina lidí kroutila hlavou. Izayo šla do kuchyně, kde začal připravovat snídani. Oba je posadila na židle. Sesshoumaru na ni hladově zíral.
"Sesshy?" zamával mu před nosem.
"Ano?"
"Nemáš v plánu si dát k snídani Izayo, že ne?"
"Kdepak." Rozesmál se zvonivým a příjemným smíchem. Izayo se na ně otočila s jídlem.
"Co si vy dva šuškáte? Co je šeptem, to je čertem." Mrkla na ně. "Přeji dobrou chuť." Sepla ruce a něco zamumlala. Inu no Taisho zareagoval rychle. Stáhl si ji na klín a zacpal jí pusu jídlem.
"Žádná kouzla, lásko." Políbil ji na tvář. Izayo se usmála.
"Já nečarovala. Já pouze děkovala bohům za oběti. Dělám to pořád."
"To je jedno, teď jez, abys neměla hlad!" Objal ji kolem pasu.
"Nemám moc hlad. Zato prcek ano." Usmála se a položila si ruku na břicho.
"Tak vidíš. Musíš jíst už jen kvůli prckovi!" Dal jí další sousto. Izayo to s námahou spolkla. Pak mu to vrátila. Nacpala do něj dvojnásobek. To však neměla dělat.
"Ale, ale, ale, ty si chceš hrát?" zeptal se s úsměvem. Nacpal do ní trojnásobek toho, co dala ona jemu. Izayo na něj vyplázla jazyk a nacpala do něj skoro všechno. Zbytek však nacpal on do ní. Nechtěně ji však upatlal.
"Vypadáš roztomile."
"Jakto?" Nechápavě naklonila hlavu na stranu. Pak se podívala na Sesshoumara, který se z nich svíjel smíchy. Ležel už na zemi a mlátil do ní pěstí. Po tvářích se mu koulely slzy smíchu.
"Vy-dva-jste-leg-leg-legrační!" smál se, "Mě-mě-měli byste se...vidět!" smál se. Inu no Taisho pohlédl Izayo do očí a rozesmál se taky. Ta se však stále tvářila nechápavě.
"Děje se něco?" Pak se ďábelsky zašklebila a upatlala je oba. Sesshoumaru na ni zůstal překvapeně hledět. Pak se neúspěšně pokusil slíznout si z nosu jídlo. Izayo se rozhodla jim utéct. Zaměstnala je jídlem a metelila si to pryč. Inu no Taisho však byl rychlejší. U dveří ji chytil kolem pasu.
"Máš smolíka, princezno." Pevně ji objal a políbil ji. "A jídlo všude možně."
Izayo mírně nasyslila tváře.
"Překazil jsi mi plán." Dala mu pusu na nos.
"Plán? Jaký plán?" Odhrnul jí vlasy z krku a políbil ji tam.
"To ti nepovím. Ale bez toho plánu si tě nevezmu." Zarazil se.
"C-co?" tvářil se opravdu vyděšeně a Sesshoumaru se raději vytratil. Izayo se na něj podívala.
"Co co? Musíš mě pustit, jinak svatba nebude." Inu no Taisho ji překvapivě rychle pustil. Smutně se na ni podíval a nešťastně zakňučel. Izayo ho políbila.
"Děkuji. Jdu si pro svatební šaty." Inu no Taisho se usmál. Otočil se a šel se také převléknout.
Izayo vyběhla do ložnice, kde už na ni čekala švadlenka se svatebními šaty.
"Dobré ráno, Itako," začala vesele Izayo a postavila se na postavec, který jí ukazovala.
"Dobré ráno, princezno. Tak se podíváme, jestli Vám bříško nezkomplikovalo šaty."
Inu no Taisho se převlékl a už čekal venku. Sesshoumaru přinesl prstýnky.
"Ježíš, tati, koukej se vzchopit! Nejdeš přece na pohřeb!" a pořádně ho plácl do zad.
Itako vykulila oči.
"Páni, ten prcek roste jako z vody, budu Vám muset ty šaty povolit, jinak se v nich oba udusíte." Izayo si povzdechla.
"Takhle ale přijdu pozdě."
"Lepší přijít pozdě než se nechat udusit." Itako se pustila do práce.
"Tati? Tati? Vnímáš mě?" Sesshoumaru mu mával rukou před obličejem. Jeho otec však byl myšlenkami v budoucnosti. Nebylo těžké poznat, kde se nachází. Třeba proto, že měl takový přihlouplý výraz. Sesshoumaru k němu přišel a naklonil se k jeho uchu tak, aby ho slyšel jen on, zařval: "ZEMĚ VOLÁ MÉHO OTCE! INU NO TAISHO, PROBUĎ SE!" Pomohlo to. Otec se na svého syna otočil.
"C-co? Říkal jsi něco?"
"Já? Ne. Nic," řekl Sesshoumaru nevinně a pak se rozesmál.
Izayo už začínala být trošku nervózní.
"Vydržte, princezno, už to bude. Jen to zašněruju," uklidňovala ji Itako. Izayo se usmála.
"Děkuji Itako."
"Nemáte zač, princezno."
"Čemu se směješ?" nechápal Inu no Taisho. Sesshoumaru se musel hodně přemáhat, aby se nesvezl na zem. Zavřel oči a vrátil se do klidu.
"Zkus žít v přítomnosti, ano?" usmál se na otce.
"Nechápu, o čem to mluvíš."
"Nebylo tak těžké uhodnout, na co jsi myslel."
"Opravdu?"
"Zajisté."
"Povídej!" Sesshoumaru k němu tedy přistoupil a zašeptal mu to do ucha. Inu no Taisho zrudl. "To ne!"
"Ale jo!"
"Ale ne! To není možné!"
"Je to určité!"
"Přeci jsem...to ne!"
Izayo se na Itako usmála.
"Mockrát děkuji, jsi poklad Itako." Itako se také usmála.
"Nemáte vůbec zač. Teď byste si ale měla pospíšit, už máte zpoždění asi půl hodiny." Izayo vytřeštila oči. Rychle si nandala závoj, vzala kytici a běžela.
Ani Sesshoumaru, ani jeho otec neměli ponětí o čase, Sesshoumaru však měl stejně pocit, že už tu Izayo měla být. Nic však neříkal. Jeho otec už byl zase myšlenkami někde kdoví kde.
Izayo se udýchaně zastavila ve dveřích. Vyšla ven s úsměvem. Rámě jí nabídl její učitel astronomie a oba šli k démonům.
"Tati? Tati? Izayo je tady." Pořád ten zasněný výraz. "Tati?" Sesshoumarovi došla trpělivost. Bolestivě ho šťouchl do žeber, čímž mu tak oplatil pár věcí, které mu dlužil. Inu no Taisho nadskočil.
"Sesshoumaru, co to…" zarazil se a pohled mu padl na Izayo. "Vypadáš nádherně…" vyhrkl okouzleně. Sesshoumaru se raději kousl do jazyka, aby se nerozesmál. Izayo se však rozesmála. Překvapeně na ni zamrkal. "Co je? Co jsem řekl?" Izayo k němu přistoupila blíže.
"Stojím tu už asi pět minut, ale jak je vidět, už myslíš na večer." Znovu se zasmála. Málem by se byl začal červenat, nebýt toho, že měl svou hrdost.
"Musel jsem si nějak zkrátit to čekání, ne?" Izayo jen s úsměvem zakroutila hlavou.
"Muž…" řekla jen a postavila se vedle něj. Sladce se usmála na Sesshoumara. Ten jí úsměv opětoval a vyzval kněze. Inu no Taisho žárlivě, ale velmi tiše zavrčel. Izayo ho však slyšela. Nechápavě se na něj podívala.
"Stalo se něco?" Usmála se. "Neříkej mi, že žárlíš na to, že se usmívám na někoho jiného než tebe," popíchla ho.
"A kdyby?" zeptal se s povytaženým obočím a obtočil jí ruku kolem pasu.
"Tak máš smolíka." Vyplázla na něj jazyk a podívala se na kněze.
"To se ještě uvidí!" zamumlal tak, aby ho sotva slyšela. Princezně cukaly koutky úst, ale již nic neřekla. Jen čekala, kdy má říct své ,ano". Inu no Taisho již to své vyřkl, teď s úsměvem sledoval svou budoucí ženu. Izayo začala být nervózní. Vzpomněla si totiž na jednu nepříjemnost a najednou dostala strach to ani říct. Nejistě se podívala na Inu no Taisha, ale když cítila Sesshoumarův pohled v zádech, kopající miminko v bříšku a milujícího muže vedle sebe, musela ano říci i kdyby nechtěla. Inu no Taishoovi se rozzářily oči. Pohladil ji po tváři a dlouze ji políbil. Konečně byla jeho. Izayo na své starosti zapomněla a užívala si slunečních paprsků, které ji hladily, stejně jako její manžel. Ten ji vzal do náruče a roztočil se s ní. Ale jen na okamžik, aby nic neudělal dítěti. Izayo se zasmála.
"Nemusíš mě nosit...jsem těžká." Pohladila ho po tváři a přinutila ho, aby ji postavil na zem. Objala Sesshoumara.
"Mamko, mamko, netušíš, co sis provedla," řekl s úsměvem a poplácal ji po zádech.
"A copak jsem si provedla?" otázala se se zájmem.
"Uvázala sis nás dva na krk, takže nám budeš muset neustále vařit a až bude i to malé, tak budeš muset živit tři hladové krky."
"Náhodou, to jsem moc ráda. Nikdy jsem neměla komu vařit. To vy jste si dali oprátku, protože budete muset ty blafy jíst."
"Ale prosím tě. Vaříš skvěle," ztišil hlas do šepotu. "Už jsi někdy jedla něco, co vařil otec?" Izayo se zasmála a podívala se na Inu no Taisha. Ten ji hltal pohledem a nevnímal, o čem si povídali.
"Ne, nejedla. Mám být ráda?"
"Jo, máš." Usmál se na ni.
"O čem si to tu povídáte?!" vložil se do rozhovoru nedávno pomlouvaný.
"Ale o ničem, štěňátko." Políbila ho na čelo a usmála se.
"Kdo je u tebe štěňátko?" zavrčel. Zvedl ji do vzduchu. Izayo zavýskla - nečekala to. Pak se uklidnila a usmála se na něj.
"Ty."
"Jo tak já jsem štěňátko, jo? Já jsem štěňátko!" Zatočil se s ní. Poté ji postavil na zem a dlouze ji políbil. "Abych se v toho psa opravdu nepřeměnil."
"A jak by to vypadalo?" zeptala se překvapeně, "Ty to umíš?"
"Jistěže ano. Jsem přeci psí démon. Někdy ti to ukážu, ale ne před tolika lidmi."
"A proč ne? Prosím, prosím, budeš takové to maličké štěňátko?" rozplývala se.
"Maličké rozhodně ne."
"Proč ne?"
"Nevím." Aby jí zabránil v dalších otázkách, začal ji zoufale líbat. Izayo ho však zarazila.
"Počkej štěňátko, prosím, ukaž mi to!" Prosebně se na něj podívala.
"Kdepak. Ne teď a ne tady. Později. Teď mám v plánu něco jiného." Zablesklo se mu v očích.
"Bojím se zeptat." Tmavovláska se stáhla.
"Nakrmit tě!" vyplázl na ni jazyk a políbil ji na čelo.
"Ne!" vyhrkla, "Nech mě a miminko žít." Vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. "Před chvilkou mě koplo. Poprvé." Oči se mu rozzářily.
"Opravdu?" Otočil si ji k sobě zády a položil jí ruce na břicho. Čekal, jestli malé také ucítí. Izayo se usmála.
"Teď koplo," zašeptala mu do ucha. Políbil ji na čelo.
"Páni…" zašeptal. "Copak?" Podívala se na Sesshoumara, který připojil i svoje ruce na břicho. "Také ho cítíš?"
"Ne. Ale cítím a hlavně slyším, že máš hlad, takže byste tu neměli postávat!" zazubil se na ně.
"Ale kdepak. Miminko už by akorát chtělo ven."
"Kdepak. Ty máš hlad! Takže se jdeš najíst!" zacpal jí pusu polibkem Inu no Taisho a usmál se na Sesshoumara.
"Hej to není fér, vy jste se proti mně spikli." Izayo předstírala pláč. Ani jeden jí na to však neskočil.
"Ne. Nespikli. To táta. Já se jdu projít!" a než stihli cokoliv říct, Sesshoumaru odběhl.
"Kam šel?" otázala se a podívala se na svého muže skrz prsty.
"Netuším. Ale vím, kam půjdeme my."
"Zase se bojím zeptat."
"Jen se zeptej."
"Kam?"
"Dám ti na výběr. Buďto tě půjdu nakrmit, anebo…" Přiložil rty k jejímu uchu a zašeptal sotva slyšitelně: "Nebo půjdeme do postýlky."
"To je na Vás, pane." Tmavovláska pohodila vlasy a nevinně zamrkala.
"V tom případě tě jdu nakrmit!" vyplázl na ni jazyk a usmál se. Naklonila se k němu a šeptla mu do ucha: "To si mě ale budeš muset nejdřív chytit. A jinak než ve psí podobě to neberu." Usmála se a zdrhla mu. Musel uznat, že je chytrá. Rozběhl se tedy za ní a donutil ji zaběhnout do lesa. Jelikož se smála, věděl přesně, kde je. Izayo to po chvilce došlo, přestala se smát, zpomalila, až zastavila úplně. Sebrala kamínek ze země a hodila ho daleko do kopce listí, aby odlákala jeho pozornost. Inu no Taisho se přeměnil v obrovitého psa a začenichal. Viděl ji. Izayo se schovala pod strom, jehož kořeny tvořily malý prostor pro úkryt. Přikryla své sněhově bílé šaty listím a ani nedutala. Tím ho zmátla. Jako pes ji sice cítil, ale tam dolů neviděl. Sedl si, poškrábal se zadní tlapou za ušiskem a hlasitě zakňučel. Izayo se rozzářily oči. Vypadal strašně moc rozkošně, takže nemohla odolat. Vylezla z úkrytu a šla k němu. Dotkla se jeho měkoučké tlapičky a slastně vydechla.
"Tak tohle jsem nečekala," zašeptala. Inu no Taisho se přeměnil zpátky.
"Spokojená?" zeptal se své ženy a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje.
"Ne, prosím, prosím, proměň se ještě. Jsi strašně moc sladký a heboučký…" Pohladila ho po ruce.
"Až jindy. Nic se nemá přehánět," usmál se na ni a políbil ji. Izayo se na něj smutně podívala a našpulila ústa alá kačer Donald.
"Jsi sice strašně moc roztomilá, když se tváříš takhle, ale dnes už ne. Chceš však prozradit jedno malé tajemství?"
"Jistě. Jsem zvědavá."
"Hned ráno se vydáváme pryč." Izayo na něj vytřeštila oči.
"Kam?"
"Do našeho letního sídla."
"Jo aha. Já myslela, že někam úplně pryč." Sladce se na něj usmála.
"Kdepak. Ale teď…" Chytil ji za boky a vyzvedl ji do vzduchu. Zatočil se s ní. "Teď se vrátíme a ty se hezky napapáš!"
"Ale já nemám hlad, Dala bych si jen dort a pak šla chrrr pšíííí." Izayo sepla ruce, přiložila si je k uchu a dělala, že spinká.
"Tak dobře. Dáš si dort a pak půjdeme do postýlky, ale ne kvůli spánku."
"Ploč ne? Miminko potřebuje spinkat, protože se zanedlouho narodí."
"Máme ještě několik měsíců. A miminko spinká, maminka ale ještě chvíli spinkat nebude."
"Pločpak?"
"Protože její muž má na ni strašnou chuť a nevydržel by bez ní."
"Ale vydržel, chceš se vsadit?" Nevinně se usmála, ale v očích se jí nebezpečně zablýsklo.
"Nebudu se sázet. Ještě bys vyhrála, to tak! Kdepak, mám na tebe strašnou chuť." Políbil ji na rty, tvář, krk… Izayo slastně přivřela oči. Vychutnávala si jeho horké rty na své kůži. Zbožňovala, když tohle dělal a on to věděl. Teď toho využil. Zabloudil rukama na její šněrování a málem zatáhl, na poslední chvíli se však zarazil. Izayo se nebránila. Nikdy se mu nebránila, vždy dostal, co chtěl a bylo jí jedno, kdy ji chce. I teď. On to však na ní poznal a i když mu to trochu dělalo dobře, nechtěl ji mít jen jako otrokyni. Chtěl, aby byla více svá. A také jí to řekl.
"Izayo, lásko, takhle to dál nejde!" povzdychl si. "Je sice hezké, že mi chceš ve všem vyhovět, ale tohle já nechci. Jsi moje žena. Žena, kterou jsem si vzal z lásky! Prosím, pokud má náš vztah fungovat, zkus projevovat vlastní názor trochu víc! Teď si sice asi kopu hrob, ale stejně. Nechci tě využívat…" Izayo se na něj podívala poněkud překvapeně.
"Teď tě nechápu. Vždyť jsem tvoje, to nestačí?"
"Ale já nechci, abys byla moje tím stylem, že jsi můj majetek."
"A to nejsem? Od začátku jím jsem, ne?" Otočila se tak, aby k němu byla čelem. Pousmála se.
"Izayo, kolikrát ti ještě budu říkat, že nejsi?" povzdychl si.
"Jsem a nehádej se. Mně tohle nevadí." Usmála se na něj. "A jsem moc ráda, že tady je naše miminko." Položila si ruce na břicho.
"To já také, ale...nechci žít s vědomím, že jsi JEN můj majetek. Proč myslíš, že jsem si tě vzal za ženu? Kvůli dítěti? Ne. Kvůli tomu, že tě miluji."
"A co když chci žít s tím, že jsem tvůj majetek. Asi nevíš, jak to ve světě lidí chodí. Většina mužů, nebo spíše vojáků, si berou ženy proto, aby je vlastnili." Sklopila pohled a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Ale to přeci není správné."
"To je možné, ale já jsem na tohle zvyklá. Všechny mé kamarádky, služebné, příbuzné jsou na tom takto. Je zvláštní, že démoni se k tomu staví jinak."
"Nevím, jestli všichni, ale já ano." Pohladil ji po tváři a zamilovaně ji políbil.
"A co tvoje žena? Teda bývalá. Tu sis vzal z lásky? U té jsi nechtěl, aby byla tvůj majetek? Tu's neopustil?" Smutně se na něj podívala.
"Ji jsem si nevzal. Nechtěl jsem, aby byla můj majetek, protože to ona si dělala majetek ze mě. A opustil jsem ji kvůli tomu, že nejvíce trpěl Sesshoumaru."
"Kdybych se já chovala takhle špatně, tak mi to prosím řekni nebo mi namlať. Nechci dělat nic, co by se tobě a tvému synkovi nelíbilo."
"Já si přeji jediné. Abys mi říkala, když ti něco vadí." Políbil ji na čelo a chytil ji za ruku. "Vrátíme se?" Izayo kývla.
"Miminko už má hlad." Sladce se usmála a přitulila se k němu. "Moc tě miluji." ,Pane,' domyslila si. Inu no Taisho se šťastně usmál.
"Já tebe také, lásko moje. Já tebe také." Políbil ji a vydali se zpátky.

Kapitola 4. - Žádost o ruku

24. prosince 2008 v 16:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 4. - Žádost o ruku



Byl jeden z posledních jarních dnů a Izayo seděla sama v altánku. Užívala si sluníčka a jarního vánku v obličeji. Položila si ruku na břicho. Již měsíc byla těhotná s Inu no Taishem, avšak ten o tom ještě neměl ani zdání. Po snídani mu řekla, ať jde do altánku, že mu musí něco důležitého říct. Chtěla mu to říct, ale bála se, jak bude reagovat. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že Inu no Taisho k ní jde. Usmála se a skryla nervozitu. Přišel k ní a vtiskl jí dlouhý a zamilovaný polibek. Sedl si vedle ní a stáhl si ji na klín. Usmál se.
"Chtěla jsi se mnou mluvit, tak jsem tu." Položil si hlavu na její rameno.
"Ano, chtěla. Víš, já…" povzdechla si, "Čekám tvoje dítě," vypálila. Překvapeně na ni vyvalil oči.
"C-co?" zeptal se nechápavě. Sklopila pohled.
"Pokud ho nechceš, chápu to."
"Mo-moment. Jak dlouho už…?" zeptal se. Pořád ještě si nebyl jistý, že to není jen sen.
"Od té doby, co jsme spolu prvně strávili noc. Bylo to jen jednou a bylo to asi před měsícem," odpověděla pohotově.
"Takže...je to...pravda?" zeptal se a oči mu zářily štěstím. "My dva spolu budeme mít dítě!" vyhrkl. Vzal si ji do náruče, vynesl ji z altánku a tam se s ní roztočil. Izayo se na něj překvapeně podívala.
"Počkej, takže...ty to dítě chceš?" zeptala se šťastně.
"Samozřejmě, že ho chci! Izayo, lásko moje, děkuju, děkuju ti!" Postavil ji na zem a dal jí ten nejdelší polibek plný lásky. Izayo se rozesmála.
"Vždyť za to můžeš ty, já nic nedělala, tak neděkuj." Usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
"Udělala jsi ze mě nejšťastnějšího démona pod sluncem!" vyhrkl a začal ji líbat. Izayo byla jeho útokem zaskočená, ale vzpamatovala se rychle, protože tyto výpady plné lásky a vášně dělal často.
"Měli bychom to říct Sesshoumarovi, i jeho se to týká."
"Máš pravdu. Jdeme ho najít." Dal jí ještě jednu pusu, chytil ji za ruku a vraceli se do domu. Izayo se šťastně usmívala. Z její nervozity a strachu nezbylo vůbec nic. Vlastně ano - bála se, jak to ponese Sesshoumaru, že bude mít mladšího nevlastního sourozence, že už nebude na prvním místě on, ale bude se o něj dělit s mrnětem.
"Co tě trápí?" zeptal se nejistě. Nejistě se mu podívala do očí.
"Jak to Sesshoumaru ponese."
"To nevím, ale snad dobře."
"Také doufám." Usmála se na něj a políbila ho na tvář. Vešli na vyzvání do Sesshoumarova pokoje. Sesshoumaru seděl na posteli a něco si kreslil. Vzhlédl k nim a usmál se.
"Mami, tati," kývl na pozdrav. Inu no Taisho pustil její ruku a sedl si k němu.
"Synu, musíme ti něco říct. Je to…"
"Podívej!" Sesshoumaru mu vložil do ruky obrázek, který nakreslil. Byla na něm Izayo. "Podobá se to?" zeptal se nejistě.
"Podobá. A moc. Teď mě ale poslouchej."
"To jsem moc rád. To je pro tebe, mami." Seskočil z postele, vytrhl otci obrázek a dal jí ho. Inu no Taisho se nezmohl na slovo. Izayo se zaraženě usmála.
"Mockrát děkuji, je to nádherné." Políbila ho na čelo. "Teď se posaď, musíme ti s tatínkem něco říct." Sesshoumaru se na oba zvědavě podíval. Sedl si vedle otce a zmateně se díval z jednoho na druhého.
"Víš, Sesshoumaru," začal Inu no Taisho, "je tu něco, co ti musíme říct." Pohledem hledal u Izayo pomoc. Izayo se na Sesshoumara sladce usmála.
"Sesshy, přemýšlel jsi někdy o tom, že bys měl mladšího sourozence?" Sesshoumaru zamrkal.
"No, dříve ano. Ale kdykoliv jsem se JÍ zeptal, proč nemám, odbyla mě, že na zbytečné dotazy nemá čas. Chcete mi snad nějakého dát k narozeninám?" zeptal se nechápavě. Izayo se zasmála.
"Sourozenci se nedají koupit, Sesshy." Políbila ho na čelo.
"Ne?" Sesshoumaru povytáhl obočí. "A kde se berou?"
"No, totiž...je to tak, že…" začal Inu no Taisho, ale Izayo ho přerušila.
"Děti vznikají z lásky dvou lidí. Myslela jsem, že na svůj věk už to víš." Udiveně se podívala na Inu no Taisha. Ten byl v rozpacích.
"Totiž, tohle mu měla vysvětlit jeho matka. Podle ní jsem byl jen od toho, abych obstarával potravu." Sesshoumaru obrátil oči k Izayo.
"Z lásky dvou lidí? Takže když mého otce miluji a on mě také, vznikne z toho dítě?" zeptal se a nebyl si jistý, jestli chtěl znát odpověď. Izayo se znovu sladce zasmála.
"Ne, nemyslím otcovskou lásku, ale opravdovou. Tys vznikl z lásky tvého otce a matky. A tím myslím z opravdu veliké lásky." Inu no Taisho si odkašlal a Sesshoumaru se zašklebil.
"Nechceš mi namluvit, že's JI miloval, že ne, tati?" Inu no Taisho se pro jistotu rozhodl předstírat, že tam není. Izayo do něj drkla.
"Neříkej mi, že's ji nemiloval." Upřela na něj oči.
"Ne. Svatbu dohodli naši rodiče. Spíše její rodiče, ti moji neměli na výběr."
"Aha. Omlouvám se." Sklopila pohled.
"Nemusíš se omlouvat." Natáhl k ní ruku a stáhl ji k sobě. Sesshoumaru si je oba prohlížel.
"Já pořád nechápu, jak je to s tím sourozencem." Izayo ho pohladila po tváři.
"Budeš mít brášku nebo sestřičku," šeptla mu do ucha. Sesshoumaru se rozhodl přeměnit se na sovu. Alespoň jeho výraz tomu napovídal.
"Vážně?" těkal očima z jednoho na druhého, "TO JE SKVĚLÉ!" zakřičel a začal po posteli poskakovat jako šílený. ,To se opravdu NIC nenaučil?' povzdychl si v duchu Inu no Taisho. Izayo se po několika minutách povedlo ho uklidnit. Zase si sedl vedle nich.
"Chtěl bys raději sestřičku nebo bratříčka?" zeptala se s úsměvem a velkou úlevou v hlase. Sesshoumaru se zamyslel.
"No...hm...to je těžké. Co takhle oboje?" zeptal se nevinně. Inu no Taisho na Izayo pohlédl.
"Věř mi, že to bys nechtěl."
"No to možná ne, ale když já nevím."
"To nevadí, uvidíme, co to bude. Nikdo to neovlivní." Izayo vstala. "Pokud vám to nebude vadit, půjdu se trochu prospat, jsem unavená." Oba je políbila na čelo a odešla z místnosti. Sesshoumaru se otočil na otce.
"A tatí? A kdy přijde?"
"Kdo?" Inu no Taisho ho pohladil po vlasech.
"No přece sourozenec."
"Jo ták. Musíš chvíli vydržet." Měl pocit, jakoby Sesshoumarovi nebylo sedmnáct (což je i na démony strašně málo), ale tak sedm. Sesshoumaru se o něj opřel.
Izayo vešla do ložnice. Zamotala se jí hlava, tak se opřela o zeď. Zavřela oči, ale když je otevřela, nic neviděla. Všechno se jí točilo a pak naskočila tma. Cítila studenou zem.
"Tatí? Jak jsi vlastně maminku poznal?" zeptal se.
"Maminku?"
"Maminku Izayo."
"No...v její vesnici."
"Aha. A měl jsi ji rád hned od začátku?"
"Dá se to tak říct."
"A ona tebe?"
"Na to se musíš zeptat jí."
"Aha."
"Pokud mě teď omluvíš, půjdu se podívat, jestli jí něco nechybí, ano?"
"Jasně. Já jdu nakreslit bratříčka nebo sestřičku."
"Dobře." Inu no Taisho mu rozcuchal vlasy a vyšel z pokoje. Spatřil ještě, jak Sesshoumaru s vyplazeným jazykem něco soustředěně kreslí. Usmál se na syna a šel do pokoje Izayo. Už když šel po chodbě, říkal si, že něco není v pořádku. A když vešel a našel ji ležet na zemi, jakoby se s ním všechno zatočilo.
"Ach můj bože, IZAYO!" Vrhl se k ní a vzal si ji do náruče. "Izayo, lásko, co je ti?" Princezna však nereagovala. Dýchala nepravidelně a mírně sebou cukala. Opatrně ji položil na postel a letěl pro něco, do čeho by nalil studenou vodu. Ani ne za deset vteřin byl zpět. Utrhl si kus kimona a namočil ho ve vodě. Přiložil jí to na čelo a prosil ji, aby se probrala. Izayo mu vyhověla. Po chvilce pootevřela oči. Unaveně se na Inu no Taisha podívala.
"Izayo, díky bohu žiješ! Jak je ti?" zeptal se a znovu namočil obklad ve studené vodě. Překvapeně se na něj podívala.
"Co se stalo?" Sedla si. Položila si ruku na břicho.
"Nevím. Našel jsem tě ležet na zemi. Jak je ti?" Zatlačil ji do postele. Izayo se vyděsila.
"Na...zemi?" Znovu si sedla a podívala se na břicho. "Na zádech nebo na břiše?"
"Na zádech. Mohla jsi ležet tak dvě tři minuty, pak jsem přišel."
"Snad se nic nestalo dítěti," šeptla vyděšeně s očima upřenýma na břicho. Inu no Taisho ji znovu zatlačil do postele.
"Měla bys ležet. Přinesu ti něco k jídlu!" Izayo ho chytla za rukáv kimona.
"Nemám hlad. Jsem jen unavená." Inu no Taisho si k ní lehl a objal ji.
"Tak zkus usnout!" zašeptal a políbil ji do vlasů. Izayo kývla.
"Děkuji," zašeptala. Zavřela oči a po chvilce už spokojeně oddychovala. Hladil ji po vlasech a přemýšlel. Uvědomil si, že toho na ni nakládal příliš a rozhodl se to změnit. Hlavně se však rozhodl, že ji pojme za svou ženu. I kdyby tu bývalou musel zabít. Princezna však nespala dlouho. Zdála se jí noční můra. Noční můra o tom, že přišla o dítě, které zabila Inu no Taishoova žena. Probudila se a prudce si sedla. Hned ji však chytla křeč do břicha. Inu no Taisho se vyděsil.
"Izayo, co se děje?" Izayo se kolem sebe vyděšeně rozhlédla. Položila si ruce na břicho.
"Dítě, uf, je v pořádku." Podívala se na něj.
"Stalo se něco?" zeptal se mile a objal ji. Izayo ho objala.
"Ne, jen jsem...měla zlý sen."
"Už je dobře. Jsem u tebe," zašeptal.
"To jsem moc ráda. Děkuji." Přitulila se k němu. Usmál se.
"Izayo? Musím se tě na něco zeptat. Už delší dobu se tím zabývám…" Izayo se na něj sladce usmála.
"Ptej se, odpovím ti na všechno." Posadila se, složila ruce do klína a čekala.
"Tak tedy…" nadechl se, "Chtěla by ses vrátit do své vesnice?" zeptal se a raději odvrátil pohled. Izayo se na něj smutně podívala. Neodpověděla, jen odvrátila pohled. Po tváři se jí skutálela hořká slza, kterou rychle setřela.
"Odpusť, nechtěl jsem tě rozplakat. Já jen...přinutil jsem tě sem jít násilím a teď toho na tebe nakládám moc. Samozřejmě bych s tebou byl rád, ale pokud bys chtěla odejít, pochopím to."
"Mám to chápat tak, že mě nechceš? Že nás nechceš?" Zvedla se. "Chápu to," zašeptala zničeně.
"Ne, tak to není!¨" vyhrkl. Stoupl si a chytil ji za ruce. "Chci tě. Miluji tě a jen co to půjde, chci, aby ses stala mojí ženou!" Izayo na něj vytřeštila třpytící se oči od slz.
"Cos...to řekl?"
"Jen co to půjde, chci, aby ses stala mojí ženou. Tady ovšem nastává zásadní problém. Chceš ty mě?"
"Jistěže chci." Podívala se mu do očí. Oddychl si.
"Výborně. Co nejdříve to začnu zařizovat. Teď by sis ale měla odpočinout." Položil ji na postel a zabalil do deky. Izayo však zakroutila hlavou.
"Ne?" podivil se.
"Já nevím." Smutně se podívala jinam.
"Co nevíš?" Lehl si vedle ní a položil si hlavu na její hruď. Poslouchal, jak jí srdce bije ostošest.
"Co dělat," zašeptala.
"Jen lež a odpočívej, aby se naše dítě narodilo zdravé a plné síly. A nejlépe krásné po tobě." Políbil ji na čelo. Izayo zrudla.
"Spíš po tobě. To by bylo moc krásné miminko."
"Ale nepovídej." Cvrnkl jí do nosu a políbil ji na čelo. "Pro mě je hlavní, že je moje. Že je naše." Izayo se na něj sladce usmála.
"A jsi rád? Bude to polodémon."
"Nebude to polodémon, bude to náš syn a to je rozdíl." Pomalu ani nevěděl, co říká, jak byl šťastný. Nechápavě se na něj podívala.
"I když to bude náš syn, bude to polodémon. To ti nevadí?"
"Je mi jedno, zda bude démon, polodémon, smrtelník či co ještě. Bude naše krev a to je hlavní. Znamená to pro mne hodně."
"Ale víš, jak se chovají lidé a démoni k polodémonovi? Mám strach, že nebude šťastné." Smutně si položila ruku na břicho.
"Dokud tu budeme my, šťastné bude." Políbil ji na čelo. "Neboj se, bude to dobré." Izayo se usmála a přitulila se k němu.
"Pokud u něj budeš ty, bude nejšťastnější polodémon pod Sluncem." Zavřela oči a spokojeně usnula. Inu no Taisho ji ještě chvíli hladil, pak však usnul také.

Kapitola 3. - Neznámá zákoutí

24. prosince 2008 v 12:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh
Kapitola 3. - Neznámá zákoutí



Izayo vešla do Sesshoumarova pokoje s tácem v ruce. Už to bylo pár týdnů, co s nimi byla v letním sídle a mladík se pomalu zotavoval. Probudila ho jemným pohlazením po tváři a sladkými slovy dobrého rána. Sesshoumaru se pousmál. Oblíbil si ji.
"Dobré ráno. Co je to?" zeptal se zvědavě. Sladce se na něj usmála.
"Ochutnej a poznáš to sám." Položila mu tác na klín, uklonila se a zvedla se.
"Přeji dobrou chuť." Odešla. Za dveřmi na ni čekal Inu no Taisho. Tedy nečekal na ni, jen…
"Tady jsi!" řekl na uvítanou. Izayo to nečekala a lekla se.
"D-dobré ráno, pane," vykoktala, když se vzpamatovala.
"Kolikrát jsem tě žádal, aby sis to, pane' odpustila?" zeptal se s povzdychem.
"Omlouvám se, pa...ehm...jak Vám mám tedy říkat?" Nejistě se mu podívala do očí. Inu no Taisho se chtě nechtě rozesmál.
"Co já vím. Říkej mi, jak chceš. Pokud to nebude, pane'," dodal ještě. Izayo sklopila pohled.
"Dobrá, lorde," zašeptala a uklonila se mu, "přál jste si něco?" Povzdychl si.
"Aby sis odpustila ty formality!"
"To jste určitě nechtěl! Tak mi řekněte, co by se Vám líbilo, jaké oslovení byste chtěl, abych používala."
"Především bych chtěl," chytil ji za ruce a usmál se na ni, "aby ses tu cítila dobře, což nepůjde, když si neodpustíš ty formality. Říkej mi prostě Inu no Taisho." Izayo kývla s pohledem upřeným na jejich ruce.
"Dobře."
"Fajn. A teď, už jsi snídala?" Stále ještě nechápal, co se s ním děje, avšak za tu dobu, co byli spolu, se změnil k nepoznání. Izayo se na něj vyděšeně podívala.
"Moc se omlouvám, zapomněla jsem na Vás. Zatím jsem dala jenom Vašemu synovi, hned to napravím." A metelila si to do kuchyně. Povzdychl si, zakroutil hlavou a šel za ní.
"Pokud si pamatuji," řekl tak, aby ho slyšela, "ptal jsem se, zda jsi jedla ty. O mně nepadlo ani slovo."
"Vy jste nic neměl a jste přednější než já." Podala mu jídlo a omluvně se mu poklonila.
"Nemusím jíst tolik, jako ty." vložil jí jídlo do rukou. "Jez!" přikázal.
"A-ale...já nemám hlad. Vy si stále děláte starosti se synem, nejíte a nespíte, měl byste také odpočívat a jíst." Vrátila mu jídlo.
"Moment, jak víš, že nespím?" Izayo se pousmála.
"Protože vy když spíte, zatím jsem Vás viděla jednou, tak mluvíte ze spaní. A také protože Vás slyším, jak přecházíte po sídle anebo jste u svého syna. Mám svůj instinkt."
"Mluvím ze spaní? Co říkám?" naklonil hlavu na stranu a překvapeně se jí podíval do očí.
"Moc jsem Vám nerozuměla, ale myslím, že jste si povídal se svou ženou. Měl byste za ní zajít, určitě se o vás oba moc bojí." Izayo sklopila pohled a upřeně sledovala berušku, která pochodovala po zemi.
"V tomhle domě," zasyčel, "už o NÍ nechci slyšet ani slovo, jasné?" syčel vztekle a v očích měl čirou nenávist. Musel se hodně převládat, aby Izayo neublížil. Izayo se vyděšeně stáhla.
"Moc se omlouvám, nechtěla jsem...promiňte...." Otočila se a běžela pryč.
Inu no Taisho si povzdychl. Rozhodl se, co udělá.
Izayo vyběhla ven. Doběhla na kraj lesa, kde si sedla k jezírku a němě koukala do vody. Neseděla však dlouho sama. Brzy se za ní ozvaly tiché kroky.
"Je tu krásně, že?" ozval se tiše Sesshoumaru. Izayo k němu vzhlédla.
"To ano…" zarazila se, "moment, mladíku, takhle by to nešlo. Měl byste odpočívat." Zvedla se. Sesshoumaru se na ni nevinně usmál.
"Už je mi výborně a nebaví mě pořád jen ležet. Cesta sem mi neuškodí, ne? Koneckonců…" zarazil se a lehce se začervenal.
"Koneckonců?" Izayo se na něj překvapeně podívala.
"Koneckonců… Vaše přítomnost je…" něco zamumlal.
"Jaká? Otravná, já vím," povzdechla si a znovu se posadila.
"Naopak. Milá." sedl si vedle ní a úplně nedůstojně se o ni opřel. Zavřel oči. "Když jsem Vás poprvé spatřil, myslel jsem si, že jsem zemřel a dostal se do nebe." Izayo se pousmála.
"Zvláštní, když jste mě viděl poprvé, chtěl jste na mě poslat otce." Jemně ho pohladila po vlasech.
"To až když jsem si uvědomil, že cítím bolest a vidím Vás." usmál se na ni. Izayo ho jemně políbila na tvář.
"Pojďte, měl byste odpočívat. Váš otec nebude nadšen, že se neuzdravujete a lítáte venku." Postavila se a vytáhla ho na nohy. Sesshoumaru ji objal kolem pasu a nedovolil jí jít dál.
"Proč se ke mně chováte tak hezky?" zeptal se konečně. Izayo se zarazila. Podívala se na něj.
"Kdo ví? Třeba proto, že vím, že nebudu mít děti?" Sesshoumaru se na ni nechápavě podíval.
"Jakto? Proč?"
"To je jedno, nezabývejte se tím." Mile se usmála a odvedla ho dovnitř. Sesshoumaru si položil hlavu na její rameno. ,Kéž by se takhle ke mně chovala má matka...' pomyslel si smutně. Izayo ho uložila.
"Budete spát nebo nejste unavený??"
"Nejsem unavený. A Vy?"
"Také ne. Chcete přinést něco na čtení nebo…" Izayo nic nenapadalo.
"Vyprávějte mi něco o Vás, prosím!" Izayo si k němu sedla.
"Nejsem nijak zajímavá. Nevím, co bych Vám mohla říct."
"Už jen to, že jste smrtelnice, je pro mě zajímavé. Jak jste žila? Jak jste se seznámila s otcem? Prosím, zajímá mě to." Izayo se usmála nad jeho nadšením a dala se do vyprávění. Ovšem to, že ji sem Inu no Taisho vlastně dovedl násilím, vynechala. Sesshoumaru ji zaujatě poslouchal.
Izayo po chvíli skončila své vyprávění.
"Říkala jsem, že to není nic zajímavého. Obyčejný život obyčejné smrtelnice."
"Náhodou, je to rozhodně zajímavější než můj život." ,A rozhodně lepší.'
"Neřekla bych." Izayo se zvedla.
"Tak odpočívejte, ať jste co nevidět v kondici." Políbila ho na čelo a odešla z místnosti.
"Je to tak...mami..." to poslední slovo mu jen vyklouzlo. Ani nevěděl, že ho vyslovil. Izayo ho uslyšela, zarazila se, ale rychle se zase dala do chůze.
,Mami? Řekl mi mami?' přemýšlela zaskočeně. Omylem vrazila do něčeho měkkého. Inu no Taisho na ni překvapeně zamrkal. Chytil ji za ruce, aby mu nemohla utéct a podíval se jí do očí. Mračil se, stále ještě a vypadal nebezpečně.
"Moc se omlouvám," zašeptala a pokoušela se mu vykroutit ze sevření. Nešlo jí to. Držel ji pevně. Nic neřekl, ani se nepohnul. Ba ani nedal najevo, že ji zaslechl.
"Pan...teda Inu no Taisho? Mohl byste mě, prosím, pustit? Chtěla bych uklidit kuchyň." Snažila se mu vykroutit usilovněji, ale bez úspěchu. Přimhouřil oči.
"Ne!" zněla jeho odpověď.
"A...a smím vědět...proč?" vykoktala. Bála se, co chce udělat. Že ji za to, že se zmínila o jeho ženě, zabije. Jí to sice bylo jedno, ale potřebovala zařídit plno věcí.
"Nechci," zněla jeho odpověď. Stiskl jí zápěstí v jedné ruce, tou druhou jí zvedl bradu a násilím si přivlastnil její rty. Izayo vytřeštila oči. Naposledy ji políbil první den, co spolu byli, takže zapomněla, jak horké, ale sladké jeho rty jsou. Nechala ho. Během polibku se zklidnil, takže zpočátku násilný polibek se změnil v polibek plný vášně. Izayo se do polibku ponořila jako do krásného snu. Netušila, že někdo s povahou silného, naštvaného démona, může být tak něžný. Mírně se však odtáhla. K její smůle však právě toužil po jejích rtech. Pustil její ruce a položil jí ty svoje kolem pasu. Pevně si ji k sobě přitiskl.
"Po-počkejte…" zašeptala rozechvěle. Přimhouřil oči.
"Copak?" Zlost ho přešla. Izayo se podívala do země.
"Takhle to nejde."
"Proč myslíš?"
"Pokud mě chcete, tak si mě vezměte hned, ale takhle ne…" zašeptala.
"Ale no tak, Izayo," prohrábl jí vlasy, "já chápu, že po mně toužíš, koneckonců jsem neodolatelný, ale buď trochu trpělivá, ano?" Izayo se na něj mírně naštvaně podívala.
"Takhle jsem to nemyslela!" vyhrkla naštvaně. Vymanila se mu ze sevření a utekla. Zakroutil hlavou a šel si po svých.
Izayo se zabouchla v jednom z pokojů, kde se uklidňovala. Jenže když chtěla znovu vyjít, zjistila, že klika zčista jasna zmizela. ,Co se to děje?' ptala se sama sebe v duchu.
Inu no Taisho se po chvíli vydal ji hledat. Nebyl si jistý, jestli to nepřehnal a chtěl vědět, zda je v pořádku. Našel ji podle její vůně až moc brzy. Stiskl kliku dveří a vešel dovnitř.
"Musím s tebou mluvit!" Izayo se zarazila. Kývla. Když však chtěl zavřít dveře, snažila se ho zastavit.
"Nezavírejte!" Bylo však pozdě. Jakmile dveře zavřel, klika zmizela. On si toho však nevšímal. Přistoupil k ní. Izayo se na něj podívala.
"Teď se nedostaneme ven. Co když bude Váš syn něco potřebovat? Jak se odtud dostaneme?"
"Je už téměř v pořádku a ty to víš." Přistoupil k ní co nejblíže.
"Ale co když ho někdo napadne? Ještě není schopen se bránit, cožpak o svého syna nemáte strach?" Smutně se mu podívala do očí.
"V blízkosti necítím ničí auru," odpověděl, "Jistěže o něj mám strach, ale...proč na tebe musím pořád myslet? Proč po tobě tolik toužím? Cos to se mnou udělala?" ptal se rozechvěle.
"J-já? S vámi? Nic. Provedla jsem něco špatného?" Ustoupila mu do rohu. Přistoupil k ní a zabránil jí v útěku.
"Poblouznila's mě," zašeptal, "Tolik po tobě toužím...tolik tě chci…" Vzal do rukou pramen jejích černých vlasů a zlehka k němu přičichl. "Tvá omamná vůně mě celého naplňuje…" Podíval se jí do očí a vášnivě ji políbil. Izayo nevěděla, co má dělat. Pod jeho dotyky mu doslova roztála a byla celá jeho. Až teď si uvědomila, co ji na něm fascinuje a proč jí přijde přitažlivý. Vzal ji do náruče a roztočil se s ní. Znovu ji políbil.
"Buď moje…" zašeptal, "Buď jen moje!"
"Jsem jenom tvoje...vždyť proto tu jsem od začátku, ne?" zašeptala mu do ucha rozechvělým hlasem. A Inu no Taisho poznal, že je ta správná doba, aby vyslovil to, co měl na srdci.
"Miluji tě…" zašeptal konečně, "Miluji tě z celého svého srdce!" Izayo se na něj vyděšeně podívala.
"Není Vám nic? Je Vám dobře?" Sáhla mu na čelo, aby změřila teplotu.
"Je mi výtečně." Pohladil ji po tváři a usmál se.
"Jste si jistý, pane? Možná jste jen přetažený a unavený, měl byste si odpočinout." Dotáhla ho na postel a donutila ho, aby si lehl. Stáhl ji na sebe a pevně ji objal.
"Zůstaň tu se mnou!" přikázal prosebně. Izayo se ani nepohnula. Zůstala v jeho náruči.
"Jak si přejete, pane," zašeptala. Přetočil ji pod sebe a políbil ji. Pohladil ji po tváři.
"Neříkej mi 'pane'!" zašeptal.
"O-omlouvám se…" Smutně sklopila pohled.
"Izayo, prosím," upřel na ni prosebný pohled a zamrkal. Izayo k němu vzhlédla.
"Ano?"
"Prosím, zanech těch formalit!" Zapřel ji pod sebou a líbal ji.
"Ano," zmohla se jen na toto. Nechala se naprosto unést jeho vášní a něhou. Byla celá v jeho moci a on to věděl. Stejně si však dával pozor a šel na ni pomalu. Jen ji líbal a sem tam prohrábl vlasy. Izayo zavřela oči a vychutnávala si jeho polibky. Opatrně natáhla ruku a položila mu ji na tvář. Tiše zavrněl a políbil ji na čelo. Usmál se a znovu ji začal líbat. Po chvíli však zamířil svými rty na její krk. Izayo se mu prohnula pod rukama a vydala tichý sten. Tohle se jí moc líbilo a na krk byla obzvlášť citlivá. Inu no Taisho poznal, že našel její citlivé místo. Nemínil přestat. Líbilo se mu, co to s ní dělalo.
"Inu...no...Taisho…" vyhrkla tiše, když ji začal osvobozovat od početného množství košil.
"Ano? Ano, Izayo?" šeptal rozrušeně. Tmavovláska slastně přivřela oči a přitiskla se k němu.
"Je tu zima," zašeptala a prosebně se na něj podívala.
"Zahřeju tě." Vtiskl jí polibek na rty a přetáhl přes ně deku. Zbavil ji i poslední košile. Izayo se rozklepala ještě víc, když se začal věnovat její vyvinuté hrudi. Byla červená až za ušima, protože nikdy nikoho neměla a styděla se. Inu no Taisho si toho všiml a usmál se.
"Jsi strašně roztomilá, když se červenáš…" vydechl. Izayo k němu vzhlédla a zrudla ještě víc. Přitiskla se k němu.
"Omlouvám se, nejsem na tohle zvyklá."
"Nemáš se za co omlouvat." Políbil ji na rty a zbavil ji veškerého oblečení. On sám měl ještě všechno. Důvod byl takový, že se Izayo neodvážila mu něco sundat. Rozklepala se, jak nejvíc to šlo, a zavřela oči.
"Stále ti je zima?" zeptal se nejistě a přitiskl si ji k sobě víc.
"To není zimou...to je Vámi." Schoulila se do paklubíčka a zavřela oči pevněji.
"Bojíš se mě?" zeptal se nejistě. Izayo mírně kývla.
"Je těžké se nebát silného psího démona." Pousmála se na něj. Povytáhl obočí.
"To nemohu posoudit." Odhrnul jí vlasy z obličeje a lehl si vedle ní. Jemně se k němu přivinula.
"Inu no...a nebo ne, nechte to být." Otočila se k němu zády a zarytě mlčela.
"Děje se něco?" zeptal se tiše. Políbil ji na rameno.
"Ne, nechte to být!" zašeptala rozechvěle.
"Opravdu se nic neděje? Mně to můžeš říct…"
"Zlobil byste se a to nechci," shrnula to.
"Nemůžeš to vědět tak jistě…" začal. Nebyl zvyklý na odmítnutí.
"Ale tohle vím. Už jste se kvůli tomu jednou zlobil." Pochopil. Nic neřekl, jen si ji k sobě otočil čelem.
"Teď jsme spolu a to je pro mě to nejdůležitější," vyhrkl.
"Ale vždyť já jsem jen smrtelník. Jen oběť pro vesnici. Co myslíte, že by bylo v budoucnu?" optala se se zájmem.
"Do budoucna nevidím. Sice jsi smrtelník, ale už nejsi jen oběť. Tou jsi přestala být, když jsem se do tebe zamiloval."
"A jste si jistý, že milujete mne?"
"Naprosto."
"Jste si jistý, že to není nikdo jiný?"
"Stoprocentně." Izayo se na něj otočila a nejistě se mu zahleděla do očí.
"Jsem jen Vaše." Letmo se dotkla svými rty jeho. Usmál se a zabořil ruku do jejích vlasů. Políbil ji na tvář a vychutnával si vše, co bylo spojeno s jejím tělem. Konečně se odhodlala a pomaličku vztahovala ruce k jeho kimonu. Sledovala jeho výraz, jestli je dobře, co dělá nebo ne. Nebránil se. Pouze se nepatrně usmíval. Izayo sklopila pohled a pokračovala. Vydechla, když spatřila jeho božsky vypracované tělo. Neodolala a políbila ho na hruď. Rozhodl se, že ji chvíli nechá. Svýma rukama však bloudil po jejím těle. Vysvlékla mu košile, ale na víc se nezmohla. Prohlížela si jeho svaly a na každou jizvičku po boji mu vtiskla polibek. Nenechalo ho to klidným. Rozechvěl se a nebyl schopen ničeho jiného. Izayo si položila hlavu na jeho hruď a poslouchala, jak zběsile jeho srdce bije. Zavřela oči a po tváři jí mihl úsměv. Prohrábl jí vlasy a políbil ji do nich. Šťastně se usmál. Izayo mlčela. Po chvilce se mu podívala do očí.
"Nádherně Vám bije srdce," zašeptala. Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Chytil její ruku a pohlédl jí do očí.
"Bije jen pro tebe." Druhou ruku jí ovinul kolem pasu. Izayo totálně zrudla a sklonila pohled. Kousla se do rtu. Všiml si toho. Chytil ji za bradu a jemně, ale vášnivě ji políbil. Izayo se mírně odtáhla.
"Pane, já…" Nepřerušoval ji. Hleděl jí do očí a nepravidelně dýchal.
"Tohle bychom neměli. Máte syna a ženu a já...nechci, aby se to takhle zamotalo…" zašeptala. Sklopila pohled a zahleděla se do země.
"Syna ano, ženu ne."
"Ale ano, máte. A jistě se o Vás bojí."
"Pochybuji. Stará se jen o sebe. Jediné, čeho se bojí, je to, že si o ní někdo pomyslí, že není ve všem nejlepší. Život s ní jsou muka. Viděla's, co udělala našemu synovi, ne?" Bolestně ho při té vzpomínce bodlo u srdce. Izayo sklopila pohled.
"Třeba se jen bojí, aby o Vás nepřišla. Jste stále pryč, jste silný, pohledný démon, žárlila bych." Inu no Taisho se pousmál.
"Ano, protože jsi smrtelník. Projevujete své city jinak a hlavně...vaše city jsou silnější, než ty naše. Pokud nejsou upřímné. Můžu tě ujistit, že JÍ ani trochu nevadí, že jsme zmizeli. No...možná trochu. Nemá na koho ječet a koho mlátit, ale on se vždy někdo najde, ne?" Izayo se na něj vyděšeně podívala.
"Přece jen by bylo lepší, kdybyste jí to řekl." Smutně si povzdychl.
"Buď ráda, že ji neznáš. Kdybych jí to řekl, zničí celý svět. A to jen proto, že i kdybych jí to řekl sebevíc o samotě, stejně by mě nařkla, že jsem jí to řekl před někým, že teď se o tom dozví celá země a ať za tebou zmizím a táhnu jí z očí, takže výsledek by byl stejný. Tak jako tak budu s tebou."
"No ale…" Izayo už docházela slova. Mlčela.
"Ale?" Posadil se a ji také zvedl.
"Já nevím...není to správné."
"Okolnosti, za kterých jsem tě sem přivedl nebyly zrovna...šťastné," připustil.
"A jaké? Vždyť jsem jen oběť pro vesnici." Zvedla k němu čokoládové oči, které mírně jiskřily.
"To jsi byla ze začátku. Teď už ne."
"A teď jsem co? Geisha?"
"Teď jsi…" zamyslel se. "Někdo, na kom mi záleží."
"A na kom Vám záleží? Na synovi. Mimochodem, měla bych ho zkontrolovat a vyměnit obvazy."
"A víš jak se odtud dostat?" zeptal se s pobavenými jiskřičkami v očích. Izayo se zamyslela. Rozhlédla se kolem sebe.
"Mám to!" Zvedla se a zabalila se do jedné z dek. Přešla k malé knihovničce a něco hledala. Inu no Taisho ji chvíli zvědavě pozoroval, po několika minutách ho to ovšem přestalo bavit. Přešel k ní, objal ji kolem pasu a políbil ji na rameno.
"Řekneš mi, co hledáš?"
"Hledám....tohle!" zvolala šťastně. Vytáhla knížku, ale když ji chtěla otevřít, knihovna se s nimi obrátila a skončili v jiné místnosti. Inu no Taisho přepadl na ni, ale na poslední chvíli to stočil a přetočil ji na sebe, aby dopadla "do měkkého".
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Izayo kývla a slezla z něj. Víc se zabalila do deky.
"Tak tohle jsem nechtěla. Netušila jsem, že tu máte tajné chodby." Rozhlédla se kolem sebe.
"O téhle taky nevím." Přiznal, "Co jsi vlastně hledala?" ,Mám mu říct pravdu?' Vzhlédla k němu. Zvědavě na ni hleděl a cítil krev v obličeji. Tmavovláska sklopila pohled.
"Hledala jsem nějakou magickou knihu. Od malička se totiž učím magii a mám to i v krvi."
"Ma-gickou?" zeptal se a překvapeně zamrkal. "Rozuměl jsem dobře, že magickou?" 'Tak proto se mnou dobrovolně šla.'
"Ano. Když jste mě sem vzal, původně jsem myslela, že si mě vezmete hned a já na Vás použiju zaklínadlo. Také jste ke mně nemohl, když jsem byla ve svícnovém kruhu, udělala jsem bariéru." Sklopila pohled. "Omlouvám se."
"Omlouváš se za to, že sis chránila život?" Stále ještě mu moc nedocházelo, co slyšel.
"Ne, omlouvám se za to, že jsem Vás chtěla zranit." Zvedla se a upravila si deku. Zvedla ze země knihu magie a začala v ní listovat.
"Ale neudělala jsi to a to je hlavní, ne?" ,Tak ona zachází s magií. Už chápu, co mě na ní přitahovalo. Myslel jsem si, že má v sobě sebemenší část démona, ale magie mě nenapadla." Nahlédl jí přes rameno. "Myslíš, že tam bude něco o tom, jak se odtud dostaneme?" Izayo však zakroutila hlavou.
"To bych hledala v plánech domu, ale tady by mohlo být nějaké zařízení třeba na zkapalnění či zmizení zdi...netuším."
"A nebylo by lepší udělat tohle?" zeptal se pobaveně, zatáhl za svícen a zeď se otočila.
"I to je možnost," povzdechla si, "Jak dlouho to víš?" Podívala se na něj.
"Napadlo mě to, poněvadž v několika dalších chodbách je to takhle taky."
"Aha." Izayo si utáhla deku. "Jdeme? Ještě, že tu nemáš sloužící, to bych tu zůstala." Rozesmál se.
"Ale prosím tě." Zrudla.
"No Vy máte aspoň kalhoty," bránila se.
"A ty nádherné tělo, za které se nemusíš stydět." Izayo se k němu otočila zády, zrudla po celém těle jako rak a složila tvář do dlaní.
"T-to není pravda…" zašeptala.
"Že ne?" zašeptal jí do ucha. Objal ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Vtiskl jí polibek na tvář.
"Ne!" vyhrkla. Podívala se na něj a rozklepala se. Využil toho. Natočil si k sobě její tvář a políbil ji.
"Půjdeme?" otázala se nejistě. Přikývl.
"Budeme ti muset najít nějaké jiné kimono." Pohladil ji po tváři. "Opravdu by nebylo nejlepší, kdyby ses tu před mým synem objevovala nahá."
"Ale vždyť je ještě mladý."
"Právě proto by to nebylo nejlepší."
"Ale ženské tělo ještě tolik nechápe jako například Vy." Zrudla. Stejně tak on.
"Mám to brát jako kompliment?"
"Určitě."
"Hm, tak to tak beru." Chytil ji za ruku a vedl ji až na druhý konec domu.
"Kam to jdeme?" ptala se zmateně, zatímco se snažila si nešlápnout na deku a ukázat tak své nahé tělo.
"Do pokoje, kde snad pro tebe najdeme něco na sebe." Zastavil a vzal si ji do náruče. "Takhle je to lepší." Izayo se k němu přitulila a zavřela oči.
"Nemusíte mě nosit, uděláte si něco se zády," namítla.
"Mám dost síly," usmál se.
"Ale stejně, nejsem peříčko."
"Pro mne ano."
"Ale nene." Izayo se mu zahleděla do očí. "Mohu jít po svých?"
"Pokud mi řekneš opravdu vážný důvod…"
"Samozřejmě. Budete mít kýlu a já umím chodit." Inu no Taisho povytáhl obočí.
"Neříkám, že neumíš." Vyběhl s ní po schodech. "Ale už jsme tu." Přestala se tedy hádat.
"Dobrá, příště ponesu já Vás!" vyhrkla vítězoslavně. Podíval se na ni jako na blázna.
"Ne, ale já tebe jo," usmál se a prohrábl jí vlasy.
"Ne, já Vás!" odporovala.
"Kdepak." Položil ji na postel a šel ke skříni. "Hm, co by ti mohlo být?" poškrábal se ve vlasech. "Možná tohle." Izayo stiskla deku a čekala, co jí vybere. Mírně se zachvěla zimou.
"Nemohla bych si dojít pro své věci?" otázala se.
"Chceš se tam snad znovu zavřít?" podivil se, "Ha, mám to." Podal jí kimono. Izayo se na něj nedůvěřivě podívala. Sedl si vedle ní a než stihla mrknout, už ji líbal. Tentokrát se však nenechal odstrčit. Věděla, že nemá šanci, tak ho nechala. Stejně byla od začátku jen jeho - podle dohody. Položil ji pod sebe a usmál se na ni. Izayo ho jemně pohladila po tváři a nechala ho, aby si s ní dělal, co chce. Inu no Taisho toho tedy využil.

Kapitola 2. - Útěk

24. prosince 2008 v 8:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

Kapitola 2. - Útěk



Byla temná noc. Byl nov a ani hvězdy nezářily, za což by Inu no Taisho děkoval, ale v nikoho a v nic nevěřil, takže neměl komu. Popadl pár tašek, stejně tak jeho syn a rozběhli se pryč.
Izayo už byla vzhůru. Nepotřebovala tolik spánku, i když byla smrtelník. Znovu seděla na zemi u balkónových dveří a přemýšlela. Z dumání jí vyrušil žaludek, který se hlasitě ozval. Položila si ruku na břicho a povzdechla si.
Sesshoumaru se chtěl zeptat, kam vlastně jdou. Věděl však, že jeho otce dotazy vytáčejí a nechtěl dostat další výprask. Přemýšlel, jak by to mohl zjistit, když zakopl a spadl. Ošklivě se poranil, odřel se, a jelikož se praštil do hlavy, upadl do bezvědomí. Rána mu začala krvácet. Inu no Taisho slyšel jen, jak upadl.
"Sesshoumaru, jsi v pořád…Sesshoumaru!" Vzal svého syna do náruče a rozběhl se. Brzy dorazil do svého letního sídla. Izayo slyšela prásknutí s dveřmi. Věděla, že se Inu no Taisho vrátil. Zvedla se tedy, upravila a zavřela dveře na balkón. Pak jen čekala, kdy přijde. Inu no Taisho svého syna opatrně položil na postel. Ihned však vyběhl po schodech až k Izayo.
"Pojď!" přikázal. Izayo ho poslechla a šla mlčky za ním. Inu no Taisho otevřel dveře do své ložnice a odvedl ji k posteli, na níž ležel jeho syn.
"Dokážeš mu pomoci?" zeptal se třesoucím se hlasem. Izayo vytřeštila oči.
"To je… Váš syn? Co se mu stalo?" zeptala se vyděšeně.
"Jeho matka mu dala pořádný výprask, tudíž jsem se rozhodl, že ho odvedu sem. Cestou však upadl a to je vše, co vím. Bude v pořádku, že ano?" Izayo ho zkontrolovala.
"Budu potřebovat do lesa pro bylinky. S sebou nic nemám a nevím, jestli tu nějaké máte," zkonstatovala. Inu no Taisho zmizel, za okamžik se však vrátil s hořící pochodní.
"Pokud utečeš, naše dohoda padá." Izayo se na něj smutně podívala.
"To, že jsem smrtelnice, neznamená, že nedržím slovo a obracím se ke zraněným zády. Za chvíli jsem zpátky." otočila se a rozeběhla se co nejrychleji do lesa. Inu no Taisho si klekl k Sesshoumarovi a pohladil ho po čele.
"Prosím, vydrž to!" šeptal. Nechtěl ztratit svého jediného syna.
Izayo pobíhala po lese jako šílená, ale v té tmě toho nebylo moc vidět. Po několika minutách se jí konečně podařilo sehnat nějaké bylinky a čistou vodu ze studánky. Vrátila se do letního sídla. Inu no Taisho si v duchu oddychl, když ji spatřil. Odstoupil, aby měla prostor. Izayo se pustila do práce. Odtrhla kus látky ze svého kimona a namočila jej do vody. Tu přiložila na Sesshoumarovu ránu, aby přestala krvácet a trochu se vyčistila. Podle pověstí měla tato voda léčivou moc a Izayo se o tom již několikrát přesvědčila. Otočila se na Inu no Taisha.
"Budu potřebovat nádobu na rozmíchání bylinek," zašeptala.
"Jak velkou?" otázal se.
"Jindy by stačila malá, ale jak koukám na jeho pohmožděniny, tak asi velkou." Inu no Taisho kývl a vyběhl z pokoje. Hledal jakoukoliv větší nádobu a prolezl kvůli tomu několik pokojů, nakonec však nějakou našel a přinesl Izayo. Byla to mísa, v průměru měla kolem půl metru a byla docela dost hluboká.
"Bude to stačit?" otázal se nejistě. Izayo se usmála.
"Vidím, že pro rozměry mají démoni jiné měřítko. Tohle už je přímo obrovská, ale nevadí. Děkuji." Vzala si od něj nádobu a vysypala do ní několik druhů bylinek, které zalila vodou. Rozmačkala je, takže voda dostala zelenofialovou barvu a po dalších pěti minutách už z toho byla hustá látka, která sloužila jako mast. Strhla si několik dalších látek z kimona a namáčela je do masti. Těma potírala Sesshoumarovy rány.
"Můžu nějak pomoci?" zeptal se nejistě, "tedy...něco, co nemůžu pokazit. Ještě nikdy jsem nikoho takhle neošetřoval."
"Jste unavený za dnešní den, měl byste si odpočinout, já se Vám o syna postarám. Tedy pokud si nemyslíte, že bych mu ublížila." Zvedla k němu zrak a zahleděla se mu do očí.
"To mne ani nenapadlo." Poklekl vedle synovy postele a zahleděl se na něj.
"Máte o něj velký strach, že? Nebojte se, nemá takové zranění, že by zemřel, nejhorší je asi ta rána do hlavy, čímž by mohl ztratit na chvíli paměť, ale nevím, jak to chodí u démonů, jsou silnější, takže je možné, že mu to nic neudělá," uklidňovala ho a dál se věnovala ošetřování.
"Je dost silný. Od matky již párkrát dostal. To myslím odpovídá na tvou otázku…" povzdychl si.
"Jakou otázku?" zeptala se nejistě. Pousmála se, když skončila poslední ránu. "Tak, udělala jsem, co jsem mohla. Potřebuje odpočívat, a jak poslouchám jeho žaludek i jíst, mohla bych Vám oběma něco k jídlu dát, pokud mohu." Znovu k němu vzhlédla.
"Nemám hlad. Ale ty by ses měla najíst." Podíval se jí do očí, a aniž by si uvědomil, co dělá, přitáhl si ji do náruče. "Děkuji," zašeptal. Izayo vytřeštila oči. Potom se pousmála.
"Nemáte zač. Jsem ráda, že jsem mohla pomoct. Smím tedy Vašemu synovi připravit něco k jídlu?" zeptala se znovu a mírně se odtáhla. Neodpověděl. Místo toho s ní vyšel z ložnice a šel s ní do kuchyně. Izayo se usmála.
"Je také psí démon, takže bude mít rád maso, že?"
"Správně." nejistě se na ni usmál, "A co máš ráda ty? Pověz mi něco o sobě!"
"Můj život není nijak zajímavý. Narodila jsem se královským rodičům, ale ty mi zabili démoni, když mi bylo dvanáct. Od té doby se o mě staraly služebné a já se učila každodenní život ženy, trochu lékařství, od každého něco. To je asi tak vše, říkala jsem, že to není nijak zajímavé. Směla bych se zeptat na Vaše jméno?" optala se nejistě a položila zbytek bylinek, které měla v ruce, na linku.
"Inu no Taisho. Chci toho o tobě vědět co nejvíce."
"Máte krásné jméno." Izayo se na něj mile usmála. "Nevím, co byste si ještě přál vědět." Chtěla se k němu otočit zády, aby mohla udělat něco k jídlu, ale bylo by to neslušné, tak zůstala stát.
"O něco tě chci požádat," řekl nejistě. Příčilo se mu to, že musel žádat, nechtěl se však splést, protože by to nejvíce odnesl jeho milovaný syn. Izayo ho s úsměvem vybídla, ať řekne, co má na srdci.
"Se synem tu nějakou dobu zůstaneme a tak…dokážeš se k němu chovat, jakoby to byl tvůj syn?"
"Sice jsem nikdy syna neměla, ale budu se snažit, jak nejlépe umím," zašeptala Izayo, kterou tato žádost překvapila. Inu no Taisho si oddychl.
"Děkuji," usmál se. Vztáhl ruku, jak ji chtěl pohladit po tváři, uvědomil si to však a natáhl se pro džbán s vodou, který stál za ní. Izayo se mile usmála a začala vařit jídlo. Rozdělala oheň, připravila maso, které našla a bylinky, které se používaly k lékařství, ale i k jídlu. Ani jednou se na Inu no Taisha nepodívala - přemýšlela. Inu no Taisho ji naopak zvědavě pozoroval. Měl takový zvláštní pocit, který nedokázal rozpoznat. Přistoupil k ní, aniž by věděl, co dělá, a objal ji kolem pasu.
"Co to bude, až to bude?" Izayo sebou mírně škubla.
"Nevím, co z toho bude. S masem vařím málo, ale připravit ho umím. Hodila by se i rýže, máte ji?"
"Někde tu je." Inu no Taisho ji pustil a šel najít rýži. ,Co se to se mnou děje?' přemýšlel. Izayo nakrájela maso na kousky a dala vařit nad ohněm. Dávala si přitom pozor, aby maso nespálila. ,Změnil se od té doby, co tu byl ráno. Že by ta žena?' Nechala to však být, i když se jí víc zamlouval, když se k ní nechoval hezky. Inu no Taisho jí podal rýži a vytratil se. Šel si sednout před dům. Izayo dala vařit i rýži. Maso již bylo hotové, tak hledala nějaké misky a hůlky, kam by vše dala. Inu no Taisho se zahleděl na nebe. Rozhodl se, že si jí nebude moc všímat. I přes jeho rozhodnutí však na ni stále musel myslet.
"Pane?" ozvala se princezna po chvilce za jeho zády. Klekla si vedle něj a podala mu jídlo.
"Byla jsem zkontrolovat Vašeho syna. Spí, tak jsem ho nechtěla budit a jídlo jsem mu tam nechala. Myslím, že bude v pořádku, má stejnou sílu jako Vy." Nepohlédl na ni.
"Ano, to má. Musím ti poděkovat. Zachránila's mu život." Celou dobu se díval do země.
"I kdybych mu nepomohla, nezemřel by, nezachránila jsem mu život. A vy byste si měl odpočinout, připravím Vám pokoj, mohu?" Vstala.
"Nech to být! Nejsem unavený!" Podíval se na ni. "Posaď se!" Izayo poslechla. Podívala se na něj a čekala, jestli něco řekne. Inu no Taisho však mlčel. Sem tam na ni koutkem oka pohlédl, jinak se však nehýbal. Musel vědět, co se to s ním děje. Musel. Izayo tedy vzdala, že by něco řekl a podívala se na nebe. Hvězdy ji vždycky fascinovaly a chtěla o nich vědět všechno. Také se to až dodneška učila. Její mistr, starý Ichiro, byl přítelem jejího otce, ale když byla mimo vesnici, neměl ji kdo učit.
"Udělala's hloupost, že ses obětovala pro vesnici. Co kdybych tě zabil?" zeptal se po chvíli.
"Aspoň bych se shledala s rodiči. Pro mě není důležitý můj život, ale život ostatních. Nechcete slib dodržet, že?" Stočila pohled z hvězd na jeho oči.
"Přiznávám, původně jsem měl v plánu znovu zaútočit…" Naklonil hlavu na stranu a snažil se z její tváře něco vyčíst. Izayo se usmála.
"Ale něco Vás přimělo to změnit?" dokončila větu spíše otázkou.
"Cos to se mnou udělala?" zeptal se nechápavě. Princezna se zatvářila zmateně.
"Já? Provedla jsem Vám něco?" zeptala se ještě zmateněji.
"Co jsi udělala, že jsem...jiný?" zeptal se naléhavě. Izayo však zakroutila hlavou.
"Já nic neudělala. Vy jste takový vždycky byl. Už když jste vesnici napadl, věděla jsem, že takový ve skutečnosti nejste. Že máte zlaté srdce. Démoni, kteří jsou bezcitní a krvežízniví, by rozhodně neopustili svou ženu a byl by jim život jejich raněného syna ukradený. To, co řeknu, pro Vás bude asi urážka, ale cítím z Vás lidskost," šeptla nejistě. K jejímu překvapení se však pousmál.
"Věř nebo ne, slýchával jsem několikrát denně, že jsem spíš člověk, než démon. Už jsem si na to zvykl. Nevím, jestli jsem byl jiný, každopádně...něco jsi ve mně probudila."
"Doufám, že nic špatného," znejistěla. Po chvilce ticha se zvedla. "Půjdu zkontrolovat Vašeho syna." Uklonila se mu a odběhla nahoru. Nic na to neřekl. Sám nevěděl, co se s ním děje. Věděl však jedno. Nedokázal by jí ublížit. Izayo tiše vstoupila do pokoje. Zjistila, že Sesshoumaru už je vzhůru a zmateně se kolem sebe rozhlíží. Klekla si k němu.
"Měl byste ještě odpočívat mladíku," šeptla mile. Sesshoumaru k ní vyděšeně stočil své jantarové oči.
"Kdo, kdo jste?" zeptal se třesoucím se hlasem, "A kde je otec? Pokud mi ublížíte, zabije vás!" Izayo zvedla prst a přiložila mu ho na ústa.
"Nebojte se! Neublížila bych Vám. Jmenuji se Izayo a jsem princezna vedlejší vesnice. Váš otec Vás sem přinesl, když jste byl zraněný, tak jsem Vás ošetřila. A měl byste se najíst." Pousmála se a podala mu jídlo. Sesshoumaru se na ni nejistě podíval.
"Otec Vám důvěřuje?" zeptal se tiše. Izayo se zamyslela.
"To nevím, to se ho budete muset zeptat sám, ale až to sníte, celou dobu Vám kručí v břiše, kdy jste jedl naposledy?"
"Včera." odpověděl Sesshoumaru a opatrně si sedl. Natáhl ruku, kterou měl samou modřinu, a vzal si od Izayo jídlo. Izayo na něj vykulila oči.
"Tak to Vám skočím ještě pro něco. Musíte jíst, jinak se neuzdravíte." Zvedla se a šla ke dveřím. Sesshoumaru to zatím zhltl a podíval se z okna. Izayo zatím stihla oznámit Inu no Taishoovi, že je jeho syn vzhůru, a tak nebylo divu, když vletěl do pokoje a Izayo s jídlem za ním.
"Synku, jak je ti?!" zeptal se hned, když poklekl u jeho postele. Položil mu ruku na čelo.
"Ale tati…" Sesshoumaru se na něj nejistě usmál. "Nic mi není." Izayo si k němu klekla z druhé strany a podala mu jídlo.
"Děkuji." Sesshoumaru se nemotorně poklonil. Princezna s úsměvem kývla a zvedla se.
"Nechám Vás o samotě. A pane?"
"Ano?" otázal se Inu no Taisho za oba.
"Měl by odpočívat, tak ho moc neunavte." Usmála se a zavřela za sebou dveře. Inu no Taisho se na syna usmál.
"Tak já jdu. Dobrou noc."
Izayo šla do kuchyně, kde uklidila a poté se vydala do pokoje, odkud původně neměla vyjít. Inu no Taisho ji sem vzal z jednoho důvodu - aby byla jeho, tak čekala, kdy přijde. Brzy se dočkala. Přišel tiše, jako duch. Stoupl si k oknu a mlčel. Izayo se postavila a tiše se k němu přiblížila.
"Jak mu je?" optala se nejistě.
"Souhlasil, že potřebuje odpočinek, tak snad to bude dobré." Kývla. Zahleděla se z okna na hvězdy a pousmála se.
"A jak je Vám, pane?" Pohlédl na ni a znovu ucítil ten zvláštní pocit.
"Úplně si oddychnu, až se z toho vyhrabe," povzdychl si, "Co ty? Jak se ti tu líbí?"
"Máte to tu moc pěkné a i vyspěle vybavené na tuto dobu," shrnula. Potom posmutněla a podívala se jinam.
"Stále chcete udělat to, co původně? Ten důvod, proč tu jsem?" Upřeně se jí zadíval do očí.
"Samozřejmě." Na tváři se mu mihl úsměv. Izayo se na něj smutně podívala.
"Aha. A...teď?"
"Přesně tak." Přistoupil k ní a chytil ji za bradu. Dlouze se jí díval do očí. Izayo poodstoupila.
"Tak dobře…" Začala si svlékat jednu ze svých šesti košil kimona. Inu no Taisho ji však zarazil.
"Počkej ještě!" Na kratičký okamžik se dotkl jejích rtů těmi svými. Izayo se rozechvěla.
"Copak?" zeptala se tichým, rozrušeným hlasem. Znovu ji políbil.
"Dobrou noc," zašeptal a odešel. Izayo se za ním vyděšeně podívala.
"Moment!" zareagovala tak rychle, až ji to samotnou překvapilo. Překvapeně se otočil a zavřel za sebou.
"Ano?" Izayo se zarazila. Vůbec nevěděla, co má říct. Podívala se do jeho nádherných jantarových očí a ztratila řeč.
"J-já…" Vzdala to, nemohla nic říct, tak jsem mlčela a dívala se na něj. Kolem ní ležela dvě kimona, která si stihla sundat. Pohled na ni ho naprosto okouzlil. Přistoupil k ní o krok blíže.
"Copak?" zeptal se tiše.
"Já...nevím. Překvapil jste mě," vydala ze sebe.
"Překvapil?" o další krok blíže, "Čím?" Izayo se rozechvěla ještě víc. "No...že se nejdříve obětuju pro vesnici, abych byla Vaše, a teď děláte, jako bych tu byla na návštěvě."
"Vadí ti to snad?" zeptal se pobaveně. Oči mu jiskřily. Na tohle nedokázala zmatená černovláska odpovědět.
"Jen říkám, že jste mě překvapil…" rychle posbírala svoje košile a nasadila si je.
"Tak proč tu vlastně jsem?"
"Ze stejného důvodu, jako jsi tu byla celou dobu."
"A to byl jaký? Ošetřovat Vašeho raněného syna, vařit a míchat bylinky? Jsem Vaše oběť, tak byste si se mnou měl dělat, co chcete…" Izayo se zarazila. Přišlo jí, jakoby snad chtěla s tímto nádherným psím démonem něco mít. Inu no Taisho se pousmál.
"Však se dočkáš…" řekl jen. Uchopil ji za ruku a jediným škubnutím ji k sobě přitáhl. "Nemůžeš mít všechno…" políbil ji na rty, "hned…" dokončil větu.
"Já nic nechci, jen mě to překvapilo, to je všechno," zopakovala a otočila se k němu zády. Dotkla se prsty rtů a zavřela oči. Zakroutil hlavou.
"Tak tedy...dobrou noc." a odešel.
"Do-dobrou noc…" zašeptala do tmy stále ještě rozrušeně. Otevřela balkónové dveře a sedla si ven. Přemýšlela. Inu no Taisho ještě zkontroloval svého syna. Spal. Vyšel ven a sedl si. Zadíval se na oblohu. Izayo na balkóně usnula a byla jí jedno zima, která ji objímala. Inu no Taisho takhle zůstal sedět až do rána.

Kapitola 1. - Seznámení

24. prosince 2008 v 4:00 | Svip and Jun Tao |  Tajemství černé perly (Inuyasha) - dokončený příběh

* UPOZORNĚNÍ: Sesshoumarův věk neodpovídá anime a manze…




Kapitola 1. - Seznámení


Inu no Taisho se tiše plížil lesem. Jeho cílem bylo zničit vesnici těch ubohých smrtelníků, kteří ho již delší dobu otravovali. Brali mu JEHO vodu, kterou jeho žena potřebovala, kterou chtěla. Běžel a stále zrychloval, až před sebou spatřil mihotavá světélka. Oči se mu zúžily do tenkých štěrbinek a vzal na sebe svou lidskou podobu. Položil si ruku na svůj meč a vyšel z lesa. Vtom ucítil, jak se mu něco maličkého otřelo o tvář. Jakoby to byla drobná pavučinka. Avšak když se mu ta věcička, zapíchla do tváře, instinktivně se plácl přes tvář a do dlaně mu spadla blecha ve dvojím rozměru.
"Myougo!" zahřímal, "Co chceš?" Myouga, tak se blecha jmenovala. Nabral svých 3D rozměrů, postavil se mu na dlani a sepnul ruce. Začal se mu klanět.
"Mistře Inu no Taisho!" zapískl, "nedělejte to! Nemůžete zabíjet nevinné! Je to špatné a vy to víte!" Inu no Taisho na něj pohlédl svýma jantarovýma očima a nádhernou tvář mu zkřivil zlomyslný úšklebek.
"To tvrdíš ty! Podle mě je to skvělé."
"Mistře, takto jste se nikdy nechoval! Vždy jste byl spravedlivý a milosrdný a teď… " nenacházel slova, aby to nebylo příliš nevkusné, "teď jste se hodně změnil! Ta žena vás změnila!"
"Máš pravdu! Změnila mě, ale k lepšímu. Uvědomil jsem si, že mi v životě něco chybělo. A TY mě o to nepřipravíš. O tu radost ze zabíjení. Jsou to JEN obyčejní smrtelníci. Stejně jednou zemřou, tak proč jim nepomoct?"
"Ale mistře!" rozplakal se Myouga, "tohle skutečně není správné. Copak hluboko uvnitř necítíte vinu, která by Vás postihla, kdybyste těm smrtelníkům ublížil? Pamatujete si na slova Totosaie?"
"Jakou vinu? Cítím jen touhu zabíjet! Jaká slova? Jaký Totosai?" Inu no Taisho se rozesmál. Myouga už to nevydržel.
"Tohle není ten mistr Inu no Taisho." Upravil si brašničku na zádech a seskočil z něj, což bylo vždy špatné znamení, protože je strašpytel a před nebezpečím prchá. Inu no Taisho zavrčel. Chtěl ho potrestat, pak však zaslechl zvuky z vesnice. Vešel na náměstí, kde se ihned strhl ještě větší pokřik.
"Zachraňte se!" křičel někdo.
"Démon!" křičel druhý.
"Jen prchejte, stejně to máte marné!" rozesmál se Inu no Taisho bláznivým smíchem.
"Slečno Izayo! Kde jste?! Slečno Izayo?!" rozléhalo se velkým zámkem.
"Tady jsem Aiko!" zvolala Izayo. Aiko si oddechla, že ji ještě démon, jenž začal napadat vesnici, nedostal. Přiběhla k ní. Izayo seděla na zemi v tureckém sedu před zámkem, kolem sebe měla dvanáct svíček, každou jinak velkou, a něco říkala. Aiko se zarazila.
"Slečno, tohle byste neměla…" nedokončila to, protože uslyšela ránu.
Inu no Taisho už stihl zpustošit polovinu vesnice, teď se blížil k nejbohatšímu domu. Do cesty se mu připletlo plno mužů, kteří byli ochotni položit život, jen aby svou princeznu zachránili.
"Uhněte!" řekl přísně, "Uhněte a možná přežijete!"
"Nikdy! Raději zemřeme, než abychom ti dovolili projít, démone!" řekl ten nejodvážnější. Inu no Taishoovy rty se zkřivily do "úsměvu".
"To se dá lehce zařídit…"
"Dost!" zastavil Inu no Taisha ženský hlas, který mu pronikl do celého těla a přinutilo ho stáhnout útok. Izayo se postavila. Nemohla dokončit kouzelnou formuli, bylo příliš hlučno.
"Ale, ale, sama princezna osobně...bude mi potěšením tě před celou vesnicí zabít." vykročil k ní. Když se však dostal na úroveň svíček, nepustilo ho to dál. Izayo se na něj smutně podívala.
"Proč to děláte? V srdci jste hodný, ale cosi Vás přinutilo dělat něco, co tělo chce, ale srdce ne. Nikdy jste nezabíjel...mohu Vám pomoci," zašeptala laskavě.
"Pomoci?" Po dlouhé době se od srdce rozesmál. "Vůbec mě neznáš a myslíš si, že mi můžeš pomoci?" V očích vesničanů se mihl strach.
"Ano, máš pravdu, neznáme se. Já jsem Izayo. Ale Vaše srdce říká, že je něco špatně a žádá o pomoc. Možná to necítíte, ale já tu moc mám." Podívala se na něj a plamínky ze svíček jí vesele tančily v očích.,Izayo…' zamyslel se. Pak ho však něco napadlo.
"Opravdu mi v něčem můžeš pomoci…" a přistoupil až těsně k ní. Izayo však nehnula ani brvou. Když se nic nedělo, pobídla ho, aby vyslovil své přání.
"Můžeš zachránit vesnici…" započal větu a schválně skončil. Čekal, až se zeptá, jak.
"Pokouším se vesnici zachránit, avšak to bys ji musel nechat. Co by tě přimělo odejít?" zeptala se tiše. Inu no Taisho jí pohlédl do očí a rty se mu zachvěly.
"Buď moje a nechám vesnici být!" Aiko si zděšeně zacpala pusu. Znala svou paní dobře a věděla, že udělá cokoli, jen aby ochránila nevinné. A věděla správně. Izayo po rtech přeběhl mírný úsměv.
"Copak nemáš ženu?"
"Samozřejmě, že mám. Ale proč bych nemohl mít další? Obětuješ se, abys zachránila vesnici?" zeptal se a pobaveně sledoval výrazy ostatních. Izayo rychle přelétla z Aiko na vojáky a potom se zahleděla do neodolatelně přitažlivých jantarových očí démona. Usmála se.
"Co já bych neudělala?"
"Ne, slečno! Nedělejte to!" nevydržela to Aiko. Izayo ji zarazila.
"Neboj se o mne, Aiko. Vím, co dělám."
"Je to tedy tvé rozhodnutí? Mám tvé slovo, že budeš moje a ničí jiná?" V hlavě se mu honilo plno myšlenek, většina se jich týkala až nemožně krásné lidské princezny.
"Ano, je to mé rozhodnutí. A já mám zase tvé slovo, že necháš mou vesnici být a nikomu již neublížíš."
"Mé slovo máš. Ovšem," zarazil ji a tvář mu zkřivil nepěkný úšklebek, "můžeš věřit slovu démona?" Izayo se usmála.
"Normálně bych démonovi nevěřila, ale z Vás cítím zlaté srdce a nebojím se Vás, takže ano, mohu." ,Zlaté srdce?! Feh! Co si o sobě myslí? Jak myslí, nějakou dobu budu pustošit jinou vesnici a pak se sem vrátím…' pomyslel si. "Tak fajn. Půjdeme!" Izayo jen kývla. Aiko měla pusu dokořán.
"Slečno, t-to...ne!"
"Neboj se Aiko, skutečně vím, co dělám," usmála se Izayo a šla za Inu no Taishem. ,Opravdu si to myslí?' tvářil se vítězoslavně. "Nechci slyšet žádné zbytečné řeči!" ještě ji upozornil, a aniž by řekl kudy, vedl ji ke svému letnímu sídlu.
"A co považujete za zbytečné řeči?" optala se se zájmem.
"Stížnosti a otázky."
"Nemám stížnosti, nikdy si nestěžuji," ujistila ho. Pak pokračovala: "Ale jsem až příliš zvědavá, takže kdybych se ptala nevhodně, zarazte mě!" Roztomile se na něj usmála. Inu no Taisho se raději rozhodl ji ignorovat. Během cesty už Izayo nic neřekla. Když došli k jeho letnímu sídlu, jen složila kompliment, že to tu má hezké, a nadále mlčela. Zavedl ji do její budoucí ložnice.
"Odtud nesmíš nikam jít, s nikým kromě mne mluvit nebudeš, jasné?" Izayo mlčky kývla.
"A vy někam odcházíte?"
"Samozřejmě."
"Myslím v tuto chvíli."
"Nemám povinnost se ti svěřovat!" Pohrdavě na ni pohlédl a otočil se k odchodu. Izayo přešla k oknu, které otevřela, aby se vyvětralo. Podívala se na Inu no Taisha.
"Mohla bych mít jednu otázku?" ozvala se tiše a nejistě. Inu no Taisho jí chtěl říci, že ne, ale zarazil se.
"Pokud to bude jen jedna..."
"Vy svou ženu nemilujete, když ji chcete podvést? Nebo to je tradice démonů?" Izayo se k němu přiblížila. "Vím, že jste dobrý muž a jistě máte skvělou ženu, tak proč do toho taháte mne? Cožpak by nám bylo příjemné, kdyby ona schovávala jiného muže u sebe?"
"Přesně tohle pokládám za zbytečné otázky…" přimhouřil oči a přišel až k ní. Díval se jí do očí a chtěl ještě něco říci, ale rozmyslel si to. Otočil se a odešel. Izayo smutně sklopila pohled. ,No a co teď ty šikulko? Měla jsi to udělat hned a ne se nechat pobláznit jeho očima. Ale jsou tak nádherné, nikdy jsem neviděla takovou barvu…' přemýšlela v duchu. Sedla si na zem k balkónovým dveřím, které otevřela. Sledovala, jak si jarní vítr pohrával se sněhově bílými záclonkami.
Inu no Taisho však neodešel daleko. Něco mu bránilo v odchodu. Něco ho nutilo zůstat. Věděl, že musí jít. Dnes měl jít se svým synem Sesshoumarem na lov. Slíbil mu to. Ale...
Izayo stále seděla na zemi a rozhlížela se po místnosti. Všimla si několika zarámovaných fotek na zdech. Zvedla se tedy, přešla po místnosti a zahleděla se na fotky. Některé byly nakresleny černým uhlem, jiné barevně namalované, ale všechny byly dokonalé. Usmála se při pohledu na Inu no Taisha s malým hochem. Byli si velice podobní, z čehož Izayo odvodila, že to bude jeho syn.
Sesshoumaru stál před hradem svého otce a čekal, až se vrátí. Měli spolu jít na lov, otec mu to slíbil a Sesshoumaru se moc těšil. Ovšem poslední dobou se dost často stávalo, že jeho otec sliby neplnil, což bylo u jeho otce...přinejmenším zvláštní. Za svých sedmnáct let, co žil na tomto světě, se však neučil neklást otci zbytečné otázky.
"Neboj se, přijde!" ozvala se vedle Sesshoumara jeho krásná matka. Byla hrdá a pyšná a zlá. Na svého jediného syna občas bývala až krutá.
"Matko, já..."
"Jestli se budeš bát, co si o tobě ostatní pomyslí? Chceš snad, aby si mysleli, že jsi slaboch? Že musíš mít pořád otce po svém boku? Zapiš si za uši, že to tak není."
"Matko, já se nebojím!" opáčil Sesshoumaru.
"Tvůj strach je z tebe cítit na míle daleko!"
"Lžeš!" odsekl Sesshoumaru, přičemž zapomněl na své vychování a dostal od matky obrovskou facku. Jelikož byla velmi silná, Sesshoumaru měl pocit, že mu snad urazila hlavu.
"NESMÍŠ NIKDY ZAPOMENOUT NA SVÉ VYCHOVÁNÍ! COPAK JSEM TĚ VŮBEC NIC NENAUČILA? ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ SE NESMÍŠ NECHAT VYPROVOKOVAT, MOHLO BY SE TI TO STÁT OSUDNÝM!" ječela na něj. Sesshoumaru na ni nenávistně hleděl. Svého otce miloval, jakožto správný syn miluje svého otce, ale matku nenáviděl. Ztrpčovala mu život a neustále ho jen bila. Nikdy pro ni nebyl dost dobrý. Byl jen něco, s čím se mohla vychloubat.
"Nedivil bych se, kdyby od tebe otec odešel!" To byla poslední kapka. Výprask, který dostal, se mu vryl hluboko do paměti.
Když ho konečně přestala bít, Sesshoumaru si byl jistý, že na svém těle nenajde jediné nebolavé místo. Otočil se a šel do svého pokoje. Tam se zamkl a trucoval.
Naopak Inu no Taisho právě přišel. Spatřil svou ženu, rozběsněnou, jako fúrii a zeptal se: "Co zase provedl?"
"Oba dva jste jen neschopní! Všechno abych dělala já sama. Není na vás spoleh! Nedržíte slovo! Pořád se jen někde flákáte! Ani tu vesnici jsi nedokázal zpustošit, cožpak jsi vážně tak neschopný?!" Inu no Taisho ji raději nechal ječet. Nemělo cenu jí něco říkat. Předstíral, že ji poslouchá, myšlenky se mu však zatoulaly do jeho letního sídla, kde byla lidská princezna Izayo.
"Tak posloucháš mě vůbec?!" ječela jeho žena.
"Co? A-ano. Samozřejmě, že tě poslouchám. Máš naprostou pravdu. Jsem jen ničema. Ale teď už mlč a dej mi pokoj!" ukončil debatu, čímž svou ženu nemile překvapil. Zůstala stát s otevřenou pusou. Inu no Taisho zatím šel za svým synem. Zaklepal na dveře jeho pokoje.
"Jdi pryč!" ozvalo se přidušeně. "jdi pryč a nech mě na pokoji! Nenávidím tě!"
"Sesshoumaru!" Inu no Taisho se snažil mluvit klidným a uklidňujícím hlasem.
"Otče?" zeptal se hoch nejistě.
"Otevři mi!"
"Je tam i ONA?"
"Myslíš svou matku?"
"Ne, myslím JI!"
"Tvá matka tu není."
"Opravdu?"
"SAMOZŘEJMĚ!" Sesshoumaru se zajíkl a otevřel. Inu no Taisho se zděsil. "Co ti to proboha udělala?"
Sesshoumaru sklopil pohled.
"Nedívej se na mě jako na chudáka, zasloužil jsem si to."
"Co to povídáš?"
"Projevil jsem strach. Bál jsem se, že nepřijdeš. Že jsi odešel k nějaké jiné, což bych ti nemohl zazlívat. Nenávidím ji!" Sesshoumarův hlas se třásl. Inu no Taisho na něm poznal, že se mu chce brečet, ale nechce to dát najevo.
"Zabal si věci, v noci odcházíme!" řekl.
"Otče?"
"Chceš tu s ní snad zůstat?!"
"Jistěže ne!"
"Tak vidíš. Lov odložíme, až ti bude lépe."
"Díky, otče!" Sesshoumaru k němu přišel a krátce ho objal.
Izayo zatím usnula během prohlížení Inu no Taishoovy rodiny. Přece jen ji vyčerpala jedna formule, kterou chtěla použít na Inu no Taisha. Ani nestihla dojít k posteli s nebesy, usnula na zemi. Sice vypadala jako mrtvá, ale nebyla. Vlasy měla rozhozené na všechny strany a hrudník se jí zdvíhal v pravidelném oddechování.

Vánoce

24. prosince 2008 v 0:00 | Svip |  Já a zase já
Po roce zas Vánoce tu jsou
Každému mír a klid přinesou
Svátky klidu, míru, harmonie
Zvuk kouzelné melodie
Rozléhá se všude kolem
Zas a všude, ze všech oken...

ano, Vánoce už znovu přišly a já Vám všem přeji, aby byly šťastné, veselé, nádherně magické, jako doufám, že budou ty moje. A nejen ty. Příjemné prožití VŠECH Vánočních i nevánočních svátklů, hezké prázdniny a hlavně - Šťastný Nový rok a ať je mnohem lepší, než byl tenhle :)
Svip



Řetězák,aneb nesnáším tě,Yami-chan!!!

21. prosince 2008 v 22:07 | Svip |  Já a zase já
ano,Svipucha ropucha opět ukázala svou dobrotu a díky své kamarádce (skřípe zubama) Yami-chan vyplnila tenm dlouhej řetězák!!!Yami-tohle už mi nedělej,nebo to odnese netopýr!!! (nesnáším řetězáky)

Akademie v divadle MINOR

16. prosince 2008 v 20:55 | Svip |  Já a zase já
fíha,to to ale uběhlo...začnu od začátku

jako již několik let,i tenhle rok naše škola pořádala Vánoční akademii.tentokrát se měla konat v divadle Minor.Floydinka (můj (ne)věrný psychopat) mě dotáhla na sbor) popravdě se mě pouze ptala,jestli půjdu,ale to je detail) a já tam ještě dotáhla Yami-chan,takže jsme se nakrásně mohly "ulejvat" z hodin a týrat všechny okolo mým "zpěvem".no a tak se tedy nacvičovalo.na pondělí 15.12. byla akademie nachystána.tak tam přijdeme na zkoušku...katastrofa.myslím,že Jun (kterou jsem tam dotáhla,chudinku) se musela tlemit jak něco...
ale pak samotná akademie.začínali primáti,pak už jsem ztratila pojem,vím jen,že frančtináři předváděli Grégory Le'Marschalla (scénku o tom,jak vyhrál a pak zemřel na cistickou fibréózu,chudák),ale hráli to ve fj,kže jim nikdo nerozuměl :D:D:D detail.pak bylo plno hudebních vystoupení a fakt jakože hezký,následovala scénka Jana Moskalyka.to byli tři kluci (Honza, Tonda a jejich kamarád,kterého bohužel neznám,tudíž nevím jeho jméno,za což se mu velice omlouvám) no a asi 5-10minut hráli mlčky poker.my se s Jun šeptem dohadovaly,zda to zůstane němé až do konce.sem tam vytáhli plechovku coly z "lednice" (krabice od banánů).no a pak najednou Honza vyhrál,začal skandovat a poskakovat,dělat hvězdy,což naštvalo druhé dva a ti ho tam zmlátili,pak se všichni mlátili krabicemi,Honza zůstal ležet na zemi a ti dva zase hráli, Tonda vyhrál a taky dostal výprask a pak se tam málem pozabíjeli těma krabicema :D:D:Djá vím,že to neni moc vtipný,ale kdybyste to viděli,chcípáte taky...
a pak už si jen pamatuji,jak jsme nastupovali my a zpívali,odzpívali,ani jsme to skoro vůbec nezkazili,dopadlo to dobře no a pak se jelo domů (předtím jsem chudinku malou Juninku donutila nechat se se mnou vyfotit,tudíž jsem svou maličkostí zkazila další fotku).no a to je asi tak vše...dorazila jsem domů,dočetla Harryho Pottera a Vězně z Azkabanu no a pak zkoukla Death Note a bylo to...

Inuyasha-Doslov

9. prosince 2008 v 22:42 | Svip |  Cesta za Shikonem (Inuyasha) - dokončený příběh
poslední kapitola. měla jsem to sice vymyšleno jinak, ale nevadí...za veškeré komentáře, které se budou vztahovat k příběhu, budu vděčná



Doslov



O OSM MĚSÍCŮ POZDĚJI



Sango seděla na lavičce a odpočívala. Četla si dopis od Miroka. Po zničení Naraka si vzal Yumiko a odešel s ní někam daleko. Shippo šel s Kohakem k Totosaiovi, který jim slíbil, že z nich udělá také kováře. Kaede zůstala ve své vesnici. Sesshoumaru a Akako se vrátili na panství a staraly se o své dvě dcerky. Nikdo se doteď nedozvěděl, co se s Akako stalo. (já to taky nevím, kže proto). Inuyasha si vzal Inuka a Akiru do domu po své matce, hned po Kagomině pohřbu. Ještě se zastavil v její době, ale nikoho tam nenašel. Sango se zasnoubila a každým dnem čekala narození svého prvního potomka. Do toho ještě chystala svatbu.
"Lásko, co jsem ti říkal?" ozvalo se za ní. Sango se otočila. Šťastně se usmála. "Už jsi doma." Chtěla vstát, ale jediným skokem byl u ní. "Ani na to nemysli! Nebudeš se namáhat!" "Ale…tak dobře." usmála se na něj a dala mu dlouhý polibek. "Miluji tě!" zašeptala. Pohladil ji po tváři. "Tak co přípravy?" zeptala se zvědavě. "Vše je na nejlepší cestě, aby se svatba mohla uskutečnit už zítra." "Vážně?" rozzářily se jí oči. "Tedy pokud nechceš couvnout." "Nechci. A ty?" "Proč bych couval, když mám tu nejbáječnější dívku pod sluncem?" položil jí ruku na břicho. Sango zčervenala. "Ale nene. Máš hlad?" "Ani ne." "To je jedno. Pojď!" vstala, za což jí odměnil nesouhlasným zakroutěním hlavou. "Ty si nedáš pokoj!" "Ale vždyť celé dny odpočívám!" namítla. "To sice ano, ale zbývá ti pár dní! Neměla by ses přetěžovat!" "Udělám ti jenom něco k jídlu!" "Tak dobře, ale budu na tebe dávat pozor!" "Jestli se ti chce…" pokrčila rameny. "Chce." Dostala pusu. Chytila ho za ruku a společně vešli do kuchyně. Sango se zamyslela. "Na co máš chuť?" "Na cokoliv. Ty už jsi jedla?" "Asi před hodinou. Měla jsem hlad a nevěděla jsem, kdy se vrátíš, tak…" "Klid, klídek, já ti to nevyčítám!" "Uf!"
Sango stála před oltářem. Měla na sobě bílé kimono a zářila štěstím. Ruku měla položenou na břiše a usmívala se na svého miláčka. "Tak tedy, Inuyasho, bereš si zde přítomnou Sango a přísaháš, že ji budeš milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, v dobrém i zlém, až dokud vás smrt nerozdělí?" Inuyasha se podíval Sango do očí. vypadal, že si to ještě rozmyslí, ale:"Ano!" vyhrkl. "A ty, Sango? Bereš si zde přítomného Inuyashu a přísaháš, že ho budeš milovat a ctít v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, v dobrém i zlém, až dokud vás smrt nerozdělí?" "Ano!" Sango tomu nemohla uvěřit. "Tak tedy. Slavnostně vás prohlašuji za muže a ženu. Vyměňte si prstýnky a můžete políbit nevěstu!" kněz si otřel čelo. Inuyasha Sango nasadil prstýnek a políbil ji na ruku. Sango dala jemu, Inuyasha ji chytil za bradu a zamilovaně ji políbil. Sango mu obtočila ruce kolem krku a zamilovaně ho líbala. Inuyasha ji pohladil po tváři. Dokonce se i uvolil si vzít na sebe černé kimono, což byl nezvyk. Všichni přítomní jim přišli gratulovat. Mezi prvními byli Sesshoumaru a Akako. "Gratuluji, bratře!" řekl s úsměvem a poplácal ho po zádech tak silně, až se Inuyasha málem zabořil metr do země. "Díky!" Inuyasha se vyhrabal ze země. "Pokud nás s Akako omluvíš, na chvíli se vzdálíme. Musíme něco vyřešit ve vedlejší vesnici. Tomiko a Tomoko ti tu tedy necháme." "Jasně, ale vraťte se co nejdřív! Aby na vás zbyl alespoň kousek dortu!" "O to se neboj!" a spolu s Akako odešel. Inuyasha prohrábl Sango vlasy. "Jsi nádherná!" šeptl jí do vlasů. Sango zčervenala. "Ty taky vypadáš skvěle." "Neprovokuj!" zavrčel. "A proč ne?" "Protože pak…" "Au!" "Sango!" Inuyasha ji posadil na pařez. "Není ti nic?" "Ne, snad ne. Jen…kope mě! A víc než jindy!" Sango se ho chytila za ruku a Inuyasha se usmál. Druhou ruku jí položil na břicho a čekal. Po chvíli ho také ucítil. Šťastně se usmál. Kaede k nim přišla s Inukem a Akirou. "Všechno v pořádku?" zeptala se nejistě. "Ne!" řekla Sango po chvíli. "Přišlo to na mě!" "Co na tebe přišlo?" zeptal se Inuyasha nechápavě. A pak mu to došlo. "Počkej, teď? Tady?" "Jo!" Sango přerývaně oddychovala. "Inuyasho, odnes ji do mé chatky!" "A-ano!" Inuyasha ji opatrně vzal do náruče a odnesl ji. Co nejopatrněji ji položil na pokrývku a políbil ji na čelo. "Všechno bude dobré, uvidíš." Ale spíš uklidňoval sám sebe. "Tak a počkej venku!" vyhnala ho Kaede. Inuyasha tedy vyšel ven a vzal si k sobě Inuka a Akiru. Ti se na něj usmáli, řekli:"Máma!" a ukázali do chatky. "Správně, kluci. Maminka je uvnitř." Inuyasha se snažil nedát na sobě znát strach.
Slunce zapadlo a Inuyasha si uvědomil, že je nov. Přeměnil se ve smrtelníka. Uběhla snad věčnost a Sango pořád nic. Tedy ona to nebyla ani hodina, ale pro Inuyashu to věčnost byla. Akira a Inuko už usnuli, tak je uložil do kolébek, které pro ně vyřezal. Vstal a začal přecházet sem a tam. Tam a sem. A zase zpátky. "Inuyasho?" zavolala na něj Kaede. Inuyasha se otočil. "Ano? Jsou v pořádku? Jak jsou na tom?" zeptal se hned. "Klid, klid, uklidni se! Jsou v naprostém pořádku.." "A můžu je vidět?" oči se mu zářily. "Samozřejmě, že je můžeš vidět!" Inuyasha k ní přišel, objal ji a dal jí pusu na tvář. "Já jsem tak šťastnej!" "Ještě abys nebyl! Ale buď tam jen chvíli! Musí odpočívat!" "Jasně!" Inuyasha vešel do chatky a sedl si vedle Sango. Ta v náruči držela čerstvě narozenou holčičku, která neměla psí ouška a měla černé vlasy, oči čokoládově hnědé a malinké ručičky natahovala k Inuyashovi. Spolu s ní však ještě držela její dvojče, chlapce. Byli od sebe k nerozeznání. Inuyasha se na ně okouzleně díval, neschopen slova. Políbil Sango na čelo, stejně tak obě své děti. "Jak se budou jmenovat?" zeptala se Sango. "nevím. Nejprve vymyslíme pro holčičku?" "Fajn. Napadá tě něco?" zeptala se. Podívali se jeden druhému do očí a naráz řekli:"Emi!" usmáli se. "A pro kluka?" "Taro." "Tak dobře. bude to tedy Taro. Ale teď už by sis měla lehnout. Měla bys odpočívat!" řekl Inuyasha nekompromisně. "Budu. Zůstaneš se mnou?" "Samozřejmě! Jen přinesu ty dva spáče!" "Dobře." Sango zavřela oči. "Dobrou noc, lásko." Řekl ještě Inuyasha. "Dobrou, miláčku." A usnula.
Druhý den ráno se Sesshoumaru s Akako zastavili pro Tomiko a Tomoko. Inuyasha už seděl venku, spolu s Inukem a Akirou. "Sesshoumaru, Akako!" kývl hlavou. "Inuyasho? Proč jste tak brzy vzhůru?" "Dvojčata se v noci několikrát probudila a plakala, takže jsem se ani nepokoušel spát." "Aha." "Dvojčátka?" vyhrkla Akako. "Ano. Holčička a chlapec. Emi a Taro." "Můžu je vidět?" zaprosila. "Pokud je Sango vzhůru, tak ano." Inuyasha jim svěřil Akiru a Inuka a zašel do chatky. Sesshoumaru stihl přivést i Tomiko a Tomoko, takže teď měl na starosti všechny čtyři. "Ještě spí, stejně tak dvojčata." Řekl Inuyasha, když si k nim sedl. "Jsi šťastný?" zaskočil ho bratr. "Samozřejmě, že jsem šťastný! Miluji Sango a to se nezmění! A ona miluje mě." "To jsem rád." Sesshoumaru se podíval na Akako. "Myslím, že se tu nějakou dobu zdržíme." Akako se jen usmála…


KONEC

Inuyasha-Kapitola 40.

5. prosince 2008 v 23:55 | Svip |  Cesta za Shikonem (Inuyasha) - dokončený příběh
zbývá poslední kapitola.s mojí vraždou počkejte,až jí dám,jo???



Kapitola 40.
Kagome byla jen kousek od Narakova hradu. Ani nevnímala, kam běží. Jen chtěla být v tu chvíli co nejdále od Inuyashy. Měla pocit, že se něco stane a nechtěla být u toho.okolní stromy se jí slily v jedno a Kagome se ponořila hlouběji do svých myšlenek. Brzy se ocitla na Narakově území. Zastavila se. cítila neklid a hlavně několik střípku Shikonu no Tama. Někde blízko bzučel hmyz a cítila silnou auru několika tisícovek démonů. Vytřeštila oči. "Zatraceně!" zaklela, když si uvědomila, do jakého maléru se dostala. Otočila se a snažila se najít cestu, jak se z té šlamastyky dostat. Ale…s hrůzou si všimla, že cesta, po níž přišla, zmizela. Nenapadalo ji, co by měla dělat. Zkusila jít rovně, ale málem zabloudila. Najednou si uvědomila, že vlastně ani neví, jestli po nějaké cestě vůbec přišla. Byla natolik unavená, že si sedla, aby si alespoň trochu odpočinula a nabrala sílu. Protáhla si nohy a zívla. Trochu ji rozbolela hlava a záda ji též bolela. "Ale, ale, ale, kohopak to tu máme?" zeptal se odporně úlisný hlas. Kagome sebou škubla. "Naraku, ty stvůro!" vykřikla. "Au! Kagome, tohle bolelo! Co jsem ti udělal? Proč mnou pohrdáš? Proč jsi tak krutá?" Naraku jí začal hrát na city. "Ale copak, Naraku. Klesl jsi snad tak hluboko, že se zmůžeš jen na psychické týrání? Co se ti stalo? Kanna ti sebrala tvou oblíbenou hračku?" ušklíbla se Kagome. "Nebo snad Kikyo ti řekla, že Inuyasha je mnohokrát lepší než ty? Silnější? Že tě porazí?" vysmívala se mu. Naraku se naštval. "Ty!" chytil ji pod krkem a zvedl do výšky. Kagome to nečekala. Zalapala po dechu.

Inuyasha klečel na čtyřech a čmuchal kolem. "Víš jistě, že jsme tudy již nešli?" zeptala se Sango nejistě, když se kolem rozhlížela. Inuyasha jen něco zabručel. "Inuyasho?" "Ticho! Snažím se ji najít! Máte snad v plánu něco lepšího?" "Jo. Jít rovnou za nosem, protože tudy šla." "Jak to můžeš vědět?" obořil se na Sesshoumara. "Vítr sem přivanul její vůni." Ledabyle pokrčil rameny. Inuyasha něco odsekl. Zvedl se na nohy, oprášil se a skupinka se znovu vydala dál.

"Posluž si!" Kagome už téměř docházel dech. "Ne! Tohle není ta správná chvíle!" Naraku ji pustil a Kagome spadla na zem. Chytila se za krk a lapala po dechu. Naraku si odfrkl. "Vy lidé jste tak ubozí! Děláte ze sebe bůhví co a pak se ukáže, že jste jen slaboši!" "Naraku, už zase?" ozvalo se za ním autoritativně. "Už zase jsi někoho škrtil? Zlobivý Naraku! Deset dřepů za trest!" "Kikyo!" křikl na ni. "Deset dřepů nebo výprask!" "Kikyo, ne před ní!" "Hned!" Kikyo vypadala, že každou chvíli vybuchne. Naraku se stáhl. "Jak si přeješ." A začal dřepovat. Kikyo si povzdychla. "Od té doby, co Inuyasha a Sango utekli z vězení se nudí. Nemá koho šmírovat, šmírák jeden. Je s ním hodně práce." Kagome na ni koukala s povytaženým obočím. "Co prosím?" "Ano. Šmírování těch dvou ho bavilo. Dozvěděl se tam zajímavé věci. Třeba o tobě." "O mně?" "Jo. Inuyasha o tobě v jednom kuse básnil. Tedy ze začátku. To bylo pořád Kagome sem, Kagome tam, miluju Kagome, Kagome je nejlepší, Kagome je úžasná…už nás to nudilo." 'On mne opravdu miluje!' řekla si v duchu. "Ale pak se něco stalo a Inuyasha konečně přestal básnit. Načež se dal dohromady se Sango a už o tobě nepadlo ani slovo. Když jsem se tam však objevila ve tvojí podobě, vypěnil a uvědomil si, že tě vlastně stále chce." "Moment, COŽE JSI UDĚLALA?!" vykřikla Kagome. Kikyo se zašklebila. "Jsi snad hluchá? Říkala jsem ti, že jsem se přeměnila na tebe. Bože, kam ta mládež spěje! Vždyť ty jsi snad ještě pitomější než já!" (souhlasím). Kagome zrudla. Vzteky. "No dovol! Pochybuji, že ty bys zvládla vypočítat rovnice, psát vzorečky při chemii, rýsovat při geometrii, elektroniku a…" "A k čemu ti to bude ve skutečném životě?" "K ničemu, ale…" "Tak vidíš." Kikyo ji poplácala po rameni. "Už ji můžeš zabít." "A tos mi to nemohla říct dřív?" zeptal se Naraku naštvaně. Kikyo se zamyslela. "Hm…ne! To bylo překvapení. Zatím!" a zmizela. Naraku za ní něco zadrmolil, ale pak se otočil na Kagome. "Umřeš, víš o tom?" "Teď bych asi měla začít křičet o pomoc." "Jo, to asi jo." "A ty mi řekneš, že mi to stejně nepomůže." "To máš asi pravdu." "A pak přijde Inuyasha a rozseká tě." "Jo, to je taky možné." "Nemohlo by to být někde, kde to bude…hm…vypadat lépe? Tak nějak…přirozeněji?" "Jo, můj hrad!" Naraku se s ní přemístil.

Inuyasha zaklel. "Ksakru! Tady byla ona, Naraku a Kikyo!" "Výborně. Aspoň víme, kam šli." Řekl Miroku. Sango se na něj zamračila. Pak si to však uvědomila. "No jasně." "A kam tedy šli?" optala se mužská část výpravy. "No přeci na Narakův hrad!" řekla a luskla prsty. "Fajn. A tam se jde kudy?" Sangino nadšení bylo rázem pryč. "Nevím." "Aha. Ví to někdo?" "Ne." "Takže jsme v háji!" "Ale nejsem. To je jednoduché. Sledujte mě!" Sesshoumaru vyšel na mýtinu a odkašlal si. "Naraku, ty bestieeeeeeeeeeeee!!!" začal "zpívat operním tónem". Všichni si zacpali uši. "Ihned se tu zjeeeeeeeeeeeeeeeev!" pokračoval Sesshoumaru. "Ještě jednou zazpívá, pošlu na něj Větrný šrám!" zamumlal Inuyasha tak, aby ho Sesshoumaru slyšel. Ten se urazil. "Nelíbí se ti snad, jak zpívám?!" "Ne!" vyhrkli všichni. "Tak to máte smůlu." Už, už chtěl začít znovu zpívat, když se před nimi objevil Naraku. Zacpával si uši. "Bez urážky, lorde, ale zpěv není tvůj obor!" "Ty!" Sesshoumaru po něm šlehl bičem. Naraku uskočil. "Pojďme to vyřídit na hrad!" řekl najednou mile. "Alespoň budete mít hezkou vzpomínku na smrt!" a rozesmál se. Sesshoumaru jen něco vztekle zavrčel. Naraku už je však všechny přenesl na svůj hrad. Všude byly rozvěšeny lampiónky a kolem hořely pochodně. Uprostřed byl ohnivý kruh, uvnitř něhož byla Kagome. "Ty…bestie!" zařval vztekle Inuyasha a skočil po Narakovi. Dopadl na něj a začal do něj bušit pěstmi. "To máš za to, že jsem nebyl u narození svého syna! A to je za to, že jsi mě věznil! A to je za to, že…" "Však ještě uvidíš narození svého syna." Ozvalo se za nimi monotónním hlasem. To Kana před nimi stála. Inuyasha se na ni nechápavě podíval. "Vážně?" "Ano. Za osm měsíců se narodí. Ale nebude mít tvá ouška." Říkala dál. "Za osm…měsíců?" zeptal se nechápavě. Slezl z Naraka. Kanna se podívala na Sango a ihned se objevila u ní. Položila jí ruku na břicho. "Tady čeká…" zašeptala. Inuyasha vyvalil oči, stejně tak Sango. "Takže…je to pravda?" podivil se. Sango se v očích zatřpytily slzy. Nevěděla, zda má být ráda, či zda má plakat. Všichni ostatní na ně koukali, jako kdyby právě přiletěli ze Siriuse. "Haló, já jsem tady!" ozvala se Kagome. Inuyasha se otočil. "A jo!" znovu skočil po Narakovi a začal ho mlátit. Naraku ho však od sebe odhodil. "Hej!" zavrčel Inuyasha. Udělal salto a dopadl na nohy. Tasil Tessaigu. "Sesshoumaru,m až napočítám do tří! Tři, dva, jedna, teď!" Sesshoumaru naštěstí pochopil a oba vyslali své údery současně. Naraku se tomu však bravurně vyhnul. "Tak tohle byla chyba!" vyslal na ně stovky démonů. Všichni něco zabrblali a pustili se do souboje. Tedy všichni kromě Kagome. Když už je skoro pobili, Naraku na ně poslal další. "Naraku, je sice hezké, že mi chceš pomoci se zdokonalit ve formě, ale brzy ti dojdou démoni a co pak?" posmíval se Inuyasha. Naraku běsnil vzteky. Chytil Inuyashu svým chapadlem a vyrazil mu Tessaigu z ruky. Ta jak padala, spadla na kámen. Naraku na ni vztekle dupl. Krach. "Jsem já to ale nešika! Jak tak koukám, najednou máš dva meče." Naraku se šíleně rozesmál. Kagome na to vyděšeně zírala, neschopná pohybu. Inuyasha se na Naraka nenávistně podíval. Pomalu na sobě začínal cítit přeměnu. Naraku toho využil a podíval se na Kagome. Přiblížil se k ní, že ji konečně zabije, ale zarazil ho Sesshoumaru. "Sám jsem čekal, kdy zasáhneš do našeho…hm…střetnutí, drahý lorde! Konečně jsi se tedy připojil." "Naraku!" ozval se ledově klidným hlasem a pohrdavě si ho přeměřil. Inuyasha se na Sesshoumara podíval. "Ne! Nedělej to!" "zapomeň, Inuyasho! Něco mu dlužím!" "Hlupáku!" zaječel Inuyasha. "Chceš snad…" zmlkl, poněvadž ho dostihla přeměna. Zapulzoval a cítil, jak se mu protahují drápy, oči se mu zbarvily do ruda, na tváři se mu objevily pruhy a toužil po krvi. "Inuyasho!" křikla Kagome. Inuyasha se však nekontroloval. Skočil po Narakovi a začal po něm sekat. Několikrát ho zasáhl. "Inuyasho!" křikla Sango. Inuyasha sekl Naraka do krku. Jeho krev mu smočila obličej. Oči se mu rozšířily. Znovu po něm sekl. "Mistře Inuyasho!" ozvalo se kvílivě. To už se Inuyasha plácnul přes krk a rozmáčknul Myougu. "Mistře Inuyasho, vraťte se zase zpátky!" kvílel blešák. Inuyasha ho však hodil na zem a soustředil se na Naraka. "Mistře Totosaii! Udělejte něco!" "A co mám dělat, Myougo?" Totosai seskočil ze své krávy, na níž přiletěl, a vzal do ruky oba dva konce Tessaigy. "Má ty dobroto! Co s tím ve jménu Narakových spodek, pokud nějaké má, tak těch nejsmradlavějších, dělal?" "naraku mu na ni dupnul!" přiskočila k němu Sango. Totosai se poškrábal na hlavě a Sango zabila démona. "Hiraikotsu!" vykřikla. Totosai rozdmýchal oheň a začal opravovat Tessaigu. Inuyasha zatím zápolil s Narakem. Toho to však přestalo bavit, tak se prostě vypařil. Inuyasha zařval a prudce se otočil. Sesshoumaru zareagoval právě včas. Chytil ho a pevně držel. "Dělejte!" zakřičel na Totosaie. "Už ho dlouho neudržím!" "Dělám co můžu! Ještě chvíli!" "Inuyasho, prober se! Okamžitě!" snažil se ho donutit. Inuyasha byl však příliš posedlý touhou po krvi. "Ustup, Sesshoumaru!" křikla Kagome. Sesshoumaru se na ni nechápavě podíval. "Jsi normální?" "Jo! Ustup!" "Doufám, že víš, co děláš!" ustoupil o krok. Kagome se nadechla a:"OSUWARI!" Inuyasha sebou řízl na zem a Totosai doopravil Tessaigu. "Dones mu ji!" přikázal Sango a sám si naskočil na krávu. Sango přikývla. Pevně ji uchopila a přešla až k němu. "Inuyasho…" řekla pevným hlasem. Inuyasha vyskočil na nohy. V očích měl vražedný výraz. Sango mu ji rychle vrazila do ruky. Pomohlo to. Inuyasha se zase začal měnit zpátky. "Inuyasho!" Sango se na něj šťastně usmála. "Sango, pozor!" vykřikl Miroku. Sám zatím ničil démony. Sango se ohnala. Zablesklo se jí v očích. "Hiraikotsu!" a vyslala bumerang. Zasáhl cíl a démoni se vypařili. Ohnivý kruh kolem Kagome však stále zůstával. To už se však do hry vložily Kikyo, Kagura a Kanna. "Hej, já chci Naraka!" vykřikl Inuyasha. "Máš ho mít!" vyhrkla Kikyo. Naraku se objevil v kruhu vedle Kagome. "Naraku!" vykřikl Inuyasha vztekle. "Jdi od ní!" "Proč bych to dělal?" ušklíbl se. Kagome se prudce otočila. Zalitovala, že u sebe nemá žádnou zbraň. "Inuyasho, pomoc!" "A jak sakra?!" zavrčel. Zkusil se dostat přes plameny, ale nešlo to. Plameny byly ohraničeny bariérou. "Inuyasho, uklidni se! Musíš být v klidu! Nenech se vyprovokovat!" snažil se ho klidnit Sesshoumaru. Inuyasha se na něj vztekle otočil. "To je vtip?! To je vtip?!" "Uklidni se! když se nenecháš vyprovokovat, porazíme ho! Nebo snad chceš, aby ji zabil, jako to udělal Akako?" zeptal se s náznakem bolesti v hlase. Inuyasha sebou trhl. "Promiň." Ihned se zklidnil, ačkoliv mu to dělalo potíže. Naraku se uchitnul. "Tak, Inuyasho, co jsi ochotný udělat, aby ji zachránil?" zeptal se zlomyslně. Kagome se v očích mihnul náznak strachu. Inuyasha ho nevnímal. Připravil se a:"Kaze no kizu!" zaječel. Větrný šrám rozetnul bariéru. "Tak ty si chceš hrát?" zeptal se Naraku. "Tak je to mnohem lepší." Nechal Kagome uvěznit v bariéře beze vzduchu. "To mi něco připomíná. Ach ano, Akako." Sesshoumaru přimhouřil oči. "Jedna, dva, tři!" a oba vypálili. Naraku dostal plný zásah, avšak nezabilo ho to. Naopak Kagome už ztratila vědomí. "Ale Inuyasho, to od tebe nebylo hezké!" vložila se do toho Kikyo. Inuyasha se znovu rozmáchl. "Chcípni!" křikl na ni. "Hiraikotsu!" křikla Sango a rozbila Kanně zrcadlo. Hned poté ji spolu s Kirarou zničily a Shippo s Mirokem zničily Kaguru. Sango cítila, jak ji nějaká neznámá síla odhodila dozadu. Naraku se vrátil do bitvy. Sango upadla do bezvědomí. "Sango!" zaječel Inuyasha. "Sango!" a vrhl se k ní. Na Kagome naprosto zapomněl. "Sango, prosím, prober se!" pohladil ji po tváři a setřel jí krev z čela. "Inuyasho, není čas!" "Dej mi pokoj, Sesshoumaru. Jestli tu Sango umře, tak…" "Dělej! Nebo snad chceš, aby zemřeli všichni?" Inuyasha se zarazil. Opatrně odložil Sango a vrátil se do bitvy. Odpočítali a zaútočili na Naraka. Útok byl natolik silný, že ho musel zabít. Ale co se nestalo. Do útoku skočila Kikyo. "Ne! Ksakru!" vrčel Inuyasha vztekle. Kikyo se rozpadla na prach, Naraku zůstával. "Jak je vidět, nemám šanci. Mám se tedy vzdát?" "Jo!" vypískl Shippo. "To se mi ale nechce." Naraku nechal zmizet Kagominu bariéru. "Je tak nevinná…tak sladká a tak nevinná…" zamumlal. "Jaképak to bude vidět ji umírat?" Inuyasha to viděl jako ve zpomaleném filmu. Naraku tyčící se nad Kagome. Pozvedá jedno ze svých chapadel. Kagome otevírá oči. Vystrašeně vykřikne. Naraku se rozmáchne a probodne Kagome. Vteřinu nato ho zasáhne Inuyashova a Sesshoumarova rána. Rozletí se na kusy. "KAGOME!" Inuyashův výkřik prořízl vzduch a vše se vrátilo do normálu. Necítil své nohy a skočil k ní. "Kagome, prosím, prober se! Sesshoumaru, dělej něco!" Sesshoumaru k němu přišel s Tenseigou. Ta modře zazářila, avšak ihned poté zhasla. Nepomohlo to. Kagome lapala po dechu. Věděla, že má namále. "Inu…yasho!" zasípala. Rty jí smočila její horká krev. "Kagome, ne!" Inuyashovi se v očích zatřpytily slzy. "Inuyasho…postarej se…o děti…slib mi to!" sípala. "Slibuji!" slzy se mu koulely po tvářích. "Slibuji ti to. Prosím, neumírej mi!" Sesshoumaru dorazil Naraka. Inuyashovi už to však bylo jedno. Kagome umírala. Jeho Kagome. Praštil pěstí vedle a vzal si ji do náruče. Kagome si opřela hlavu o jeho hruď. Na té své měla ránu velmi krvácející, způsobenou Narakovým chapadlem. "Inuyasho, prosím…buď šťastný…" zašeptala. "A nezapomeň…na mě!" prosila. "Nezapomenu. Nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě." Inuyasha ji políbil na čelo. "Já tebe také…" šeptala. Upřela ně něj šťastný pohled. "Byla jsem s tebou šťastná." Vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Inuyasha ji ihned chytil. "Kagome, prosím…prosím, neumírej!" šeptal. "Miluji tě, Inuyasho…" zašeptala a natáhla se k němu. Inuyasha se letmo dotkl její rtů a Kagome naposledy vydechla. "NE!!!!" zaječel a zoufale se rozplakal. Sesshoumaru ještě jednou zkusil Tenseigu, avšak ani teď nebyla nic platná. "To nepomůže." Ozvalo se za nimi smutně. Sesshoumaru se otočil. "Akako? Ale…já myslel, že…" "Nezabil mne. Skoro ano, měla jsem namále, ale přežila jsem. A teď jsem se vrátila." "Ale…jak můžu vědět, že jsi to skutečně ty?" "Jakkoliv si to ověř, je mi to jedno." "Jsi to ty." řekl. "Poznám to." "Sesshoumaru!" Akako mu padla do náruče. Sesshoumaru ji pevně objal. "Inuyasho?" ozvala se tiše Sango. Inuyasha se na ni nešťastně podíval. Opatrně položil Kagome a padl Sango do náruče. Pořád brečel. Sango se také přestala bránit slzám.

Nesnáším GAUNTOVKU!!!

5. prosince 2008 v 19:44 | Svip |  Já a zase já
ubohá malá svipuška ropuška...ale začnu pěkně od začátku

7:16 vycházím z domova a běžím k Dominice pro přihlášku do Švýcarska. čím dřív je odevzdáme, tím líp ;) takže tam zaběhnu, v 7:17 tam jsem, v 7:20 už zase běžím dom. dobalím tělocvik a dám ještě do batohu pár učebnic a jdu na tramvaj. v 7:28 jsem na zastávce, v 7:29 to přijede. omg, jsem tam byla nějak brzo. ještě všude tma.jaj. miluju tmu, ale stejně...takový nepopsatelný pocit...

matika - test. samozřejmě jsem ho musela dopisovat dneska a tak se stalo, že z 10b mam 2,5b, což nevím,jak se mohlo stát, když uvážím,že matika MĚ BAVÍ!!!ach jo.ale když někdo neumí sčítat a místo jedné přičte dvě, tak to pak dopadne špatně :(

tělák - GAUNTOVKA je zrůda.a to nejzrůdovatější!!!jako co, ona si tam nakráčí, holky se tedy ulily (některé) a nás 11 sabotovalo tělocvik :D:D:D muhaha. začalo to tím, že jsme si měly dát 10koleček kolem tělocvičny.neřekla, zda máme běžet, či jít no a tak my s Nicky jdeme. přece nebudeme běhat.v klídku si tak pochodujem, stejně jako Kačka s Petrou (myslím, nejsem si 100% jistá). jenže co se nestane. GAUNTOVKA na nás otočí svou příšernou vizáž a začne prskat blechy, ok, začne kolem sebe prskat, že máme běhat.no a když my s Nicky nic, tak řekne...(svině, jí to neodpustim) "No zrovna ty, Lenko, bys to potřebovala!" hej jako měla sem chuť jí říct:"Nic proti, paní profesorko, ale Vy taky a mnohem víc." ale bohužel jsem se ovládla. Nicky měla záchvat, já nevěděla, jestli se smát či na ni řvát. tak jsem se smála taky.pak jsme hrály vybiku, vybiku, všichni proti všem (s malým míčem, ale fakt jakože malým.kolik tak mohl mít v průměru, mno...vešel se do dlaně upe krásně) a ta slepice ho pak vyměnila ZA MOLITANOVEJ!!!žiši,fakt zrůda.no a pak se hrálo na babu.Nicky si sedla,že ju to nebaví a já si na druhé kolo sedla k ní.no ty její kecy,jaj. prej ona na Nicky:"Běž hrát." a Nicky že ne...a věřím,že to napíše do komentku,viď???kdyžtak to je upe jedno,pže její blbost se nedá vyjádřit.jaj.myslim GAUNTOVKU.

čeština - jo, byly referáty, jinak nic.růžovka při tom svém přes usilovné žvýkání zapomněla, o čem ta knížka je...

ájina - hm...super.sem musela bejt ve dvojici s růžovkou.ani jedna z toho nadšená nebyla.sme měli papír a tam jsme měli napsat,co bysme si vzali s sebou,kdybychom jeli kempovat.hm, ona napsala "šíšu,make-up, boty na podpatcích...řidiče, auto s postelí, pc, notebook, tv, dvd..." no pstě ona, no.ale jako pár užitečných věcí se tam našlo...

fyzika!!! - ale jko jo, přišla sice nakrknutá, ale nezkoušela (nikdo dobrovolně nechtěl).ale naštvala mě jedna věc.jako Karolína s Danielou tam zase krafaj o debilitách a když mi Nicky něco pošeptá, tak NÁM řekne:"Držte už hubu, to se fakt jinak říct nedá!" spravedlnost, feh!!!

přestávka před ov byla dokonalá. ti magoři ze třídy vytáhli flašky a házeli s nima proti oknu (UKE je chytal a SEME házel) no a zase je vyhodili ven.pak je ale napadla úžasná věc.vzali tu pizdu Karolínu a chtěli ji vyhodit z okna.ona jim nadávala a myslela si,že jí to pomůže.naopak celá třída jim držela palce a říkala:"Jo, do toho!!!" bohužel se UKE praštil o okno a tak ju pustil. *fňuk*

občanka - totálně mimo. na zadní obálce sešitu (zevnitř) mám vypsáno pár Řeckých bohů, tak jsem si je seřadila podle abecedy a pak si k nim dělala srdíčka. resp u Pallas Athény jedno, že je u mě na prvním místě, u Área dvě, Aphrodite tři a tak dále až po deváté, zbytek už jsem nedělala.pak jsem si ještě zvenku napsala SIRIUS a přepsala pár věcí.jo a po lavici kreslila kříž!!!opětně.takže jsem byla totálně mimo,ale to jsem furt...

no a pak jsme s Nicky šly nakupovat dárky a stavily se za Domčou, která nám řekla radostnou novinu.už na nohu došlápne a jakž takž může chodit, takže ji snad brzy uvidíme i ve škole :)

Jdu se oběsit,aneb zítra umřu

4. prosince 2008 v 23:02 | Svip |  Já a zase já
no chápete tu spravedlnost???jen kouknu na supl a zjistím,že na tělák máme GANUTNOVKU!!! tu blbou slepici GAUNTOVKU!!!neeeeeeeee.se jí na nějakej tělocvik vykašlu a budu si dělat,co budu chtít.no ale to neni to nejhorší.zítra máme:
matiku - hm...když nebudu muset dopisovat ten test, bude to snad v poho
tělák - s GAUNTOVKOU??? nikdy!!!
literaturu - referát jsem měla, je to v suchu
ájinu - hm...super.jako ne,že by mě nebavila,jen na ňu nemam chuť
FYZIKU!!! - dyť sakra má bejt hudebka.ale jako Fiki!!!tohle neni fér!!!
občanku - hm,zakončení už tak hrozného dne

ještě nám mohli dfát chemie, ty we.jako já vim,že to nejni tak hrozný a nevim,na co si tu sakra stěžuju,ale pstě já a fyzika nejsem kamarádi,kór když jsem chyběla na test a hrozí mi vyvolání či zkoušení.jako esli mě vyvolá,k mam pstě za 5 a nezájem.njn,škola je mi putna a dávám to najevo.k čemu mi bude,když se budu šprtat chem,ii,když chcu bejt herečka bo spisovatelka???ano,správně,k ničemu.a zrovna bez chemie a fyziky bych se obešla.to je nefér!!!nenávidím školu :(

AKICON, aneb jak se Svip-chan a Yami-chan ocitly v domě plném otaku

4. prosince 2008 v 17:28 | Svip |  Já a zase já
je to tady!!!víkend,na který se tyto dvě choré duše toliko těšily. je samozřejmě řeč o mé maličkosti, Svip-chan, a mé úžasné kamarádce Yami-chan. 21.-23.11. se na Pražském Chodově v Kulturním Centru ZAHRADA uskutečnil AKICON!!!aspoň k něčemu tohle zapadlé město je.mno a tak tedy jsme si ho samozřejmě nemohly nechat ujít. zhlédly jsme program a vzájemně jsme se dohodly,že přijdeme v sobotu.připojila se k nám ještě Salem-chan,takže jsme kolem 9. ranní vyrazily. Salem-chan se tam od nás ale odpojila a vydala se hledat své kamarádky, tudíž já a Yami-chan jsme se tam procházely a valily oči na všechno možné.V 10.30 začínalo promítání anime Hayate no Gotoku, které trvalo do 12.00. takový nezvyk.úplně se to odlišovalo od anime,co sleduju já (ehm...těch je, např. Inuyasha, Full Metal Alchemist, Death Note, Hellsing...). Poté jsme se vydaly sehnat něco k jídlu, resp. k snídani, alespoň u mě.Došly jsme až do Centra Chodov, tam jsme si daly cheeseburger (opravdu zdravá snídaně :D:D:D ) a ještě jsme se zdržely a koupily si něco k pití, brambůrky a co já vím co ještě a zase jsme se vrátily.Procházely jsme to tam a nevycházely z údivu.Tolik otaku.Několik jich šlo za cosplay, většinou za Naruta, Sakuru anebo Misu Amane z Death Note,ale byla tam jedna za Eda Elrica z Full Metal Alchemist.dále pak byla na řadě autorská a sběratelská burza, odkud mám (jako fanynka Inuyashy) pár věcí (taky na to padly veškeré moje úspory a ještě jsem si od Yami-chan musela půjčit *nejistě se kouše do rtu* ale vrátila jsem jí to!!!).na tu se samozřejmě stála strašně dlouhá fronta, ale to se dalo čekat.V 15.00 jsme se vydaly na promítání Sayonara Zetsubou Sensei,aneb v překladu Sbohem, Pane Beznaděj! a můžu vám říct, že moje bránice to nevydržela.no to se prostě nedalo!!!záchvat smíchu od začátku do konce.škoda,že to byly jen dva díly.i když...třetí bych asi opravdu nepřežila...následovala zase další obchůzka a poté soutěž Do Posledního Otaku!.jako z těch otázek jsem toho moc nevěděla.ještěže jsem nesoutěžila,to by byl trapas :D:D:D a po soutěži byla přednáška na téma Asijské idoly dívčích srdcí.přiznávám se,jednou či dvakrát jsem nenápadně stírala sliny :D:D:D nejlepší na tom bylo,že přednážku vedl muž.muhahahahaha.ale bylo to dobrý :) po přednášce jsme se s Yami-chan sešly se Salem-chan a vydaly se na autobus, směr Skalka...málem bych zapomněla dodat,že Yami-chan ochutnala i něco z japonské kuchyně,ale jméno jsem si nezapamatovala...
v neděli jsme opět vstávaly,ale ještě jsme asi hodinku prokecaly,takže přednášku na téma Jak se stát, úspěšně žít a šťastně zemřít jako yaoifangirl jsme bohužel (nejspíš mojí vinou) nestihly.teda jako my by ji byly stihly,kdyby ta 177 jela včas.možná.myslím.no to je jedno.každopádně tam bylo narváno.Salem-chan ji stihla a prý to bylo dobré,takže snad bude záznam na youtube ;) my tedy s Yami-chan navštívily burzu,jestli tam ještě něco je.bylo.Yami-chan si odnesla obrovský plakát z Bleach.mno a pak jsme se šly dívat na promítání Utawarerumono.to také bylo docela dobré (ale Inuyasha to nebyl.no jo,já si nedám pokoj).tímto jsme se pak rozloučily s celým akiconem a nezbývá nám doufat,že se v květnu dostaneme na animefest :) to už bych si i sehnala cosplay,jen ještě nevím koho.že by Inuyashy??? :D:D:D

Inuyasha-Kapitola 39.

4. prosince 2008 v 16:57 | Svip |  Cesta za Shikonem (Inuyasha) - dokončený příběh
ano, rozhodla jsem se, že ten konec maličko pozměním.počítám,že mě jistá osoba asi zabije,ale mně je to jedno :D:D:D btw ještě dvě kapitoly a je opravdu konec.užijte si proto tuhle předpředposlední ;) (i když není nic moc,ale která moje je,že ano :D:D:D )



Kapitola 39.
Sesshoumaru vešel do ložnice a srdce se mu málem zastavilo. Akako tam ležela na zemi bledá, oči doširoka rozevřené a vyzařoval z ní chlad. "Akako!" vyhrkl a padl k ní. Zkusil použít Tenseigu, avšak nic se nestalo. "Akako, prosím, prober se!" neprobrala se. Sesshoumaru vztekle a zároveň smutně a bolestivě zakřičel. "Ne, prosím, proč se to muselo stát? Proč?!" opatrně vzal její nehybné tělo do náruče a položil ji na postel. Smutně se na ni podíval. Věděl, že to byl Naraku, poněvadž kolem sebe cítil jeho odporný zápach. Seběhl dolů do kuchyně. "Proč jste ji neuhlídali?!" rozkřikl se na kuchařky. Ty se na něj jen vyděšeně podívaly. Nevěděly, o čem mluví. "Tak odpovíte?" vyštěkl. "Ptám se, proč jste ji neuhlídali?! Proč jste nechali Akako zemřít?!" "Paní je…" začala jedna kuchařka. Sesshoumaru kývl. "Postarejte se o děti, já jdu zabít Naraka!" řekl nekompromisně. "A běda vám, jestli se jim něco stane!" Sesshoumaru odešel, naopak do hradu se vplížil někdo jiný. Naraku. Přešel až k dívce na posteli. "Tak co, Kikyo. Spolk to?" "Ano. Byla jsem jistě přesvědčivá." "Divím se, že tě nepoznal." "Teď máš pole volné. Sesshoumaru je posedlý touhou po pomstě. Jednoduše ho porazíš." "Ano. Já vím." "Víš co by mě zajímalo?" zeptala se Kikyo. "Myslím, že vím." Naraku se na ni podíval a oba se spolu vypařili.

Kagome sebou cukla. "Inuyasho!" Inuyasha se vztekle otočil a spatřil svého bratra, který přišel zrovna nevhod, takže Inuyasha byl docela naštvaný. "Sakra co sem lezeš?" zavrčel. "Nemohl jsi přijít o takovejch pět minut později? To už bych…" "Co bys? Jo ták, já vás vyrušil. Tak to se ti hluboce omlouvám!" zavrčel Sesshoumaru ironicky. "Stalo se něco?" zeptala se Kagome opatrně. Vymanila se z Inuyashova sevření a šla k němu blíže. Jelikož on byl na břehu a Inuyasha s Kagome ve vodě, Sesshoumaru byl nad ní. "Nic se nestalo!" odsekl. "Ale…tak proč jsi takový?" "Kagome, okamžitě zalez za mě! Nehodlám mu dovolit okukovat tě!" "O to ani nemám zájem!" odsekl Sesshoumaru. "Tak co tu chceš?" "Promluvíme si pak. Počkám ve vesnici u Kaede…jmenuje se tak, že jo?" "Jo, jmenuje!" "Tak zatím." Sesshoumaru sklesle odešel. Inuyasha objal Kagome a políbil ji na rty. "Půjdeme tedy?" zeptala se tiše. Inuyasha kývl. "Jak chceš." Prohrábl jí vlasy. "Červenáš se." řekl jí. Kagome zamrkala. "Vážně?" "Jo." "Ale, ale, ale, Inuyasho. Vidím, že jsi se vrátil ke Kagome!" ozvalo se za ním. Inuyasha se prudce otočil. "Naraku!!" Inuyasha skočil po Tessaize. Naraku se rozchechtal. Naopak Kagome se zamračila. "Jak jsi to myslel?!" "Co jak jsem myslel?" "To s tou náhradou!" v Inuyashovi hrklo. Na tohle vůbec nepomyslel. "Kagome, prosím…" "On ti to neřekl?" zeptal se Naraku překvapeně. "Co mi měl říct?" "Že Sango čeká jeho dítě." "COŽE?!" vykřikli oba. Kagome do očí vhrkly slzy. "Tak to pardón. Já mizím." "Jo, to bys sakra měl!" vrčel Inuyasha nepříčetně. "Užijte si to tu beze mě!" falešně se usmál a vypařil se. "O to se neboj!" odsekl Inuyasha. Otočil se na Kagome. "Osuwari!" Inuyasha sletěl pod vodu. "Jak jsi mi to sakra mohl udělat? Osuwari!" "Kagome, počkej, nech mě to vysvětlit!" "No to teda nenechám! Já husa na tebe věrně čekám, porodím ti syna a jak se mi odvděčíš? Uděláš dítě mé kamarádce! Osuwari!" "Kagome, sakra poslouchej mě! Sango i já jsme byli celou dobu zavření v jednom vězení! Když jsem se přeměnil ve smrtelníka, zrovna plakala a mě přepadla chvilka slabosti. Neovládl jsem se a ona taky ne. Bylo to jen jednou. Opravdu!" "Přísaháš?" "Ano!" "Tak fajn." Kagome se vydrápala na břeh a oblékla se. Inuyasha ji napodobil. "ten Naraku už mi leze krkem! Nebýt jeho, nic z toho by se nebylo stalo! Jdu mu rozkopat tlamu!" "Jo, to bys měl. Aspoň získáme Shikon a už nás nic nerozdělí!" "Ano, to bych si přál." Inuyasha k ní natáhl ruku. Automaticky ucukla. Smutně sklopil pohled. "Jdeme!" zavelela a rozběhla se do chatky. Inuyasha se za ní chvíli smutně díval, pak se však vydal za ní. Brzy došli do vesnice. Sesshoumaru vypadal jako hromádka neštěstí. Tedy to poznal Inuyasha, ostatní ne. Sice si všimli, že je nějak jiný, ale řekli si, že asi mají nějakou krizi. Inuyashovi však bylo jasné, co se stalo. "Akako?" zeptal se jen. Sesshoumaru kývl. "Kdy se to…" "Před chvílí. Vešel jsem do ložnice a…našel jsem ji…" nedořekl. Zlomil se mu hlas. Nebrečel, ale bylo na něm poznat, že je nešťastný. Inuyasha ho poplácal po rameni. "To bude dobrý, brácho." "Nebude. Nebude to dobrý." "Uvidíš." "Musím ho zabít! Musím zabít Naraka!" "Přijmeš mou pomoc?" "Ochotně!" "Tak fajn. Teď si ale dáme něco k jídlu!" Inuyasha zašel dovnitř. Kagome se zrovna bavila se Sango. "Řekni mi pravdu, bylo to jen jednou?" "Co?" "Mezi tebou a Inuyashou!" "Ale…jak to…" "Tak bylo nebo nebylo!" "Já ne…" "Takže nebylo! Inuyasho, tys mi lhal! Lhal jsi mi! Tohle ti neodpustím!" zavřeštěla Kagome. Inuyasha vytřeštil oči. "Můžeš mi říct, co jsem udělal?" "Říkal jsi, že to bylo jen jednou, ale nebylo! Proč jsi mi sakra lhal? Proč? Myslíš si, že jsem úplně pitomá nebo co?" "Kagome, počkej, já…" "Ne, Inuyasho! S tebou jsem skončila!" Kagome vyběhla ven. Inuyasha se za ní nechápavě podíval. "Jak se o tom dozvěděla?" zeptala se Sango opatrně. "Naraku!" Inuyasha si povzdychl. Do chatky vešel Miroku s nějakou velmi pěknou dívkou v objetí. "Inuyasho, Sango, tohle je Yumiko. Moje snoubenka. Yumiko, tohle je Inuyasha a tohle Sango. Má bývalá přítelkyně." Yumiko pohodila svými dlouhými vlasy barvy zapadajícího slunce. "Těší mě!" řekla s úsměvem a natáhla k nim ruku. Sango se podívala na Inuyashu. "Hm…mě taky." Stiskla ji. "Inuyasho, jdu s vámi. Musíme ho zabít, aby byl klid!" "Jo, to musíme. Miroku, jdeš taky?" "Kam?" "Je hon na Naraka!" "Jo, to jdu!" "Tak fajn. Vyrážíme!" "Odpusť, Yumiko, ale toho parchanta se musíme zbavit!" řekl Miroku a políbil ji. Sango musela uznat, že Yumiko je opravdu překrásná a proti ní by neměla šanci. Přesto však ji to mrzelo. Vyšla ven, kde Narazila na Sesshoumara. "Taky nemáš svůj den, co?" zeptala se a sedla si vedle něj. "To tedy nemám." "Ale zabijeme Naraka. Tím se to zlepší." "Kéž by!" "Ale jo, uvidíš." "Hm…" "Dáte si taky snídani?" Inuyasha sám nechápal, proč za Kagome neběží. Asi chtěl nejdříve zabít Naraka a pak až řešit všechno ostatní. "Ani ne. Nemám hlad." Odpověděl Sesshoumaru. Inuyasha pokrčil rameny. "A já už jedla." "Vaše mínus." "Na, Inuyasho!" Shippo mu podal jídlo. "Tos dělal sám?" zeptal se Inuyasha s povytaženým obočím. Shippo se pyšně usmál. "Aha." Inuyasha k tomu přičichl a předstíral otravu. "Inuyasho, OSUWARI!" zaječela Kagome, která se tam zrovna objevila. Inuyasha se zaryl do země. "Jau, Kagome, za co?" "Za všechno! Za to, že jsi takový hlupák! Za to, že jsi tak necitlivý! Za to, že jsi si se mnou vůbec kdy začal! A především za to, že sis začal se Sango!" ječela. Inuyasha se nezmohl ani na slovo. "Můžeš za všechno! Za všechno, co se v mém životě pokazilo! Za to, že mamka zemřela! Kdybych nebyla s tebou měla Inuka, šla bych pro to jídlo já a nic by se jí nebylo stalo! Zničil jsi mi život!" "A JÁ SNAD CHTĚL, ABY ZEMŘELA?!" odsekl už pěkně vytočeně. "Ty seš tak strašně necitlivý!" řekla s pláčem. Otočila se a utekla pryč. Inuyasha sebou švihl na zem. "Co jsem jí zase udělal?" zakňučel. Zmateně se poškrábal levou nohou za uchem. "Opravdu jsem takový?" zeptal se překvapeně. Miroku nejistě kývl. "Hm, super! Teď musim ještě najít Kagome! Jdete se mnou?" "Jo. Jdeme. Teda aspoň já!" řekla Sango. "Se mnou taky počítej." "Díky, bratře." "A já jdu taky." Shippo mu skočil na rameno. "Pokud by vám to nevadilo, stavte se, až se půjde na Naraka. Do té doby…" Miroku chytil Yumiko za ruce. Sango sevřela ruce v pěst. Inuyasha se raději rozběhl. Cítil Kagominu stopu a její směr se mu ani trochu nelíbil. Čím dál od něj byla, tím větší měl strach. Kagome totiž měla namířeno k Narakově hradu.Inuyasha něco vztekle zavrčel. Rozběhl se rychleji. "Kiraro!" vyhrkla Sango. Kirara se přeměnila a Sango se Shippem na ni naskočili. "Kagome!" ječel za ní Inuyasha. Najednou se však zastavil. 'Co když to takhle má být?' ptal se sám sebe. 'Co když s ní být nemám?' "Inuyasho?!" nevnímal ostatní. 'Co když jsem měl být s Kikyo?' ptal se znovu sám sebe. Přimhouřil oči. 'Ne, to není možné. Mám být s Kagome. Proto za ní musím! Musím ji zachránit! Jí se nesmí nic stát! Nesmí!' a znovu se rozběhl.

Zase tady sama tiše sedím

3. prosince 2008 v 16:10 | Svip |  moje tvorba - "básničky"
ano,já vím,že výás tím štvu.místo abych přidávala kapitoly, tak se snažím "básnit".vím,jsem hrozná.ale popravdě řečeno...mně to pomáhá.nenutím vás,abyste si to řetli,aby se vám to líbilo...je to jen moje "vypsaní"

Zase tady sama tiše sedím
Ve zničeném srdci zradu cítím
Do srdce bodáš mi kříž
Ptáš se,jestli to opravdu smíš

Horké slzy barvy rudé
Po tváři kanou, všechno bledne
Ocitám se sama ve tmě
Tenhle svět už není pro mě

V temném tunelu
Klid již nenajdu
Tvůj trest odpykávám za tebe
Ty místo mě půjdeš do nebe


Rozkopané srdce

2. prosince 2008 v 21:04 | Svip |  moje tvorba - "básničky"
je zvláštní,jak občas pomáhá,když se někdo "vypíše" ze svých pocitů...


Rozkopané je srdce mé
Z nějž navždy jen prach zůstane
Co říkáš jsou jen samé lži
Nikomu už nevěřím

Tvá zrada bodá do srdce mého
Jako nůž s ostřím z ledového
Ledovce, věř že to moc bolí
Já však nikomu to nepovím

Vše záleží na tenké niti
Touha zemřít...i přežíti
Navždy v srdci mém již budeš
Ač mou rukou brzy zhyneš

Tichý břeh

2. prosince 2008 v 17:25 | Svip |  moje tvorba - "básničky"
co se dá vymyslet,když se člověk nudí,aneb nesuďte mě krutě...




->Tichý břeh je ponořen do tmy
Dívka běžíc nevidí trny
Jež trhají ta křídla její
V hlavě již jí zvony znějí
Zvuk jejich smutný je
Každého prý zabije<-

Dívka sedí na břehu
Tiše říká motlitbu
K bohu svému milému
Áreovi silnému


Jeho síla drží ji
Při životě krutém. Mlčí
Dívka o tom
Co stane se potom
Až město jejich lehne
Popelem, se zemí slehne


Městem hoří oheň jasný
Vprostřed je ten bůh krásný
K němuž vždy se modlili
Plno krve prolili


Avšak Áres nezradil je
Vztáhne ruku, z nebe lije
Voda oheň uhasí
Město však již nespasí


Dívka to vše pozoruje
O smrti tu prozpěvuje
Když svou píseň dokončí
Město své již nespatří
Do temných hlubin vydá se
Kde spatří Háda, vládce…